Včera ráno se obloha tvářila, že je na spadnutí sníh, ale venku bylo skoro deset stupňů, takže z toho nic nebylo. Ještě aby... v září! A vůbec je venku nevlídno, nejlepší sedět doma. Utěšuju se, že je to věkem: zamlada mi bylo počasí lhostejné, pokud zrovna nebyla průtrž mračen. Teď rok co rok nespokojeně sleduji, jak se den krátí a tma si ukusuje ráno i večer větší a větší kus.
Když se odhodlám pustit televizi, kouká na mě z dolního konce obrazovky značka, která mi sděluje, že zanedlouho už neuvidím nic. Měli bychom si nejspíš koupit nějakou krabičku, která umí přijímat digitální signál, anebo celou novou bednu. Ačkoli... proč vlastně? Když jsem lovila v paměti, kdy mě v televizi něco opravdu zaujalo a zajímalo, kdy jsem viděla něco, o co jsem opravdu stála, nic mě nenapadlo. Proč se tedy nevrátit do dob, kdy jsme televizi neměli? Prožila jsem bez ní koneckonců delší půlku života.
Existují přece i jiné divácké zážitky než televizní, a technika se už postarala, abych se za nimi nemusela plahočit přes celé město do kina, když jsou teď tak mrzuté podzimní dny. Přivezla jsem si z Polska na DVD dokumentární filmy Macieje Drygase a zvlášť poslední z nich mě skutečně uchvátil. Jmenuje se Jeden den v PLR (Poláci pečlivě rozlišují „Polskou republiku“ a „Polskou lidovou republiku“; PLR se používá bez dalšího přívlastku a každý chápe, že jde o dobu komunismu) a hned na začátku si člověk přečte upozornění: Toho dne se v Polsku nic zvláštního nestalo. Hodina, po kterou film trval, mi ale připadala příliš krátká, s chutí bych se dívala dvakrát i třikrát déle. Bylo to opravdu jako návrat do minulosti, na kterou sice nemyslím, ale která někde odpočívá v koutě paměti a nelze se jí zbavit. Móda a celý styl oblékání a života se příliš nelišily od toho, co si pamatuji: kdybych nevěděla, že jde o zářijový den z roku 1962, nejspíš bych ho zařadila někam na konec padesátých let. Pražské tramvaje sice vypadaly jinak, ale režim měly ne-li stejný, pak velmi podobný. Ani každodenní život v obou zemích se skoro nelišil.
Běžné všední starosti s nedostatkem čehokoli režisér prostříhal s tajnými hlášeními všelijakých informátorů, dopisem manželky manželovi do vězení a bedlivým zkoumáním pravověrnosti všeho možného - třeba lékařského časopisu, který se podle posudku nadměrně věnuje sexuální problematice. Působí to dnes pitvorně a směšně, ale je to velmi citlivý záznam, umělecká zkratka toho, v čem jsme žili, jen doplněná o to, o čem většina z nás nevěděla: o bdělé oko politické policie.
Docela by mě zajímalo, jak by ten film působil na mladší lidi, kteří tu dobu nepamatují. Rozuměli by mu vůbec? Vždyť i já jsem si lámala hlavu, na co Polky tenkrát nakupovaly sůl po kilech - že by kvůli kubánské raketové krizi? Ale jak by o ní věděly, když propukla až v říjnu? Je ovšem také možné, že byl prostě čas nakládání zelí, na to je potřeba hodně soli. My jsme sice doma zelí nenakládali, ale mám v dobré paměti, jak v létě nebýval ocet, potřebný na nakládání okurek.
***
Pondělí Neff Úterý Vaculík Středa Baldýnský Čtvrtek Rejžek Pátek Šustrová Sobota Klíma
Působí to dnes pitvorně a směšně, ale ten film je velmi citlivým záznamem, uměleckou zkratkou toho, v čem jsme žili, jen doplněnou o to, o čem většina z nás nevěděla: o bdělé oko politické policie
