Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Je vaše dítě normální?

Česko

Nalézt „normální“ dítě je stále těžší. Všechny živé a hůře zvladatelné děti jsou najednou hyperaktivní a nějaké to „dys“ má každé druhé. Jenže kde se najednou vzalo tolik „nenormálních“ dětí? A není jejich diagnóza hlavně omluvenkou pro horší chování nebo neuspokojivé školní výsledky?

Až do konce sedmdesátých let u nás děti s poruchami učení oficiálně prakticky neexistovaly. O těchto problémech se debatovalo jen v odborných kruzích a pro učitele šlo o velkou neznámou.

„Začínala jsem v roce 1962, tehdy jsme učili všechny děti stejně. Až po dvaceti letech praxe jsem se dozvěděla, že existují děti s poruchami učení a my bychom na ně měli brát ohledy. Asi v roce 1981 jsme byli na školení, kde nám všechno vysvětlili,“ vzpomíná Jarmila Hladká, učitelka v důchodu.

Dřív pomalejší, teď „dys“ V době, kdy učila, byli žáci s poruchami stejně vzácní jako bílé velryby, a hlavně neměli prakticky žádné úlevy. „Prostě jsme je brali jako pomalejší, ale hodnoceni byli stejně jako ostatní. Navíc jsem učila ve vesnické škole, a tam nikdo nechtěl, aby zrovna jeho dítě mělo papír na hlavu. Rodiče se návštěvě poradny vyhýbali, a to i tehdy, kdy dítě bylo retardované a potřebovalo pomoci,“ dodává.

Pokud se náhodou nějaké dítě s poruchou učení ve škole objevilo, putovalo rovnou do zvláštní školy. A hyperaktivní děti? „Zažila jsem hodně neposedných a živých dětí, ale vždycky jsem je dokázala srovnat,“ popisuje bývalá učitelka.

Dnes je situace radikálně odlišná. Podle údajů ministerstva školství trpí některou z poruch učení asi 3-4 procenta dětí s tím, že u některých se vyskytuje hned několik poruch současně. Tyto děti mají problémy například s psaním, čtením nebo počítáním. Těžko chápou a špatně se učí. Podle střízlivých odhadů se počet hyperaktivních pohybuje mezi 3 a 5 procenty. „Počty žáků s poruchami učení a chování se skutečně navýšily,“ přiznává Václav Koukolíček, mluvčí ministerstva školství. Na vině je podle něj posun v diagnostice a také rostoucí požadavky na žáky ve vzdělávacím procesu. Zatímco dříve tyto děti vyrůstaly s většími či menšími problémy, aniž by jim byla věnována speciální pozornost, dnes jsou jejich obtíže pojmenovány.

„Zdání výrazného nárůstu vzniká zejména proto, že v minulosti nebyl velký počet dětí s poruchami učení vůbec diagnostikován a následně nebyla těmto dětem věnována ani žádná speciální péče. Projevy poruch učení byly často zaměňovány za příznaky nedostatečného nadání, vzdorovitosti, lenosti a podobně,“ je přesvědčený Vladimír Straka, psycholog a ředitel Pedagogickopsychologické poradny ve Žďáru nad Sázavou. Situace se podle něj za posledních dvacet let radikálně změnila, poradenské služby jsou mnohem dostupnější a vzrostla i informovanost učitelů a rodičů.

Raději dyslektika než mentálně retardované dítě „Lze říci, že v současnosti je většina dětí trpících některou z poruch učení správně diagnostikována, byť někdy stále poněkud pozdě, zejména v případech, kdy rodiče stále vnímají poruchu učení jako jakési stigma a k návštěvě poradny se odhodlají až v důsledku výrazného výukového selhání,“ dodává psycholog. Občas se ve své praxi setkává s případy, kdy rodiče odmítají přijmout fakt, že jejich dítě nemá poruchu učení, ale celkově snížené rozumové nadání: „Pro rodiče je často mnohem přijatelnější smířit se s tím, že jeho dítě je dyslektik, než přijmout například diagnózu lehké mentální retardace.“

Existují základní školy, na kterých děti s poruchou učení tvoří až pětinu všech žáků. Jde přitom o běžné základní školy, nikoliv o vzdělávací zařízení, která by se specializovala právě na žáky s poruchami učení. Vysvětlení tohoto jevu jsou dvě. Jednak roste konkurence mezi školami a mnoho z nich se snaží profilovat jako výběrové, otevírají třídy například s rozšířenou výukou jazyků nebo matematiky, a s tím se zvyšuje i náročnost výuky. „Je pochopitelné, že dětem trpícím poruchami učení, ale i dětem méně nadaným, žákům časově vytíženým náročnými mimoškolními aktivitami apod. se zde příliš nedaří a tito žáci často přecházejí na jiné školy, na nichž pak může být celkové procento dětí s poruchami zákonitě vyšší,“ vysvětluje psycholog. Druhé vysvětlení je až překvapivě prosté: část dětí dostala nálepku „dys“ jen proto, že je nebaví se učit a rodiče se tím nechtějí zabývat.

„Je pravda, že někteří žáci a jejich zákonní zástupci mohou používat závěry z pedagogicko-psychologické poradny jako jasné úlevy, ale odborně způsobilý pedagog by měl umět žákům a rodičům vysvětlit, které chyby vyplývají z poruchy a které vyplývají z neznalosti,“ upozorňuje mluvčí ministerstva. Podle něj by si ale žáci ani rodiče neměli myslet, že na základě poruchy mohou obcházet nároky, které jsou na ně vzděláváním kladeny. Je líný, šup s ním do poradny! „Dobrý pedagog spolu se svými kolegy musí vhodně žáka motivovat tak, aby plnil úkoly s chutí, a klást mu takové úkoly, které je s ohledem na svou poruchu schopen zvládnout,“ dodává mluvčí.

Realita je ale mnohdy jiná. Z různých poruch učení se v rukou rodičů někdy stává omluvenka pro horší studijní výsledky jejich dítěte. „Zažil jsem případ, kdy rodiče vystřídali hned několik pedagogickopsychologických poraden, jen aby získali potvrzení o tom, že jejich dítě má specifickou poruchu učení, a tedy má nárok na měkčí přístup ze strany učitelů,“ říká Josef Jan Kopecký, ředitel Základní školy v Sopotnici. Ve své škole má hned několik žáků s potvrzením o tom, že trpí poruchou učení.

„Osobně si myslím, že mnoho z těch dětí je jen líných a nechtějí se učit. Takže jim rodiče nějak zařídí úlevy, aby nebyly přetěžovány,“ dodává.

Ještě před dvaceti lety by tyto děti musely zvládnout učivo stejně jako jejich spolužáci, teď jsou naopak vnímány jako nějak handicapované, i když třeba ani nejsou. Přesto mají nárok na mírnější hodnocení ze strany učitelů. Jak konkrétně to vypadá v praxi? Rodič, který vezme dítě buď sám, nebo na doporučení učitele do pedagogickopsychologické poradny, kde získá potvrzení, že jeho dítě trpí nějakou poruchou, informuje o této skutečnosti třídního učitele nebo ředitele školy. Žák s poruchami učení ale nedostává automaticky lepší známky za horší výsledky než jeho spolužáci, kteří žádnou poruchu nemají.

Pokračování na straně II

Je vaše dítě...

Dokončení ze strany I

Individuální hodnocení žáka se projevuje spíš tím, že dostává méně náročné úkoly, které je schopen zvládnout. Například dysgrafici namísto toho, aby psali s celou třídou diktát, dostanou jen pravopisné cvičení, ve kterém jen doplňují písmena, a to se pak hodnotí.

Šikovnou omluvenkou se také stává hyperaktivita. V posledních dvaceti letech počet hyperaktivních dětí rychle vzrostl. Někteří odborníci odhadují, že hyperaktivních dětí může být celá desetina. Střízlivější odhady hovoří o 3 až 5 % v populaci s tím, že u někoho tento problém přetrvává do dospělosti.

Dnes je z hyperaktivity módní diagnóza, kterou laici často používají téměř u všech živějších dětí. Přitom ne všechny neposedné děti, které těžko udrží pozornost, musí být nutně hyperaktivní.

„Dřív si učitel takové dítě srovnal rákoskou, což rozhodně nemůžeme doporučit. Dnes je hyperaktivita vnímána jako porucha a podle toho se s ní zachází,“ vysvětluje Jiří Koutek, primář Dětské psychiatrické kliniky 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Motol.

Za údajnou hyperaktivitou a problémy s udržením pozornosti se mohou skrývat reakce na stres, problémy v rodině nebo třeba nezralost na vstup do školy. Přesto jsou jako hyperaktivní chybně označené. Stejně tak skutečnou příčinou problémů ve škole nemusí být „nenormálnost“ dítěte, ale špatná situace v rodině, například vleklý rozvod rodičů.

Hranice normálnosti neexistuje Větší informovanost veřejnosti ale vede také k „onálepkování“ naprosto zdravých dětí, které se liší od domnělé normy.

Získání nálepky nenormálnosti je až neuvěřitelně snadné. Stačí, když máte doma o něco živější dítě nebo se váš potomek hlasitě projevuje třeba v MHD. V tu chvíli se na vás upře pozornost okolí a dostanete spoustu zaručených rad. Přitom děti se nechovají nijak nevhodně, jen adekvátně svému věku, tedy někdy brečí, piští nebo se nahlas smějí.

Asi největší muka zažívají rodiče batolat, která právě procházejí obdobím vzdoru. Ve věku zhruba dvou až čtyř let se i dříve hodné děti mění v těžko zvladatelné tvory, kteří si neváhají lehnout na zem uprostřed supermarketu a řvát, že bez čokolády neodejdou. I když to vypadá divoce, dítě se za chvíli obvykle samo zklidní a chová se jakoby nic. „Bojím se s dcerou chodit nakupovat. Často od starších lidí slyším, že takhle nevychované dítě už dlouho neviděli. Dokonce mi jedna paní řekla, že nechápe, proč tak špatné matce dítě neseberou. Jsem z toho zoufalá,“ vypráví Monika Dvořáková, matka tříleté dcery. „Sama se cítím trapně, když dcera řve, ale opravdu s tím nedokážu udělat nic jiného než ji vzpouzející se odnést pryč,“ dodává. Čas se svou dcerou tak raději tráví na hřištích, doma nebo v mateřském centru.

Nebezpečné nálepky „Vydat se kamkoliv jinam znamená riskovat srážku s agresivním blbcem, který mě bude poučovat o tom, jak děti dřív byly vychovanější, a ne tak rozdivočelé jako dnes,“ říká smutně Monika.

Zuzana, matka pětiletého syna, si v internetové diskusi na serveru Rodina.cz stěžuje: „Syn nechodil do školky ani týden a už máme doporučení do pedagogicko-psychologické poradny. Jeho chování se prý vymyká normě. U činností, které ho nudí, nechce vytrvat a to učitelce vadí,“ říká Zuzana.

Mnoho rodičů tak „dobré rady“ okolí přinejmenším donutí své děti pozorovat o to víc a hledat v nich stopy asociálního chování. Často se ale stresují naprosto zbytečně.

„Není nijak neobvyklé, že se rodiče obávají toho, že jejich dítě je za hranicí normy, ačkoliv vůbec žádné problémy nemá. Měli by se více řídit svými vlastními instinkty než reakcemi okolí nebo radami z knížek,“ je přesvědčený psycholog Lukáš Sedláček, působící na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

Jakékoliv nálepky jsou velmi nebezpečné a často přispějí jen k tomu, že se dítě začne chovat přesně tak, jak rodiče očekávají, tedy nenormálně. „Dítě, které je označováno jako zlobivé a problémové, se jím snadno může stát právě kvůli očekávání okolí,“ varuje psycholog.

Hranice duševní normálnosti u dětí se navíc nedá určit snadno, a hlavně ne rychle. „Když měříte teplotu, víte, že vyšší než 37 °C je špatně, u lidského chování ale žádná jasná hranice neexistuje,“ vysvětluje Jiří Koutek. Navíc není možné dojít k závěru, že dítě není normální, jen během několika málo minut, natož když vám to tvrdí cizí lidé na ulici.

„Odbornou pomoc by měli vyhledat rodiče tehdy, když cítí, že své děti nezvládají nebo že je péče o ně nad jejich síly,“ radí dětský psychiatr. Jenže rodiče se někdy brání situaci kolem svého dítěte řešit, jen aby z něj neudělali blázna. Přitom pokud má dítě skutečně nějaký problém, je pro něj i pro jeho blízké nejlepší, když se začne řešit co nejdříve.

Jasná hranice pro to, co je ještě normální, a co už určitě ne, neexistuje. Nenormálně se může chovat i naprosto normální dítě a stejně tak i naopak. Důležité je zjistit, jestli se tak dítě projevuje jenom občas, nebo pořád, a jak moc to vy sami nebo okolí vnímáte jako problém. Označit dítě jako divné je až příliš snadné, přitom mu toto označení, byť někdy dobře míněné, může dost zkomplikovat budoucí život.

Jakmile se z dítěte jednou stane problémové, nese se to s ním po mnoho let a ono třeba ani nedokončí studium.

***

Hyperaktivní dítě? Zažila jsem hodně neposedných a živých dětí, ale vždycky jsem je dokázala srovnat. bývalá učitelka Jarmila Hladká Nerada chodím s dcerou nakupovat. Starší lidé občas říkají, že je nevychovaná. Monika Dvořáková, matka tříleté dcery

SLOVNÍČEK POJMŮ

Dyslexie: Nejčastěji se vyskytující porucha, při níž má dítě problém naučit se číst a porozumět psanému textu, ačkoliv jeho inteligence není snížená. Ne každé dítě, které má problémy se čtením na začátku školní docházky, ale musí mít poruchu učení. Dysortografie: Dítě má problémy s pravopisem. Disgrafie: Dítě má potíže s psaním. Píše obtížně, neobratně a jeho písmo je jen těžko čitelné. Jen těžko si pamatuje tvary písmen a často je zaměňuje. Dyskalkulie: Postihuje matematické schopnosti a práci s čísly.

Dyspraxie: Porucha obratnosti Dysmuzie: Porucha vnímání a reprodukce hudby Dyspinxie: Porucha kreslení ADHD: Z angl. Attention Deficit Hyperactivity Disorders - hovorově označována jako hyperaktivita zahrnuje poruchy pozornosti, neschopnost soustředit se na jednu věc, impulzivnost a také nadměrné pohyby. Dítě se často chová jako myška na klíček, kterou nelze vypnout.

Autor: