Je jí 107 let, každý den hraje tři hodiny na klavír, odehrála sto koncertů v terezínském ghettu. Jmenuje se Alice Herz-Sommerová.
LONDÝN/PRAHA „Vždy jsem hrála českou hudbu, Dvořáka, Smetanu. Nejen v Praze, ale i v Jeruzalémě i tady doma v Londýně. Je to součást mého života, hudba mi pomohla v těžkých chvílích,“ sdělila Alice Herz-Sommerová v rozhovoru pro LN v reakci na páteční udělení ceny Artis Bohemiae Amicis. Cenu uděluje české ministerstvo kultury osobnostem, které propagují českou kulturu v zahraničí. Herz-Sommerová nejenže koncertovala po světě, ještě šířila slávu českých skladatelů.
Klavíristka, která minulý pátek oslavila 107. narozeniny, se narodila v židovské rodině v Praze. Otec Friedrich Herz měl továrnu, matka se starala o výchovu pěti dětí. Každé z nich mělo mít svůj vlastní řád. Alice si odmala musela hledat místo mezi sourozenci. Cítila, že žije ve stínu své pohlednější sestry Marianny. Hledala něco, čím by zaujala, a objevila v sobě cit pro hudbu. Její první učitelkou klavíru byla o dvanáct let starší sestra Irma. Alice nakonec vystudovala Německou akademii múzických umění. Již během studií zaujala odbornou kritiku včetně Maxe Broda, který o ní napsal nadšenou recenzi. V srpnu 1914 se Irma provdala za Felixe Weltsche, blízkého přítele Franze Kafky. V zahraničních i tuzemských médiích bývá Herz-Sommerová označována za „Kafkovu přítelkyni“ a za jedinou Kafkovu pamětnici. Realita je ale poněkud jiná. Kafka chodil do Herzovy rodiny na návštěvy, vyprávěl Alici fantaskní příběhy, ale mnohem blíž měla k Weltschovi, který jí byl většinu života starším rádcem. Další žijící pamětnicí slavného spisovatele je Kafkova neteř Věra.
Rajská zahrada v ghettu V roce 1925 nastal v životě Alice zlom, zemřela její přítelkyně Daisy. Pro křehkou Alici to byl šok, uzavřela se do sebe. A právě hudba ji vrátila zpátky do života. Díky ní se také seznámila se svým budoucím manželem Leopoldem Sommerem. Dva týdny po prvním setkání mu Alice nabídla sňatek. V roce 1937 se jim narodil syn Stephan. Vše se zdálo jako pohádka s dobrým koncem, nebo spíš začátkem, jenže v předválečné době se o konci mluvilo ve zcela jiném smyslu. Sestra Irma s manželem odjela do Jeruzaléma, Alice se však rozhodla zůstat.
V červenci 1942 musela nastoupit do transportu Alicina matka, Bylo jí 72 let. Nejistota a strach o matku zahnaly Alici opět do kouta. Bezradná a zoufalá se soustředila na nacvičování složitých skladeb. Během několika měsíců se naučila hrát 24 Chopinových etud. Tento extrémně náročný cyklus je považovaný za téměř nehratelný.
Přesně rok po odjezdu matky musela i Alice s manželem a pětiletým synem nastoupit do transportu – do Terezína. Alice byla zpočátku ušetřena fyzické práce, pracovala v tzv. „oddělení pro organizování volného času“. Odehrála sto koncertů, hrála Beethovenovu Appassionatu i Chopinovy etudy. Hudba byla opět prostředkem, jak na chvíli uniknout od okolní reality. „Já i můj syn jsme byli v ghettu vlastně šťastní. Jen do té chvíle, než Leopold musel do transportu“ řekla Herz-Sommerová LN. Po válce odjela do Jeruzaléma, od roku 1975 žije v Londýně. Její spletitý život je námětem knihy Rajská zahrada uprostřed pekla.
