Zato babička vzpomíná na maturitu jen v dobrém.
Nesnáším literaturu, pravil kacířsky devatenáctiletý student gymnázia Adam jen chvíli poté, co absolvoval maturitní zkoušku z češtiny. Přitom nejde o špatného studenta, naopak. O tom svědčí už výběr jeho dalších maturitních předmětů. Rozhodl se pro matematiku a fyziku, protože chce studovat jadernou fyziku, a jako jediný ze školy si zvolil také němčinu. „Nechtěl jsem dělat angličtinu, protože tu už umím dost dobře,“ vysvětlil. „Tím, že jsem si zvolil němčinu, musel jsem se dost vylepšit i v ní.“
Uměl perfektně. A nezklamal ani v té češtině, kde si vytáhl nejstarší literatury světa. Prý to byla jedna ze dvou otázek, které si přál. Jeho náklonnost k literatuře se ale nezvýšila. „Naštěstí náš češtinář je rozumnej, ale jsou i takoví, co vyžadujou ke každé z pětadvaceti otázek načíst pět knih. Stejně si to člověk nepamatuje, zrovna tak jako názvy dalších děl,“ shrnul Adam s tím, že podle něj je daleko důležitější něco vymyslet než něco si pamatovat. Jeho matka Iveta, která je právnička, maturovala v roce 1983. Když se jí dneska zeptáte, co si ze střední školy pamatuje, připouští, že skoro nic. Vlastně ano: trauma z matematiky. Zdá se, že bylo ještě větší než Adamovo trauma ze seznamu spisovatelů a jejich děl. Dneska by se mohla matematice vyhnout a zvolit si namísto ní jiný předmět, před šestadvaceti lety to ale nešlo. „Dostala jsem nějakou strašnou rovnici a neuměla jsem do ní ani dosadit,“ vzpomíná. „Před pětkou mě zachránil matematikář tím, že mi pomáhal, jak mohl, před čtyřkou ruštinářka, která toho matematikáře potom ještě uprosila, aby mi dal trojku, protože se čtyřkou se na žádnou vysokou nedostanu.“
Složité rovnice, které baví jejího syna, přitom Ivetu nejenže neposunuly směrem dopředu, ale způsobily, že zaujala k matematice obranný postoj. „Nejsem asi sama,“ směje se. „Když počítáme u soudu náklady řízení, zpravidla to nám, právníkům, trvá ještě déle než samotné stání.“
Téměř před padesáti lety absolvovala maturitní zkoušku i Adamova babička Eva. Pokud by ale někdo čekal, že ta už si nebude pamatovat ze středoškolské látky vůbec nic, mýlil by se. „Nejvíc mi dala češtinářka a ruštinářka,“ konstatuje. Přitom nestudovala všeobecně vzdělávací, ale odbornou školu, totiž zdravotnickou a na ní obor zubní technik. Kdo by mohl předpokládat, že se tam koncem padesátých let učila podobným způsobem, jaký se dnes snaží zavádět nejprogresivnější pedagogové a že se dozvídala i o autorech, o nichž učebnice mlčely? „Naše češtinářka byla externistka a učila taky na nedaleké filozofické fakultě. Poskytla nám nejen reprezentativní průřez klasickou světovou literaturou, ale učila nás i tvůrčímu psaní. Pamatuju si, že jsme mívali dvouhodinovky a ona mne třeba poslala na první přes most na Kampu, kde se konal hrnčířský trh, ať to tam obhlídnu. Druhou hodinu jsem pak měla napsat na téma trhů třeba fejeton. Ostatní dostávali podobné úkoly.“
Z ruštiny má Eva na maturitním vysvědčení nejhorší známku, totiž trojku. „Moc jsem se jí nevěnovala, přesto mě ji učitelka, která byla někdejší ruskou šlechtičnou, naučila tak, že jsem brzy potom bez nejmenších problémů udělala průvodcovské zkoušky a posléze jsem se ruštinou vlastně živila i v energetické sekci RVHP.“ U mizerně placené zubní techniky vydržela totiž Eva jen pár let. Pak si doplnila francouzštinu a historii včetně historie umění a hledala uplatnění v jiných oborech. Na zubní techniku došlo až v osmdesátých letech v Kanadě, kam odešla. Po téhle kvalifikaci tam byla obrovská poptávka a tomu odpovídala i skvělá finanční odměna. Ne, na maturitu nedá paní Eva rozhodně dopustit.
***
HISTORIE MATURIT
Maturitní zkoušky byly zavedeny v polovině devatenáctého století, původně pro osmiletá gymnázia.
Od roku 1872 se maturovalo na sedmiletých reálkách. Roku 1873 poprvé maturovali absolventi čtyřletých učitelských ústavů.
Po roce 1882 se maturovalo i na vybraných průmyslových školách. Maturanti těchto škol však neměli volný přístup na univerzitu, protože za přípravu k vysokoškolskému studiu byla považována pouze gymnázia.
V roce 1909 byly maturity na rozdílných středních školách zrovnoprávněny. Na některé VŠ bylo však třeba doplňující zkoušky. Pouze maturita na učitelských ústavech nikdy neopravňovala k přijetí na VŠ.
Na obchodních akademiích byla maturitní zkouška zavedena až v roce 1919. A ještě několik let byla pouze dobrovolná.
Počátkem 70. let 20. století byla zavedena maturita na čtyřletých učebních oborech.
