Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Je to fraška, ale každý hraje svou hru

Česko

Spisovatel Ladislav Jehlička, odsouzený v roce 1952 na čtrnáct let vězení za údajnou špionáž a velezradu v procesu s literáty katolíky, prý prohlásil při vyšetřování: „Pane prokurátore, tohle je přece fraška!“ Načež mu prokurátor Karel Čížek strčil pod nos fascikl spisů a odvětil: „Kamaráde, tohle celé je fraška -ale hrajeme každý svou hru!“

Čížek měl zřejmě jakýsi záchvat dobré nálady a ničemné upřímnosti - většinou se podle vzpomínek odsouzenců tvářili prokurátoři vztekle či zachmuřeně a drželi se osvědčených ideologických frází o „zrádcích dělnické třídy“, kteří si zaslouží „opovržení a co nejpřísnější potrestání“.

Mají třídní instinkt!

Komunistický soudní proces s „politickým delikventem“ byl vždycky (a bez výjimky) fraška od A do Z. Je naprosto jedno, jestli na lavici obžalovaných usedl nebožák, který neudělal vůbec nic - nebo třeba spolupracovník západní tajné služby (či jiný „velezrádný zločinec“ podle tehdy platných zákonů). Justice se pod správou KSČ proměnila v jeden z represivních nástrojů a přemýšlet nad ní v jiných souvislostech nemá smysl.

Začínalo to už vyšetřováním. Estébáčtí referenti sepisovali protokoly z výslechů nikoli podle toho, co obviněný vypovídal, ale podle toho, co v nich potřebovali mít. Když vězeň řekl, že se s kamarády Novákem a Hruškou sešel večer na pivu v hospodě U Pešků, objevilo se v protokolu: „Doznávám, že jsem byl s obviněnými Hruškou a Novákem na ilegální schůzce v restauraci U Pešků, kde jsme se domlouvali na protistátní činnosti.“ Takový materiál byl pak zatčený donucen podepsat, aby s ním mohl pracovat soud...

Anebo vezměme další běžnou součást demokratické justice - totiž advokáta. Skoro každý nešťastník, absolvující vyšetřování v 50. letech, vzpomíná, jak byl přiveden k advokátovi, přidělenému ex offo. Ten mu sdělil, že to vypadá špatně a že pro něj bohužel nemůže nic udělat, případně že to vypadá dobře, protože nikoli na provaz. U soudu se pak omezil na prohlášení, v němž vyjádřil důvěru, že „spravedlivý soud vynese spravedlivý verdikt“. Případy statečných advokátů, kteří mandantům skutečně pomáhali, se vyskytují zřídka.

Prokurátoři, soudci a soudci z lidu byli pečlivě vybraní stoupenci nového řádu, soustavně doplňovaní rychlokvašenými absolventy kurzů v trestním zákoně. Už v září 1950 si Klement Gottwald pochvaloval: „Nejzajímavější je, že noví adepti práva, kteří nestudovali střední školu... nemají například v oboru trestního práva horší vědomosti než ostatní, ba v mnohém je i předčí.“ Navíc se noví experti uměli řídit „třídním instinktem“.

K souzení „politických“ se používaly paragrafy, pod něž se dalo vmanipulovat prakticky jakékoli jednání (viz „legendární“ zákon 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky). A o výši trestu se většinou rozhodovalo předem (ještě před soudem), v závažnějších případech ve vedení KSČ.

Spravedlnosti se nedovolali

Celkově vzato mluvit v souvislosti s komunismem o spravedlnosti je absurdní - nedalo se jí dovolat. Soudní proces získal docela nový význam: měl zastrašovat ty, jimž se rudý režim protivil - měl vytvářet zdání smrtelného ohrožení revolučního vývoje před těmi, kdo komunismu věřili - a měl působit jako alibi před cizinou: Československo není žádná diktatura, vždyť v něm fungují stejné instituce jako ve všech demokraciích...

***

Upřesnění

Fotografie pětačtyřiceti politických vězňů a jejich životopisy do včerejší speciální přílohy LN Příběhy bezpráví dodal Národní archiv.

O autorovi| Adam Drda, redaktor Rádia Česko

Autor: