Jednou ze zásad „spravedlivého obchodu“ je zkrátit výrobní řetězec. V řadě případů se to ale nedaří.
Zemědělec tak prodá třeba kilogram kávy za 50 korun, ale v obchodě nakonec stojí 600.
Ředitele jedné východočeské mlékárny vyčerpávaly ustavičné hádky s odběrateli natolik, že jednoho dne vytočil pražské číslo obchodu Fairově.cz a požádal „o radu“. Fairově.cz do Česka dováží výrobky ze zemí třetího světa, vesměs potraviny, které nesou označení fair trade, tedy spravedlivý obchod. Mlékařův dotaz vzhledem k okolnostem působil lehce groteskně. Zajímaly ho totiž podmínky, za nichž by se jeho obtížně prosperující podnik mohl do fair trade zapojit. Lákala ho především vidina pevné výkupní ceny, která se k tomuto obchodování váže. Kontakt s odběrateli by tak probíhal podstatně klidněji.
Když Pavla Pěnčíková, spolumajitelka obchodu Fairově.cz, tuto historku vypráví, lehce se pousměje. Vzápětí ale dodává: „Já se mu nedivím, že ho to napadlo. Je to naprosto přirozené. I výrobci po Evropě bojují o přežití a nechtějí dělat zadarmo. Když víte, že prodáváte za předem danou výkupní cenu, obchoduje se vám přece mnohem lépe.“ Ředitel se nakonec musel smířit s tím, že tento nápad jeho podnikání nespasí. Fair trade je určen pouze farmářům z chudých států, kteří za své zboží dostávají uměle navýšenou výkupní cenu, což jim zajišťuje lepší živobytí a snazší vstup na evropský trh. Firma z Evropské unie však pod značku fair trade spadat nemůže.
Zmíněný mlékař nebyl se svým zmateným nápadem osamocen - vstupu na „fair trade burzu“ se před časem domáhala i část britských pěstitelů ovoce. To mimo jiné svědčí o tom, jaké jméno si fair trade dokázal v západní společnosti za čtyřicet let své existence vybudovat. Nejde už o pouhý alternativní experiment, evropské obchody se předhánějí, kdo bude výrobky ze zemí třetího světa nabízet, a farmáři se tu a tam neubrání „kacířské myšlence“, že se jejich kolegové z chudých rozvojových států mají možná o něco lépe.
Proti slovnímu spojení fair trade, respektive vymyšlenému systému nelze na první pohled nic namítat. Pěstitelé z rozvojových zemí mohou díky němu důstojně podnikat a jejich výdělek se nerozpouští v řetězci nejrůznějších překupníků. Ze zisků si farmáři mohou dovolit nejen lepší výrobní technologie, ale třeba i kvalitnější školy pro svoje děti nebo stavbu kanalizace. Řada konkrétních projektů ukazuje, že fair trade může mít smysl. Dnešní fair trade má však také řadu kritiků, kteří upozorňují na jeho neefektivitu. Tím, kdo na výrobcích z rozvojového světa hlavně vydělává, jsou obchodníci z Evropy. Spolupráce mezi nimi a farmáři ze zaostalých zemí je v mnoha případech jen formální a původní myšlenka fair trade, totiž dlouhodobá pomoc a partnerství, se zlehka vytrácí. Podle kritiků spravedlivý obchod potřebuje „reformu“, jinak síla tohoto konceptu časem vyprchá.
Rostoucí tržby za fair trade výrobky však naznačují, že je s touto značkou nutné do budoucna počítat. V Evropě se za ně loni utratila miliarda eur a například v Británii se prodeje zvedly o závratných 46 procent. Obchodní řetězce i další firmy pochopily, že fair trade může směrem k veřejnosti vysílat líbivý vzkaz: Není nám jedno, co se děje na druhém konci světa, a máme zájem to změnit. I české firmy se k vyplnění tohoto prostoru začínají pomalu odhodlávat.
Iluze výkupní ceny „Normálně ji tam zaklop, pak už dá pokoj,“ organizuje válku s okolo poletujícími vosami Daniel Kolský, majitel kavárny Mamacoffee v pražské Londýnské ulici. Na stole už leží zapnutý diktafon, ale rozhovor může začít teprve ve chvíli, kdy se jednu z vos podaří uvěznit ve sklenici zatížené podšálkem. Svou kavárnu otevřel Daniel Kolský teprve nedávno. Nabízí v ní kávu z různých koutů světa, brzy má do menu přibýt i fair trade káva.
Systém fair trade Daniela Kolského nadchl, ale má vůči němu i řadu výhrad: „Fair trade je ten nejlepší koncept, jaký tu máme. Bylo by ho ale potřeba nějak změnit.“ Kolskému především vadí, že evropské firmy, které fair trade výrobky či suroviny dovážejí, nic nenutí, aby se svými dodavateli z druhého konce světa spolupracovali intenzivněji. Ačkoliv pochopitelně nelze soukromým firmám vyčítat, že se chovají tržně, řada obchodníků podle něj jedná neeticky.
„Obchodníci se budou muset mnohem více zabývat tím, jaké jsou konkrétní dopady jejich prodeje. To je podstata fair trade. Jenže nyní je to tak, že jednotlivý prodejce není v podstatě za nic zodpovědný,“ rozčiluje se. Obchodníci mohou zboží zatížit v podstatě jakoukoliv marží a zároveň nemusí řešit, že na konečném fair trade výrobku vydělali často i mnohokrát více než lidé v rozvojových státech.
„Jsou názory, že marže by měly být co nejnižší, protože jinak většina peněz zůstává v Evropě a fair trade ztrácí smysl. To je sice pravda, ale výrobci dostávají svou pevnou výkupní cenu, která je proti té běžné pořád dost výhodná,“ oponuje Kolského názoru Jiří Hejkrlík, předseda Asociace pro fair trade, která sdružuje české ziskové i neziskové fair trade prodejce.
Podle kavárníka Kolského je však výhodnost oné pevné výkupní ceny spíše iluze. Popisuje to na případu kávy, která tvoří polovinu veškeré fair trade produkce. Obchod s ní funguje tak, že pěstitelské družstvo v rozvojové zemi vypěstuje takzvanou zelenou kávu (určenou k pražení), která se potom prodává na speciálních fair trade burzách. Pro farmáře je tento trh výhodný, protože tu dostávají v průměru o deset až dvacet procent vyšší výkupní cenu než při běžném obchodování. Tomu se říká garantovaná výkupní cena a stanovuje ji Fairtrade Labelling Organization (FLO) se sídlem v Bonnu. Výše garantované ceny je u každé země a komodity trochu jiná, FLO to posuzuje na základě různých ekonomických ukazatelů.
Zní nepochybně hezky, že farmáři dostávají o deset, v některých případech i o dvacet procent více než na běžných burzách. Ovšem pokud se kilogram neupražené kávy prodává asi za tři dolary, představuje tento několikaprocentní bonus jen naprosto zanedbatelnou částku.
Evropský obchodník si nakoupí množství fair trade zrn, převeze je do Evropy a tady upraží, zabalí a se značnou marží prodá. Kilogram hotové kávy se v Evropě běžně prodává asi za 600 korun. Z této částky však už původní pěstitel nevidí nic, protože už svůj „podíl“ získal v garantované výkupní ceně. Pro přesnost je nutné dodat, že dalších několik procent farmáři dostávají na takzvaný rozvoj komunity. Tyto peníze mohou použít například na vylepšování zpracovatelských technologií, nikoliv ale třeba na mzdy.
Pokračování na straně 20
Dokončení ze strany 19
„V některých regionech je fair trade cena tak nízká, že by se tomu všichni vysmáli. Pro producenty je však výhodné hlavně to, že dostávají určité minimum, a kdyby přišla krize, mají jistotu, že jejich cena neklesne,“ konstatuje Hejkrlík. Myšlenku fair trade nelze podle něj vztáhnout pouze na lepší podmínky na burzách. „Fair trade není jen o garantované výkupní ceně. Osobně považuju za mnohem důležitější to, že se pěstují dlouhodobé vztahy a dodržují se různé sociální a environmentální normy. Farmáři také dostávají za část své produkce zaplaceno předem, což jim pomáhá překlenout těžká období,“ tvrdí. To kavárník Daniel Kolský nezpochybňuje. Má však za to, že koneční evropští prodejci se ve vztahu k rozvojovým producentům chovají neeticky: udělají jen to, co musí.
Všichni fairtradeoví muži Hotové fair trade výrobky v obchodech mohou působit dojmem, že byly celé vyrobeny v rozvojových zemích. Tak tomu ale často není. Třeba v případě kávy a čokolády chudí farmáři vypěstují pouze potřebné boby. Zbytek celého procesu se odehrává v Evropě, neboť v zemích třetího světa často chybí důležité technologie a na hotové výrobky se také vztahují obrovská cla, která by jejich cenu vyšroubovala nemístně vysoko. Vychází to z celní politiky EU, která tím chrání své výrobce před levným dovozem z méně rozvinutých států.
To kritizuje například nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz: „Kritikové globalizace obviňují rozvinuté země z pokrytectví a mají pravdu. Západní země donutily chudé státy odstranit obchodní překážky, ale vlastní bariéry si ponechaly,“ řekl v roce 2003.
Na etiketách některých fair trade výrobků, například čokolád, tak lze najít zvláštní formulaci: Podíl fair trade: 50 procent. Znamená to, že kakaové boby a cukr sice vypěstovali farmáři v rozvojové zemi, ale zbytek se zpracoval až v Evropě. „Aby mohl být výrobek označen fair trade, musí obsahovat alespoň padesát procent pevných částic,“ vysvětluje Pavla Pěnčíková z Fairově.cz. „Když pěstujete rýži nebo banány, tak je to stoprocentní fair trade, protože tam už nemusíte nic přidávat. V případě čokolády ale musíte dál vyrábět.“
Na výrobě balíčku fair trade kávy nebo čokolády se v Evropě podílí řada různých zpracovatelů, výrobců a dodavatelů. Každý za svou práci pochopitelně požaduje odměnu. Vytváří se tak lehce paradoxní situace: jedním z principů fair trade je, že se zkracuje obchodní řetězec, ale kvůli obvyklému „evropskému kolečku“ se spíše prodlužuje. A tak zatímco jsou rozvojová družstva hlídána, aby své výpěstky neprodávala přes neseriózní překupníky, v Evropě se může zboží převalit přes několik různých stupňů, aniž by to komukoliv vadilo. Zákazníci, kteří v obchodě konečný výrobek hodí do košíku, se z etikety o této anabázi samozřejmě nic nedozvědí. Je otázkou, jestli se takovému postupu dá ještě vůbec říkat fair trade.
Například žádná z českých firem a organizací, které se spravedlivým obchodem zabývají, nedováží suroviny přímo. Fair trade výrobky, které jsou k vidění na tuzemských pultech, pocházejí z velkoskladů z jiných států Evropy, nejčastěji z Německa. Už pouhý dovoz z Německa do Česka se ale do konečné prodejní ceny promítne. Další náklady představuje polepení výrobku českou etiketou a marže pro konečného prodejce.
Čeští obchodníci si uvědomují, že současné fungování není nejlepší. Například Fairově.cz chtějí v budoucnu dovážet přímo z konkrétní rozvojové země. „Vyžaduje to ale finančně náročnou certifikaci, kterou si zatím nemůžeme dovolit,“ vysvětluje Pěnčíková. Trh s fair trade výrobky se podle ní v Česku zatím rozjíždí a firmy si prostředí zatím spíš testují. „Pokud si někdo myslí, že se na fair trade dá rychle a hodně zbohatnout, je na omylu. Náš obchod funguje dva roky, a teprve příští rok se nám pokryjí náklady,“ dodává.
To se dá vážně pít?
Ačkoliv fair trade funguje chaoticky a místy nelogicky, nedá se mu upřít, že na životy lidí v rozvojových zemích má příznivý vliv. Úspěšné jsou v tomto smyslu zejména menší a lokální fair trade spolky, o kterých už byla řeč. Jeden takový funguje třeba v Ugandě. Jeho sloganem je „Afrika potřebuje obchod, ne charitu“ a jmenuje se Good African Coffee (GAC). Jak už vyplývá z názvu, zabývá se pěstováním kávy. Projekt v začátcích podpořila organizace USAID, ale jinak vše mají v rukou sami Uganďané.
Good African Coffee své výpěstky prodává přímým odběratelům, nejčastěji do Británie. Prostředníkům a burzám se záměrně vyhýbá, což jej odlišuje od ostatních. Pod GAC spadá několik menších pěstitelských družstev a v každém pracuje asi padesát lidí. Specialitou GAC je, že jeho zaměstnanci kromě platů dostávají ještě polovinu všech peněz, které společnost prodejem kávy vydělá. Tyto peníze mohou pěstitelé používat pouze na společné věci - například na nákup lepších technologií, opravy domů ve vesnici nebo na vzdělání dětí.
Spolumajitel obchodu Fairově.cz Martin Kobera v srpnu kávová fair trade centra v Ugandě navštívil. Říká, že na ugandských vesnicích je na první pohled vidět, které jsou do GAC zapojeny. „Nejdál jsou ve vesnici Katabukenene. Za peníze z prodeje kávy opravují domy, farmáři posílají svoje děti do lepších škol a při pravidelných schůzkách komunita řeší různé prohřešky, jako je násilí nebo drobné krádeže,“ nadšeně vypravuje. „Za peníze z kávy chtějí v budoucnu rozšířit hlavní sklad a taky ve vesnici vybudovat vodovod a kanalizaci.“
Během své cesty do Ugandy se Kobera zajel podívat také do další zapojené vesnice Bugoye. „Good African Coffee jim teprve nedávno ukázali, co se s jejich produktem pak vlastně děje. Poprvé v životě tak ochutnali šálek kávy, do té doby znali pouze nepražená zrna,“ popisuje zvláštní zážitek. Bugoye se prý kvůli výhodnému prodeji kávy začíná viditelně zvedat.
Dalším „alternativním“ fair trade je například zemědělský projekt Rain Forrest Alliance (RFA), za kterým stojí stejnojmenná americká nezisková organizace. Chudí farmáři se učí, jak plodiny pěstovat ekologicky, a RFA jim posílá část peněz z tržeb na rozvoj jejich komunity.
Princip spravedlivého obchodu má tedy svůj smysl. Třeba i v tom, že nejde pouze o charitu - ziskový i neziskový svět se tu propojují. Právě v tom vidí Daniel Kolský z kavárny Mamacoffee budoucnost. Podobně jako Good African Coffee chce posílat část zisku zpět farmářům do družstev, se kterými bude spolupracovat. „Pokud jim chci opravdu pomoci, mám jako firma dvě možnosti. Buď jim budu dávat dvakrát tolik anebo jim férově zaplatím a k tomu část zisku investuju zpět do komunity,“ říká. Peníze budou určeny například na lepší technické vybavení, ale třeba i na řešení momentálních humanitárních krizí, plánuje kavárník.
Kromě tohoto opatření chce také v Česku otevřít fair trade pražírnu. „Až bude pražírna fungovat, teoreticky zkrátíme řetězec o dva až tři články,“ vypočítává Kolský. Při svých plánech ale momentálně naráží na jinou překážku: vyhledání vhodného fair trade družstva, od kterého bude kávu přímo vykupovat. Není to totiž tak snadné, jak původně předpokládal.
Před nedávnem byl v Etiopii, odkud by kávu rád dovážel. Když popisuje jednání s místními farmáři, chvílemi se hlasitě rozesměje: „Byli to ti nejhustší obchodníci, největší pásci,“ vypráví. „Řekli mi, že klidně můžeme spolupracovat, ale že mi budou dodávat alespoň šest tun kávy. To je prý minimum. Ale když jsem se šel zeptat do družstev, která nebyla fair trade, řekli mi: když si zaplatíte cestu, prodáme vám klidně jeden pytel. Ta cesta byla trochu vystřízlivění, přesto ale i tak fair trade považuju za nejlepší koncept, který tu je.“ Módní doplněk Ačkoliv by se mohlo zdát, že fair trade výrobky kupuje pouze úzká skupina „společensky uvědomělých“ spotřebitelů, není tomu tak. Na západě Evropy je toto zboží velmi populární. Fungují tu specializované obchody, ale fair trade zboží se docela běžně prodává i v některých supermarketech, třeba v nizozemských Albertech a belgických Delvitách. Evropané loni za výrobky pocházející ze „spravedlivého obchodu“ utratili miliardu eur, což je o 37 procent více, než v roce předchozím. Nejrozšířenějším fair trade trhem je Británie (zde tento koncept v 60. letech minulého století vznikl). Na pultech českých obchodů je fair trade zboží zatím spíše nováčkem, ale i rostoucí tuzemské tržby naznačují, že na něj Češi slyší. Loni za tyto výrobky utratili 27 milionů korun. V roce 2006 to bylo deset milionů a v roce 2005 pouhé tři miliony korun.
Móda jménem fair trade se v Evropě drží úspěšně už několik let. Podle průzkumů výrobky nakupují nejvíce vzdělaní lidé s vyššími platy, pravidlem to však není. Socioložka Jana Stachová ze Sociologického ústavu AV tvrdí, že část lidí fair trade chápe jako formu vyjádření svého společenského názoru, podobně jako třeba podpis petice: „Lidé, kterým se po materiální stránce daří, se mohou orientovat na postmateriální hodnoty, jako je ochrana životního prostředí, práva zvířat či lidská práva. Právě nakupováním tohoto zboží se tyto hodnoty odrážejí v lidském chování.“
Toho, že lidé na fair trade reagují, mohou využít i firmy. Aktivní postoj k „záchraně světa“ pro ně může být dobrou reklamou. Například kavárenský řetězec Starbucks se před časem pochlubil, že desetinu zboží odebírá z fair trade družstev. V jídelních vozech britských drah se zase výhradně servíruje fair trade káva, a zdejší Tesco má dokonce vlastní fair trade značku. „Fair trade a podobné aktivity jsou určitě zajímavou možností, jak doplnit firemní nebo produktové PR. Média na tyto aktivity slyší lépe než na propagaci čistého byznysu,“ říká Erik Šidlák z reklamní agentury Promotion Factory. Zatím se však firmy působící v Česku fair trade moc nevěnují a podle Šidláka to ještě nějakou dobu potrvá - trh je zatím příliš malý.
Společnosti však ostražitě sledují, co se bude dít. Například nadnárodní koncern Nestlé, který fair trade výrobky prodává v Británii či ve Švédsku, zatím vývoj na českém trhu pouze „nenápadně“ sleduje. Pokud se ale ukáže, že i čeští spotřebitelé se do „pasti“ fair trade chytili, plánuje alespoň jeden výrobek do nabídky zařadit. Podobně vyčkává například i Ahold, provozovatel obchodů Albert a Hypernova. „Zařazení fair trade výrobků je už delší dobu předmětem interních jednání. Zatím je ale považujeme za vhodnější produkt do specializovaných prodejen,“ říká mluvčí Aholdu Petr Chadraba.
Díky zájmu veřejnosti vzniká společnostem rovněž příležitost, jak za značku fair trade schovat své potíže. Příkladem je právě třeba firma Nestlé. Tu organizace Organics Consumers před třemi lety obvinila z toho, že fair trade produkty nabízí jen proto, aby vypadala hezky navenek, zatímco farmáři na kávových plantážích v El Salvadoru, odkud Nestlé bere část produkce, živoří kvůli její tvrdé výkupní politice.
Takové zprávy jsou však průměrným konzumentům ukradené. Jak říká Daniel Kolský: „Pokud nějaké zboží zaplácneš nálepkou fair trade, lidem to bude bohatě stačit - pro ně to znamená, že je všechno v pořádku.“
***
V Evropě loni utratili zákazníci za fair trade výrobky miliardu eur. Třeba jen v Británii se prodeje zvedly o 46 procent. Přesto podle kritiků potřebuje spravedlivý obchod „reformu“, jinak síla tohoto konceptu časem vyprchá. Někde je fair trade cena tak nízká, že by se tomu všichni vysmáli. Pro producenty je však výhodné to, že dostávají určité minimum, a kdyby přišla krize, mají jistotu, že cena neklesne. Jiří Hejkrlík předseda Asociace pro fair trade
Pokud si někdo myslí, že se na fair trade dá rychle a hodně zbohatnout, je na omylu. Náš obchod funguje dva roky, a teprve příští rok se nám pokryjí náklady. Pavla Pěnčíková Fairově.cz
Byli to ti nejhustší obchodníci. Řekli mi, že klidně můžeme spolupracovat, ale že mi budou dodávat alespoň šest tun kávy. Přitom družstva, co nejsou fair trade by mi prodaly třeba jeden pytel. Daniel Kolský Mamacoffee
O autorovi| JANA MACHÁLKOVÁ, Autorka pracuje v nevládní organizaci
