To nejlepší, co lze o včerejším rozhodnutí grémia ODS říct, je, že to stranickým špičkám patří. Oni jsou spoluzodpovědní za to, že předsedu, jehož slabiny si dávno velmi dobře uvědomují, zas a znova podrželi, když provedl něco neodpustitelného, volební prohrou v situaci hospodářského růstu a minimální nezaměstnanosti počínaje a toskánskou dovolenou konče. Že mezi sebou nemají náhradu za selhávajícího lídra, to je i jejich zodpovědnost. Pohár hořkosti by si měli s Topolánkem vypít až do dna. Za dobré lze považovat snad ještě to, že, pokud snad vedení ODS ve svých řadách skrývá člověka lídrovského formátu, byla by ho teď škoda.
Neměl by čas se vynořit z Topolánkova stínu a zbytečně by se odrovnal ve špatně připravené kampani. Lepší, když ODS bude hledat vůdce s čistým stolem po beztak prohraných volbách.
Jinak ovšem předvedl Topolánkův ansámbl včera výkon, který musel tenčící se řady příznivců ODS jen znechutit. Po dvanácti hodinách přišel předseda oznámit světu, že na to, že nemá důvěru svých spolupracovníků, kašle. Stranu, jež má být hrází proti socialismu, učinil rukojmím svého rozhodování – toho, jak se mu zrovna poskládá 51 procent chuti pokračovat, anebo nepokračovat.
Grémium se sice přiklonilo za daných okolností k takticky nejlepší variantě – Petr Nečas za sebou nemá skandály, umí věrohodně prezentovat téma boje s krizí a propaganda ČSSD by se na něj obtížně přeorientovávala. Ale prosadit ji proti Topolánkovu egu nedokázalo. Přikrmilo tak kolosální morální hazard – posílilo Topolánka v přesvědčení, že mu projde všechno.
