Ve dnech, kdy se v Praze rozhodovalo o Státní ceně pro spisovatele Milana Kunderu, začal v Paříži pracovat na svém jedenáctém románě (počítáme-li k jeho románům i Směšné lásky, ten román variací). Totiž možná ho začal právě psát, anebo už byl před jeho dokončením, anebo teprve na něj pomýšlel. Ať tak či onak, zatím o tom nevěděl ani ten nejužší okruh jeho přátel, ani jeho paní Věra.
Tolik snad můžeme s jistou pravděpodobností říct. Ale dál zůstaneme stát před zavřenými dveřmi, do nichž nelze vstoupit. Opravdu? Vždyť existuje jakási už známá DNA Kunderových románů, jinak řečeno, známe jeho románové konstanty. A protože k nim patří i Kunderův smysl pro hru a pro literární mystifikaci, můžeme teď směle stisknout kliku a ty dveře otevřít.
Novinka jménem Paměť
Nuže, co jsou konstanty Kunderových románů? Nepochybně práce s existenciálními tématy, čili jak praví Kundera: Román je meditací o lidské existenci prostřednictvím imaginárních postav. Tak například cudnost je ústředním existenciálním tématem románu Nesmrtelnost, soucit existenciálním tématem románu Nesnesitelná lehkost bytí, lítost Knihy smíchu a zapomnění, křehkost lidské identity existenciálním tématem románu Identita a tak dále. A své francouzské romány pojmenovává už abstraktními pojmy dotýkajícími se jejich existenciálních témat: Pomalost, Totožnost, Nevědomost. Takže zvolme v naší literární hře pro Kunderův jedenáctý román název Paměť. Ostatně paměť je tím nejuniverzálnějším existenciálním tématem. A co mají dále všechny Kunderovy romány společného? Všechny je prostupuje zvláštní typ melancholie. Když vyšel první sešit Směšných lásek, měl podtitul Tři melancholické anekdoty. A v Kunderově posledním česky psaném románě, v Nesmrtelnosti, je šestý díl (Ciferník) dlouhou studií erotické melancholie. A Kunderovy francouzské romány jsou pak tři rozdílně motivované melancholické příběhy. Všechny Kunderovy romány jsou také vždycky prostoupeny příběhovými eseji pojednávajícími právě o tom jejich základním existenciálním tématu. A kompozice všech jeho románů je vždy inspirována hudebními skladbami.
Dobře: jedenáctý Kunderův román bude tedy melancholickou groteskou a jeho příběhový esej postoupí labyrintem Paměti až k čekajícímu Minotaurovi Zapomnění a Nepaměti. A kompozice bude inspirována některou z Janáčkových skladeb.
Naprostá většina Kunderových románů začíná cestou. Ludvík Jahn jede v Žertu za svým posláním do malého moravského města. Spisovatel se svou ženou Věrou jedou v románě Pomalost do zámeckého hotelu. Tereza se vypraví na počátku románu Nesnesitelná lehkost bytí za Tomášem do Prahy. Román Nevědomost se otevírá Ireniným návratem z emigrace do vlasti. Na počátku Knihy smíchu a zapomnění jede Mirek do autoopravny sledován svými dohlížiteli.
A jak většina Kunderových románů končí? Spánkem. Anebo usínáním či nočním bděním. Tomáš s Terezou se odeberou na poslední stránce Nesnesitelné lehkosti bytí do svého hotelového pokoje. Čtenář už v této chvíli ví, jak skončí jejich příběh, ale tady, na poslední stránce románu, je ještě poklidná noc a jen velký noční motýl v hotelovém pokoji je tu poslem melancholie. Jean-Marc a Chantal v románě Totožnost se chystají ke spánku a jejich lampa, strážce před přízraky ztráty křehké identity, svítí celou noc a bude svítit všechny následující noci. Stejně jako laskavé světlo autorovy lampy rozsvícené v altánku vystavěném v předposlední kapitole románu Život je jinde. Av románě Nevědomost opouští Josef Irenu, spící po milostném aktu v hotelovém pokoji.
První a poslední dvě věty
To jsou konstanty, z nichž můžeme vycházet. Bohužel nemůžeme jít cestami proměnných, tedy oné spontánní proměnlivosti Kunderových příběhů, to je jen v moci autora. Spokojme se tedy s konstantami začátků a konců ve většině Kunderových románů. Ale co se odehraje mezi příjezdem a mezi usínáním v hotelovém pokoji? To je dlouhý románový příběh, o němž nemůže bohužel nic vědět tak krátký novinový článek. V naší moci teď je jenom napsat první dvě a poslední dvě věty toho románu.
První dvě věty románu Paměť: „Lucie vystoupila o zastávku dřív a přešla na silnici, rozhodnuta, že ten poslední úsek pojede autostopem. Měla k tomu svůj zvláštní důvod.“ A poslední dvě věty románu Paměť: „V penzionu U Jeneweina si vysypal na dlaň pilulku rohypnolu. Ale nakonec se rozhodl celou noc bdít a hlídat Luciin spánek.“
Ale možná se mýlíme a Milan Kundera na svůj jedenáctý román ještě ani nepomyslel. V tom případě je tohle dárek pro něho u příležitosti udělení Státní ceny za román Nesnesitelná lehkost bytí. Stačí, když si ty čtyři věty románu Paměť přeloží do francouzštiny a doplní prostor mezi nimi živým organismem příběhu.
Milan Kundera (78) Ve světě nejúspěšnější romanopisec a esejista českého původu. Od roku 1975 žije ve Francii. Nyní píše francouzsky, posledním česky psaným dílem je román Nesmrtelnost. Do Česka se po roce 1989 vrací jen sporadicky, veřejně nevystupuje, vydávání svých děl v češtině výrazně omezuje. Napsal mj. romány Žert (1967), Valčík na rozloučenou (1976), Nesmrtelnost (1990), Pomalost (1993), Totožnost (1997) nebo Nevědomost (2003). Dnes obdrží Státní cenu za literaturu za první domácí vydání Nesnesitelné lehkosti bytí (francouzsky vyšla roku 1984).
O autorovi| Jiří Kratochvil, spisovatel
