Barack Obama prohlásil, že pád burzy na Wall Street je největší finanční krize od velké hospodářské krize. John McCain tvrdí, že hospodářství je ohroženo, ale v základě je pevné. Kdo má pravdu?
Blíž pravdě je Obama. Jistě, Amerika má talentované lidi, skvělé univerzity a kvalitní sektor vyspělých technologií. Ovšem velmi důležitou roli hrály finanční trhy, odkud v uplynulých letech pramenilo třicet procent zisků právnických osob.
Lidé, kteří podnikají na finančních trzích, se těšili těmto ziskům prý proto, že pomáhali řídit riziko a efektivně alokovat kapitál. A právě proto, tvrdí se, si „vysloužili“ tak vysoké výnosy.
Ukázalo se, že to není pravda. Všechno to řídili špatně. Nyní se jim to tvrdě vrátilo a zaplatí za to i zbytek hospodářství, protože kola obchodu se kvůli nedostatku úvěrů zpomalí. Žádná moderní ekonomika nemůže dobře fungovat bez čilého finančního sektoru.
Velká část ekonomického růstu, který jsme zažívali v uplynulých pěti letech, byla založená na bublině nemovitostí, která nyní praskla. A z plodů tohoto růstu mělo prospěch jen pár lidí. Řečeno stručně, základy nejsou pevné.
* Jaká by měla být politická odpověď na pád na Wall Street?
Zcela jasně nepotřebujeme pouze novou regulaci, ale celou přestavbu regulačního systému. Během svého období v čele Federálního rezervního systému (americká centrální banka, zkratkou Fed - pozn. red.), během níž se hypoteční a finanční bublina nadouvala, měl Alan Greenspan spoustu nástrojů, aby ji zkrotil, ale neudělal to. Ronald Reagan jej koneckonců vybral pro jeho antiregulační postoje. Paul Volcker, předchozí předseda Fedu, byl známý tím, že držel inflaci pod kontrolou. Dostal ale padáka, protože se Reaganova vláda domnívala, že to není správný deregulátor. Naši zemi tak poškodily důsledky toho, že za hlavního regulátora hospodářství byl vybrán někdo, kdo v regulaci nevěřil. Takže za prvé, k napravení tohoto problému potřebujeme politické vůdce a tvůrce politik, kteří věří v regulaci. Kromě toho musíme zavést nový systém, který dokáže zvládnout rozmach financí a finančních nástrojů i v oblasti mimo tradiční banky. Musíme například regulovat motivaci. Prémie je třeba vyplácet za výsledky více let místo jednoho roku - to podněcuje k hazardu. Akciové opce podporují nepoctivé účetnictví a je třeba je omezit. V systému jsme zkrátka zavedli motivaci ke špatnému chování, a taky jsme se ho dočkali. Potřebujeme rovněž „omezovače rychlosti“. Všechny finanční krize v dějinách se pojily s velmi rychlou expanzí určitého druhu aktiv, od tulipánů po hypotéky. Pokud toto utlumíte, můžete zabránit, aby se bublina vymkla kontrole. Svět by se nezbořil, kdyby u nás hypotéky rostly tempem deset procent ročně místo pětadvaceti procent. Známe to schéma tak důkladně, že bychom měli být schopni mu zamezit. A především potřebujeme komisi pro bezpečnost finančních produktů, stejně jako ji máme pro bezpečnost spotřebního zboží. Finančníci vytvářeli produkty, které nebyly určené k řízení rizika, ale k vytváření rizika. Samozřejmě pevně věřím v transparentnější prostředí. Přesto pokud jde o regulační standardy, byly tyto produkty v technickém smyslu transparentní. Byly ovšem tak složité, že jim nikdo nerozuměl. Kdyby se zveřejnila všechna ustanovení v těchto smlouvách, žádnému smrtelníkovi by to o riziku nic užitečného neřeklo. Příliš mnoho informací nejsou vlastně žádná informace. V tomto smyslu ti, kteří jako řešení problému požadují více veřejných informací, informacím nerozumí. Jestliže si kupujete produkt, chcete znát riziko, čistě a jednoduše. O to jde.
* Hypoteční zástavní listy, které stojí za pádem burzy, drží po celém světě banky nebo nezávislé fondy v Číně, Japonsku, Evropě nebo Perském zálivu. Jaký dopad bude mít krize na ně?
To je pravda. Ztráty evropských finančních institucí z rizikových hypoték byly větší než ve Spojených státech. Skutečnost, že Spojené státy -díky globalizaci trhů - rozprostřely tyto hypoteční zástavní listy mezi držitele po celém světě, ve skutečnosti zmírnilo dopad na samotné Spojené státy. Kdybychom byli nerozložili riziko po světě, propad ve Spojených státech by byl mnohem horší. Jedna z věcí, která se nyní chápe jako důsledek této krize, jsou informační asymetrie globalizace. V Evropě se například málo chápalo, že americké hypotéky jsou hypotéky bez postihu: jestliže hodnota domu poklesne pod hodnotu hypotéky, můžete klíč od něj předat bance a od smlouvy odstoupit. V Evropě se nemovitostmi ručí, ovšem dlužník ručí za vypůjčenou částku celým svým majetkem, nejen nemovitostí. To je nebezpečí globalizace. Znalosti jsou lokální, protože o vlastní společnosti toho víte mnohem víc než o jiných.
* Jaký pak je v konečném důsledku dopad pádu na Wall Street na trhem poháněnou globalizaci?
Program globalizace je těsně spojený s tržními fundamentalisty - ideologií volných trhů a finanční liberalizace. V této krizi vidíme, jak se nejtržněji orientované instituce a nejtržněji orientovaná ekonomika hroutí a prosí vládu o pomoc. Každý na světě teď řekne, že tohle je konec tržního fundamentalismu. V tomto smyslu znamená pád na Wall Street pro tržní fundamentalismus totéž, co znamenal pád berlínské zdi pro komunismus - dává světu najevo, že tento způsob hospodářské organizace není udržitelný. Nakonec, říkají všichni, tento model nefunguje. Tento okamžik je znamení, že liberalizace finančního trhu byl podvod. Pokrytectví plynoucí z rozdílu mezi tím, jak americké ministerstvo financí, Mezinárodní měnový fond a Světová banka reagovaly na asijskou krizi v roce 1997 a jak reagují na tuto krizi, tuto intelektuální odpověď prohloubilo. Asijci nyní říkají: „Počkat, říkali jste, abychom napodobovali Spojené státy. Vy jste vzor. Kdybychom se řídili vaším příkladem, byli bychom ve stejné kaši. Vy si to možná můžete dovolit. My ne.“
O autorovi| (C) Global Viewpoint, 2008
