Česká televize už několik dní oslavuje režiséra Otakara Vávru u příležitosti jeho stovky v takovém rozsahu, že se divák, zejména ten mladší, musí domnívat, že jde o národního hrdinu. Možná je hrdinstvím dožít se stovky, ale jestli tento muž představuje reka hodného obdivu a následování, nemáme být na co pyšní. Přinejmenším si musíme položit otázku, má-li vůbec smysl zastávat zásadové postoje, když ten, kdo pragmaticky kolaboroval podle potřeby, je vítěz. Je pravda, že natočil pár dobrých filmů a vyučil české filmaře. Jenže ti, kteří neměli rudou knížku a nebyli ochotni se s komunistickým režimem paktovat, by možná natočili ještě lepší filmy a vychovali větší talenty. Šanci ale nedostali.
Otakar Vávra své postoje odvozuje od nezadatelného práva točit filmy, tím je cokoliv omluveno. Chápu, že jeho žáci mu ten až obludný oportunismus nezazlívají a nepohoršují se nad levárnami, které páchal a na něž jsou doklady (na chudinku spravedlnost taky občas dojde). Byl jejich profesor a maximálně se jim věnoval. Možná že si tak vykupoval své svědomí. Jedinečným svědectvím o tom všem, které nejspíš Vávra ani nezamýšlel, jsou jeho memoáry. Vydal je poprvé v roce 1994 a nyní vyšly znovu. Jsou doplněné o krátkou kapitolu (Léta od osudu navíc), autorův doslov a emotivní pohled jeho ženy Jitky Němcové.
Vávra má ve svých pamětech ty nejsprávnější názory pod sluncem. Perfektně ví, jak funguje mechanismus totality, a odsuzuje ji. S jasnozřivostí hodnotí hříchy druhých a nikomu nic neodpustí. Ačkoliv je aktérem hrůzných peripetií, které režim vytvářel, a někdy i tím nejdůležitějším, on jediný vším prochází bez ztráty květinky. Podlézání, intrik a křiváren se dopouštěli ti druzí. Jeho úmysly byly čisté, a pokud se zvrhly, nenese vinu. Příklad: Vávra sice prosazoval znárodnění kinematografie, ale úmyslu se chopila komunistická byrokracie, která návrh filmařů rozdrobila a postupně kinematografii zničila. Což pan režisér nemohl ani tušit, že?
Vávra žil privilegovaný život za všech režimů. Když potřeboval, vzal auto a jel do Paříže, ať byla 50., 60. nebo 70. léta. Stejně tak dostával ceny: všude a vždy. Když měl dostat cenu jiný, třeba Jireš, uměl se o konkurenta postarat, vždyť jeho film byl přece tak špatný. Pro soudruha Vávru se pokaždé našly miliony na megalomanské filmy. Úvodem normalizace to s ním přece jenom nevypadalo dobře, a tak rychle vytáhl do boje s filmy Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy, dalšími velikášskými projekty falšujícími dějiny. Dny zrady měly prý famózní úspěch ve francouzské televizi, však také o nich jel do Francie diskutovat soudruh historik Matějka z ÚV KSČ. A také pan režisér, který se po listopadu 1989 náhle stal přiznaným bonvivánem a opěvovatelem první republiky. Vávrových sto let bylo vážně pozoruhodných, jen jeho životní i umělecké krédo zůstává utajené i po přečtení všech jeho pamětí a zhlédnutí většiny filmů. Čím to asi bude?
