Filip, náš nový známý, od něhož jsme výměnou za sekeru dostali nového domácího miláčka - mládě zoborožce, nás nakonec přesvědčil i o tom, že jeho vesnice Wannang je právě tím, co hledáme. Nebyla to vlastně ani pořádná vesnice, jenom několik domků krytých palmovým listím, rozhozených okolo potoka uprostřed pralesa v povodí jednoho z přítoků Ramu, řeky Sogeram.
Z Madangu se tam jede po prašných silnicích, zřízených pro svoz dříví, a dále po neustále se zhoršující cestě, vybudované provinčními úřady. Ta končí na břehu řeky Sogeram, kterou je nutno přebrodit a do Wannangu dorazit pěšky.
Po dlouhých přípravách jsme nakonec naložili půl tuny zásob a vědeckých instrumentů do našich dvou terénních vozidel a vyrazili. Na břehu Sogeramu nás mělo očekávat třicet nosičů, s jejichž pomocí bychom veškerý náklad přepravili do vesnice a zahájili tak naši tříměsíční expedici. Na konci cesty na nás ovšem k našemu i Filipovu překvapení nečekal vůbec nikdo.
V horkém poledním slunci se nosiči ani neobtěžovali vážit cestu k řece, neboť v celé vesnici se nenašel jediný člověk, který by zprávy o našem příjezdu bral vážně. Jak jsme později pochopili, Filip byl se svým vyprávěním o příchodu cizinců považován za fantastu. Nedůvěřivé kroucení hlavou se změnilo v otevřený výsměch poté, co pro nás začal v předstihu stavět dům.
Víra v náhlý příchod bělochů, kteří začnou rozdávat své zjevně neomezené bohatství a rozličné zázračně fungující předměty, je v novoguinejských vesnicích rozšířená. Nicméně Filipovo vyprávění o tom, jak už brzy přijdeme a usadíme se právě ve Wannangu jen proto, abychom tam sbírali housenky ze stromů, bylo příliš i na jinak bujnou představivost vesničanů.
Zdravá skepse byla jistě přiživena i zklamáním z nesplněných slibů místního politika, který se zavázal postavit silnici od Ramu přes Wannang až do Madangu. Silnice se sice začala stavět, nicméně záhy došly peníze, a tak i po mnoha letech zůstalo jen u vykáceného pruhu lesa, tvořícího nesjízdný průsek těsně míjející vesnici. Naposledy jím před dvěma lety projel buldozer směrem k řece Ramu a od té doby si všichni rádi představovali, jak se jednoho dne zase vrátí a silnici dobuduje.
K naprosté konsternaci vesničanů se ovšem ukázalo, že Filip měl pravdu. Opravdu jsme se usadili ve Wannangu, nastěhovali se do Filipova nově postaveného domu, vybudovali u něj dvě velké terénní laboratoře, najali dvacet vesničanů a začali s jejich pomocí sbírat tisíce housenek a vychovávat z nich motýly.
Každý týden směřoval do Wannangu další landcruiser s nákladem zásob a novými výzkumníky. Vesnice byla nyní spojena se světem satelitním telefonem, díky naší lékárně se zlepšila zdravotní péče, zmizela nezaměstnanost a hrubý národní produkt vzrostl nejméně pětadvacetkrát. Wannang se rychle proměnil v malé „akademické městečko“, žijící téměř výhradně ze služeb poskytovaných vědeckému výzkumu. A jednoho krásného rána se do lesního ticha, normálně rušeného jen skřeky zoborožců, ozvalo zvolna se blížící kovové skřípění a cinkání. Z ranní mlhy se vynořil starý žlutý buldozer, pomaloučku projel okolo a se skřípěním a cinkáním opět zmizel v hloubi pralesa...
Džungle v počítači Nyní sedím před obrazovkou svého počítače, na níž defiluje právě dokončená Velká matice. Je to obří tabulka s 1583 řádky, každý pro jeden druh býložravého hmyzu, a s 62 sloupci, každý pro jeden druh dřeviny z deštného pralesa na severním pobřeží Nové Guineje. Čísla ve výsledných 98 146 políčkách matice udávají, kolik jedinců každého z hmyzích druhů se živilo na té které rostlině, a kvantitativně tak popisují potravní vztahy mezi světem hmyzu a rostlin.
Hmyzí strana matice zahrnuje vše od dvaceticentimetrových strašilek přes velká i malá sarančata a housenky z mnoha motýlích čeledí až po nejrůznější brouky - od obřích tesaříků po milimetrové mandelinky a nosatce. Matičními rostlinami je zastoupeno 18 čeledí a 40 rodů. Ačkoliv je to jenom omezený výběr z několika set druhů dřevin v pralese, i tak se mezi nimi najdou zástupci rozmanitých životních stylů - od vysokých druhů horního stromového patra přes keře z lesního podrostu a pionýrské druhy osídlující nově vzniklé mýtiny až po druhy specializované na záplavové pásmo okolo lesních potoků.
Co vytvoření Velké matice obnášelo? Pět let práce patnáctičlenného týmu hovořícího sedmi mateřskými jazyky, 11 000 pracovních dnů prožitých na Nové Guineji, 21 000 km pěšmo tropickým pralesem, 63 000 km terénním automobilem, 28 mezikontinentálních letů, 35 000 e-mailových zpráv, 29 malarických záchvatů, 18 000 sucharů a 8 000 porcí instantních nudlí, 22 000 betelových a 1500 kokosových ořechů, 38 mačet, 35 šekových knížek, šest počítačů, čtyři stereomikroskopy, jedno obvinění z čarodějnictví, jedno ozbrojené přepadení.
Vybudování entomologické laboratoře na kokosové plantáži, zavedení elektřiny a internetu do míst, kde se o tom nikomu ani nesnilo, povznesení ekonomiky tří vesnic. Čtrnáct rodiček urgentně doručených do nemocnice, experimentální studium potravních preferencí 120 000 hmyzích jedinců.
Cestuji Velkou maticí jako neznámou krajinou za zrcadlem. Vkraji fíkovníků se to hemží velkými tesaříky a jedovatými danaidy, mořenovité stromy oplývají strašilkami a lišaji, pryšcovité zase drobnými mandelinkami a velkými urániemi, zatímco jednoděložné rostliny jsou hmyzí pustinou s občasným soumračníkem.
Jednoduchá matice odráží složitou evoluční historii vztahů mezi rostlinami a býložravci a zároveň ekologické podmínky v dnešním tropickém lese. Její rozšifrování nebude jednoduché a smysl získaných výsledků lze dopředu těžko odhadnout.
Převzato z dnešního pořadu Meteor Českého rozhlasu, který se vysílá v sobotu po osmé hodině na vlnách ČRo 2 Praha a ČRo Leonardo na adrese www.rozhlas.cz/leonardo.
Text zkrátila redakce LN.
Autor pracuje v Entomologickém ústavu AV ČR a část roku tráví v Papue-Nové Guineji, kde vede terénní vědeckou stanici.
