130 let

Je to krásné, když mladí trpí...

Česko

Filmová adaptace známé prózy Harukiho Murakamiho Norské dřevo umírá na krásu. Sebevražda mladého člověka má někdy v uměleckých dílech kolem sebe jakousi romantickou auru (stačí vzpomenout na Goethova Werthera). Je ukazována jako krásná tragédie, bolestná a svůdná. Nějak to odpovídá mentalitě dospívajících, jejichž část zhusta balancuje na hranici mezi zjitřeností a okázalým bolestínstvím.

Na podobném místě se vynachází i film vietnamsko-francouzského režiséra Trana Anh Hunga Norské dřevo – sebevraždu neoslavuje, ukazuje její zničující účinek na pozůstalé. Režisérova deklarovaná snaha postihnout „krásnou stranu bolesti“ ale nakonec vede k přehlcení filmu zvnějšku dodávaným „krasosmutněním“, kvůli němuž se prožitky hrdinů mění v jakési přešlechtěné melancholické tableaux.

Píše se druhá polovina 60. let, Toru (Kenichi Matsuyama) a Kizuki (Kengo Kora) jsou dobří kamarádi, často si s nimi vyráží i Kizukiho přítelkyně Naoko (Rinko Kikuchi). Kizuki se z nevysvětlených důvodů zabije a Toru, zničený ztrátou, odjede do Tokia, kde vede na kolejích dost samotářskou existenci.

Náhodou potká Naoko, naváže s ní zdrženlivé přátelství. Ukáže se ale, že dívka je činem bývalého přítele zasažena ještě hlouběji než on. Toru s ní udržuje na dálku vztah, do jeho světa vstoupí i vitální a sympaticky přidrzlá Midori (Kiko Mizuhara). Hrdinovým blízkým přítelem se stává také šarmantní cynik Nagasawa (Tetsuji Tamayama). Spletenec vztahů je v závěru tragicky rozetnut, Toru musí pochopit, po čem v životě vlastně touží. Režisér Tran Anh Hung je uznávaný jako mistr posmutněle krásných a nostalgických obrazů (viz jeho celovečerní debut Vůně zelené papáje). V první části filmu se mu podařilo vyvážit intimní rozměr snímku a jeho širší dimenzi. Postavy elegantně plují pečlivě vykresleným světem Japonska šedesátých let, často zachyceným v účinné zkratce (zadumaný Turo jde v protisměru demonstrace uniformně působících revoltujících spolužáků). Kamera Tchajwance Marka Ling Ping Binga zasazuje postavy do promyšlených elegantních kompozic, hudba Jonnyho Greenwooda film decentně podbarvuje, užity jsou i nesamozřejmé dobové kusy (třeba od pozapomenutých německých experimentátorů Can). Styl ovšem postavy nedusí, nechává vyznít jejich city – smutek, něhu, občas i jemný vtip.

S postupujícím časem ale obraz a zvuk dění na plátně a vnitřní stav hrdinů zalehávají. Snímek se stává repetitivním sledem dlouhých záběrů, v nichž se z postav stávají svým způsobem figuranti, splývající se všemi těmi travnatými úbočími, po nichž letí stíny mraků jak v Malickově Tenké červené linii, o skálu se tříštícími příbojovými vlnami, z nichž je vidět pomalu každá kapka, proudy deště a závějemi sněhu. Jako by si byl film až příliš vědom svého melancholického majestátu a soustředil se jen na něj – ach, jak je to krásné, když mladí lidé trpí, zvláště pak projevují-li vzácnou schopnost najít si pro své truchlení vždy tu spolehlivě nejfotogeničtější dostupnou scenérii. Sekvence, jež měla být emocionálním vrcholem snímku, se tak změní v kobercový nálet okatě aranžovaných emocí – voda stříká, slzy tečou proudem, housle dramaticky lkají způsobem, jenž připomene, proč jsou Greenwoodovi domovští Radiohead přeborníci v oblasti zhudebňování adolescentních úzkostí. Ve srovnání s věcně pojatou scénou Kizukiho sebevraždy na začátku filmu však tenhle až operní moment po divákovi sjede hodně lehce. Vytříbenost stylu brání tomu, aby se z Norského dřeva stal bezděčně legrační „emo“ kýč. Skutečné citovosti se ale autorovi dosáhnout nepodařilo.

***

Norské dřevo

Japonsko 2010 Režie: Tran Anh Hung Hrají: Kenichi Matsuyama, Rinko Kikuchi, Kiko Mizuhara a další Premiéra 10. 2.

Autor:
  • Vybrali jsme pro Vás