Nejlepším filmem letošního ročníku festivalu dokumentů s tematikou lidských práv Jeden svět se podle hlavní poroty stal snímek Nepřátelé národa od Roba Lemkina a Theta Sambatha. Odehrává se v dnešní Kambodži, kde novinář Sambath ve volném čase sbírá výpovědi lidí, kteří se osobně podíleli na genocidě za hrůzovlády Rudých Khmerů v letech 1975–1979.
„Nedělám to pro noviny, ale pro historii,“ říká Sambath, jenž do pátrání vložil deset let a všechny své peníze. Kvůli Khmerům přišel o rodiče i o bratra, mstít se však nechce: jen pochopit, jak si příslušníci jednoho národa dokázali páchat navzájem takové ukrutnosti.
Sambath nesoudí. Pátrá po vrazích, kteří kdysi na „vražedných polích“ zabíjeli „nepřátele lidu“ noži a motykami a kterých v anonymitě pořád žijí stovky. Dokáže v nich vzbudit důvěru. A oni mu pak ukazují, u kterého stromu zabili kolik desítek lidí, jak přesně je při tom drželi a kam je potom nasypali. „Podřezával jsem je, a když mě začala bolet ruka, přešel jsem k bodání,“ říká Suon, na první pohled obyčejný strejda z venkova.
Někdejší vrazi říkají to samé, co člověk zná třeba z Norimberských procesů: jen jsme plnili příkazy shora, jinak by zabili nás. Sambath tak najde Suonova nadřízeného Khouna a jeho šéfku „sestru Em“. Dál se stopa ztrácí. Sambathovi se však podaří husarský kousek: spřátelí se s někdejším „bratrem č. 2“ Nuonem Cheou, jenž Kambodži vládl spolu s Pol Potem neomezenou rukou. Cheovy eufemismy o nutnosti „řešit nepřátele režimu“ jsou mrazivé – ale Sambath starého muže dokáže ukázat komplexněji než jen jako „pouhého“ zločince proti lidskosti a vzbuzuje tím mnoho překvapivých otázek a zjištění.
Cenu za nejlepší režii hlavní porota udělí snímku Chemo. Film Pawla Łozińského je dalším z vlny vynikajících humanisticky laděných dokumentů z Polska: patří mezi ně třeba Šest týdnů či na Oscara nominovaný Králík po berlínsku. Łoziński tu nedělá nic jiného, než že snímá výpovědi a detaily tváří lidí, kteří do varšavské nemocnice docházejí na chemoterapii. Na ploše necelé hodiny se odehraje mozaika mikropříběhů: jsou tu mladíci doprovázení matkami, manželky s manželi, osamělí důchodci...
Lidé se dávají do řeči, porovnávají si diagnózy, řeší každodenní problémy – ale také myslí na budoucnost a někdy se poddávají sebelítosti. A všichni chtějí, aby „to“ už dokapalo a mohli jít domů. Každá z vět by se dala tesat, do každého z osudů se dá vcítit. Łoziński vybrousil skutečný klenot, který postrádá patos, zato srší nadějí.
Tibet na rozcestí Cenu Poroty Rudolfa Vrby získává nejlepší film v kategorii Máte právo vědět. Letos se jím stal dokument Slunce za mraky. Cenu převezme režisérská dvojice Ritu Sarinová a Tenzing Sonam spolu s výkonnou producentkou filmu Františkou Habsburskou. Slunce za mraky si bere předloňské povstání Tibeťanů proti čínské okupaci jako příležitost k rekapitulaci moderní historie Tibetu a jeho vyhlídek do budoucna. V jádru snímku nabitého informacemi leží dvě zásadní dilemata. Dalajlama je coby tibetský politický a náboženský vůdce ve dvou ohních, protože musí sladit svá protichůdná přesvědčení coby buddhisty i coby politika. A Tibeťané, přestože svého vůdce bezmezně milují, si začínají uvědomovat, že jeho umírněné volání po autonomii v rámci Číny namísto plné nezávislosti je slepou uličkou a že je třeba být i přes dalajlamovy prosby radikálnější.
Vítěz Divácké ceny VŠEM bude znám až dnes. V hlasování vede český časosběrný dokument Tomáše Škrdlanta Nevítaní o postižených dětech odmítnutých rodiči.
Přehlídka dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět se letos koná podvanácté. I letos překonává rekordy. Do úterního večera ji jen v Praze navštívilo přes 32 500 diváků, 58 projekcí bylo vyprodaných. Díky možnosti udělat si festival po svém narostl i počet projekčních míst. Pražská část končí dnes, o pokračování Jednoho světa v regionech, na školách, či dokonce ve vlastní režii se lze informovat na www.jedensvet.cz.
