Číňané mají výraz že-nao, přičemž že znamená „teplý, horký“ a nao „hlučný, hřmotný“. Dohromady ovšem z tohoto sousloví vyplyne pozitivní hodnota, která přitahuje jako magnet: tam, kde je že-nao, tam to tepe, žije. Pořádný hukot a fůry lidí, až vás polije horko. Zkrátka a dobře - „živo“. Vzpomněl jsem si na tuhle zálibu v davovosti nedávno po tragédii v Phnompenhu, kam se sjely tři miliony nadšenců z celé Kambodže jen proto, aby byli přítomni závodům tradičních lodí. Nepřijeli tam ani tak kvůli lodím, jako proto, že tam jeli všichni, což se prostě muselo vidět a zažít. Mělo tam být pořádně „živo“, což byl pochopitelně výtečný důvod, proč se přidat. Chmurný výsledek 456 umačkaných osob stěží mohl překvapit někoho, kdo ty husté hordy viděl.
Ne že by se mezi Evropany nenašli milovníci masových a hlučných akcí (nedávná Love Parade dopadla podobně). Asijská radost z davu je však jiná. Má až dětinský ráz. Vietnamcům - na rozdíl od Číňanů - na to přesný výraz chybí, leč v zásadě i oni mají ve věci jasno. V jejich slovníku se vyskytuje jiné kladné hodnocení situace: vui znamená „veselý, zábavný“, a i oni tohle slůvko vztahují hlavně k okamžikům, kdy se to lidmi okolo hemží. Sejde-li se hromada kamarádů, je to vui. Když se slaví lunární Nový rok, je to vui - bodejť by ne, když přitom musíte ponavštěvovat co nejvíc lidí. Čím víc účastníků čehokoli, tím víc vui. Vui je víc než pouhé veselí, kterýžto překlad se nám snaží vsugerovat slovník.
Není nic žalostnějšího než být sám. Kolikrát mi jen vietnamští venkované kladli otázku, proč cestuji samojediný, bez doprovodu. Nechápali. A skoro vždy následoval soucitný doplňkový dotaz: „Je vám smutno, že?“ Kdybych odpověděl, že ne, měli by mě za blázna nebo za bezcitné zvíře. Sám = smutek. Teprve když se cestuje v kolektivu, má to ty správné grády. Cílem není návštěva nějakého místa; ta je jen záminkou, abyste své nadšení mohli sdílet s co největším počtem příbuzných, přátel anebo kolegů z práce. Naděláte si s nimi co nejvíc fotek a můžete pak na ten vui den vzpomínat ještě po dlouhá léta.
Jeden z nejoblíbenějších výletů představuje pro Severovietnamce pouť k Voňavé pagodě. Půvabná cesta loďkami v nádherné krajině s následným výstupem k hlavnímu, jeskynnímu chrámu (dnes už i lanovkou). Prostě ideální výlet pro milovníky přírody. Na tom se shodnou Vietnamci i našinci. Jenomže, správný Vietnamec na rozdíl od nás počká s návštěvou na správnou chvíli, aby to bylo obzvlášť vui. A tak se tam během každoročních slavností pagody (jež trvají naštěstí celé dva měsíce) hrnou miliony, ano, považte, miliony lidí. Sjíždějí se snad kvůli kouzelné přírodní atmosféře?
Tuhle jsem se bavil s jedním Vietnamcem o beznadějné dopravní situaci v Saigonu (či Ho Či Minově městě, chcete-li). „Jak je možné, že tu lidi tráví večery tím, že si vyjedou na motorce po městě? To jim nevadí ty zácpy?“ „Ty to nechápeš. Většina Vietnamců zácpy miluje,“ opáčil. Snad proto vietnamští motorkáři v zácpách překvapivě málo troubí. To jen řidiči aut, hlavně ti v obřích luxusních toyotách, žhaví klakson o sto šest - nejspíš proto, že jim je v tom uzavřeném prostoru samotným tak smutno, že si to prostě musí oživit alespoň trochou randálu.
***
Kolikrát mi jen vietnamští venkované kladli otázku, proč cestuji samojediný, bez doprovodu. Nechápali.
O autorovi| PETR KOMERS, překladatel
