SČeskou národní bankou se loučí guvernér Zdeněk Tůma, který stál v jejím čele 11 let. Úspěšných let pro českou ekonomiku i její centrální banku.
Řada lidí možná ani netuší, co centrální banka vlastně dělá. Začněme od začátku. Centrální banka má podle ústavy na starost cenovou stabilitu. Česká republika zdědila ze socialismu pokřivené ceny, které nereflektovaly ekonomickou situaci, relace mezi výrobními faktory, zbožím a službami a neplnily svou základní funkci, tj. přenos informací o nabídce a poptávce. Narovnávání cenové hladiny a struktury cen znamenalo téměř desetiletí zvýšení inflace. Definitivně se inflace vrátila k jednociferným hodnotám v roce 1998.
Na boji s inflací se dají hezky ilustrovat proměny toho, jak s ní ČNB bojovala. Do roku 1997 se snažila kontrolovat kurz koruny a množství peněž v ekonomice. Inspirací tohoto přístupu byla německá Bundesbank a její úspěchy. Jenže již v té době se vědělo, že taková politika může být dost nepřesná, a to kvůli finančním inovacím, které pomohly množit peníze jinak, než si centrální banky představovaly. Už tehdy se rodila modernější měnová politika, odvaha k experimentům ale tehdy v ČNB chyběla.
Situaci ale změnila měnová krize v květnu 1997. Česká republika musela opustit pevný kurz koruny, jednu ze základních transformačních kotev, a přejít k volně plovoucímu kurzu. Měnová krize a credit crunch po výrazném zhoršení kvality úvěrových portfolií odhalily řadu nedostatků české ekonomiky včetně měnové politiky. Přišel čas na změnu. V prosinci 2007 ČNB oznámila svůj první inflační cíl. S cílováním inflace přišel jako první Nový Zéland v roce 1990 a krátce na to jej následovaly Kanada, Velká Británie, Finsko, Švédsko, Austrálie a Španělsko. ČNB byla ovšem první centrální bankou, která tento přístup použila k dezinflaci, tedy k postupnému snížení inflace. Úspěšně. Vposledních deseti letech činila inflace v průměru 2,8 procenta.
Hlavní zbraní cílování inflace je psychologie, neboť jde především o ukotvení inflačních očekávání. Lars Svensson, jeden z duchovních otců nové strategie měnové politiky, ji nazýval „cílováním inflační předpovědi“. Centrální banka by měla nastavit úrokové sazby tak, aby se prognóza blížila inflačnímu cíli. Můžeme jít ale ještě o krok dále. Oznámení inflačního cíle a prognózy inflace má za účel ovlivnit očekávání lidí a firem, proto by se dal tento přístup označit za cílování inflačních očekávání. K tomu potřebuje centrální banka dva základní předpoklady: nezávislost a důvěryhodnost.
Zpočátku se cílování inflace dělalo v ČNB tak trochu na koleni. První verze modelů, analýz a zpráv byly z dnešního pohledu neohrabané a lidé z ČNB se museli učit, jak se to dělá v zahraničí. Inspirací se tentokrát stala Bank of England. Naštěstí se ČNB mohla těšit dostatečné nezávislosti a doufat, že si získá také důvěru.
V tomto bodě převzal otěže centrální banky Zdeněk Tůma a za jedenáct let se mu podařilo proměnit ČNB v moderní dobře fungující centrální banku. Současná generace modelů používaných ČNB si již v ničem nezadá s modely bank, od nichž se ČNB učila. ČNB pomohla rozvinout talent mnoha ekonomů, z nichž řada dnes působí v klíčových nadnárodních institucích a přispívá k renomé České republiky v odborných kruzích v zahraničí. Trvalé snížení inflace na přijatelnou úroveň, transparentní přístup a vhodná komunikace postupně posilovaly důvěryhodnost centrální banky a její politiky. Veřejnost má k dispozici konzistentní prognózy ČNB zahrnující celou škálu ekonomických ukazatelů, ví, o čem se diskutovalo na jednání bankovní rady a zná hlasování jednotlivých členů rady. K fungování finančních trhů a ekonomiky přispívá předvídatelnost měnové politiky. Kroky ČNB lze dobře odhadnout při znalosti mechanismu rozhodování o úrokových sazbách a sledování indicií poskytovaných členy bankovní rady.
O fungování zvoleného přístupu svědčí skutečnost, jak česká ekonomika přestála finanční krizi. ČNB začala se snižováním úrokových sazeb v srpnu 2008 před pádem Lehman Brothers, problémy AIG, Fannie Mae, Freddie Mac, implozí finančních trhů a následnou hlubokou recesí. Ve srovnání s tím Evropská centrální banka ještě v červenci 2008 úrokové sazby zvyšovala. Další kroky ČNB byly razantní a patrně pomohly zmírnit recesi, které se kvůli otevřenosti české ekonomiky tak jako tak nedalo uniknout. Zároveň ale ČNB nepodlehla panice a neuchýlila se k mimořádným krokům, které by v kontextu stability českého finančního sektoru byly zbytečné.
Nicméně svět se mění, finanční krize odhalila řadu problémů a změnit se bude muset i ČNB. To bude práce pro nového guvernéra. Mezi klíčové změny budou patřit zohlednění cen aktiv, které nejsou explicitně reflektovány ve spotřebním koši (například ceny nemovitostí, komodit a do budoucnosti třeba i akcie). Kvůli provázanosti globální finanční architektury a otevřenosti české ekonomiky bude nezbytné v rostoucí míře monitorovat a analyzovat vývoj ve světě a na finančních trzích. Stranou nemůže zůstat ani regulace finančního sektoru, přičemž platí, že více není vždy lépe. V neposlední řadě se bude muset nástupce Zdeňka Tůmy postavit k euru. ČNB sice nebude rozhodovat o vstupu do eurozóny, její zodpovědností je ale poskytovat odborné zhodnocení připravenosti České republiky a rizik a výhod spojených s přijetím eura či setrváním u koruny.
O autorovi| David Marek, hlavní ekonom Patria Finance
