Prohra hokejistů se Švédy ve čtvrtfinále mistrovství světa na mne uvrhla, vzdor krásnému počasí, těžkou východní chandru. Spíš takovou listopadovou. Tak si říkám - který sport nepřináší velká zklamání? Snad jedině otužování, napadlo mě.
Hned jsem to ale zavrhl. Kdysi totiž žil v Praze jeden starý muž, mnozí ho jistě pamatují. Dlouhé šedé vlasy a vousy, celý rok chodil v krátkých kalhotách a tričku. Každý den přicházel v půl druhé na Slovanský ostrov, rozcvičil se a přesně s úderem druhé se vrhal do Vltavy.
Jeden rok byla třeskutá zima a já náhodou narazil na ženu, která prodávala v trafice noviny. Byla smutná a ptala se mě, jestli znám toho starého blázna, co chodí pořád v kraťasech. Je to prý její muž a doma mají pořád okna dokořán, takže ona se ohřeje jenom v tom kiosku... Ten člověk vždy 25. prosince kazil pražským otužilcům hromadnou exhibici, protože skočil do Vltavy o deset minut dřív a exhiboval sám. Zkrátka sólista.
Coby kulisák jsem jednoho krásně deštivého listopadového odpoledne šel do Národního a koukám, uvnitř za zadním vchodem se choulí známý otužilec. Naprosto nečekaně měl na sobě svetr a hrozně se klepal zimou. Inu, nikdo není dokonalý, zklamal, pomyslel jsem si. Vídal jsem ho ještě asi rok a potom už nikdy. Třeba s chotí odletěli do teplých krajů, a třeba taky ne. Tak si říkám, jestli je to otužování vůbec zdravé.
O autorovi| Richard Tesařík, hudebník a herec
