Na polích dozrávala kukuřice, brambory, dýně. Okolní lesy se rozzářily barvami podzimu. Z komínů dřevěných stavení po ránu stoupal kouř. Všechno jak má být, říkal jsem si loni na podzim po několika dnech putování rumunským venkovem. Jenže v obrazu dokonalé vesnické idyly mi pořád něco scházelo. Nebo někdo chyběl? Kolem mě projel povoz tažený koněm a tři veselé babky mi nabídly hlt domácí kořalky.
V malovaných klášterech v Bukovině se také zdálo být vše při starém. Jeptišky žijí v jejich mohutných zdech stejně jak před staletími, netečné ke stále sílícímu přílivu turistů z celého světa. Chodil jsem dál mezi poli od vesnice k vesnici v odlehlém kraji Maramureš a stále nemohl přijít na to, co z rumunského venkova zmizelo.
Chtěl jsem zjistit, jak se po vstupu do Evropské unie změnil život horalů, kteří si žili po svém i v dobách krutého Ceausescova režimu. Jistě, drobné viditelné změny by tu byly: na kdejakém domku teď visí cedule povyšující stavení na agroturistický penzion, což obvykle znamená, že vás ubytují v parádním pokoji pro hosty. Opravují se mizerné asfaltové cesty, přibylo hospod, hospůdek a náleven.
To, čemu jsem pořád nemohl přijít na kloub, mi došlo jeden večer, kdy jsem si v počítači prohlížel čerstvě pořízené fotografie. Skoro na žádné z nich totiž nebyl chlap. Školou povinní chlapci nebo staříci slunící se na zápraží ano, ale muže ve středním věku jsem hledal na svých fotografiích skoro marně.
Venku jsem je občas zahlédl. Vysokou rychlostí se řítí po úzkých horských silničkách v nablýskaných autech se španělskými, francouzskými či italskými poznávacími značkami. Vyrazili totiž za prací do západní Evropy a za první ušetřené peníze vyměnili otřískané dacie za pořádné bouráky. Dřinu na polích a starost o hospodářství nechali na ženách.