Protektorátní státní tajemník Karl Hermann Frank podepisoval rozsudky stanných soudů. Později posílal Čechy na popraviště bez jakéhokoliv rozsudku. Nařídil popravy devíti českých studentů a měl podíl na vyvraždění Lidic a Ležáků.
Kat pověsil Karla Hermanna Franka 22. května 1946 v půl druhé odpoledne. Smrt někdejšího karlovarského knihkupce a pozdějšího protektorátního státního tajemníka sledovalo na dvoře pankrácké věznice 6000 lidí. Frankův proces trval i s přestávkou na vynesení rozsudku dva měsíce. Mezi verdiktem a popravou uplynul pouhý den.
Poprvé přivedou dozorci Franka před předsedu mimořádného lidového soudu Vladimíra Kozáka 22. března. Do soudní síně vchází Frank podle knihy Český národ soudí K. H. Franka, kterou v roce 1947 vydalo ministerstvo informací, vzpřímeně a s ironickým úsměvem. Na sobě má blůzu uniformy Obergruppenführera SS se strženými epoletami a nazelenalé kalhoty zastrčené do žlutých naleštěných bot.
Následující tři dny čte veřejný žalobce Jaroslav Drábek obžalobu, pak Kozák zahajuje otázkou „Franku, cítíte se vinen“ výslech. Odpověď „ne, cítím se jen spoluodpovědný za plnění daných rozkazů“ předznamenala podobu celého dalšího jednání. Většinu konkrétních obvinění totiž Frank později odmítá s tím, že iniciativa byla na straně Hitlera, Himmlera nebo Heydricha. Bičíkem ne Soudce se nejdřív ptá na 30. léta, tedy na dobu, kdy se ze zadluženého knihkupce stal poslanec a nacionalistický politik, který pomáhal Hitlerovi rozbít Československo. Frank říká, že Němcům bylo tehdy lépe než později Čechům za protektorátu, protože je nikdo fyzicky neutlačoval. „Je mi známo, že moje počínání bylo velezradou,“ připouští nakonec bývalý politik.
Do tuhého začne jít ve chvíli, kdy se soud dostane k uzavření vysokých škol a popravě devíti českých studentů na podzim 1939. „Zastřelení studentů nemělo žádný právní podklad, ale byl to rozkaz vůdcův, který byl pro mne zákonem,“ hájí se Frank. Vzápětí ovšem dodává, že dnes již ví, „že podle lidských citů a zákonů“ byly popravy vraždou.
Proti Frankovi pak svědčí Kuneš Sonntag, jeden ze studentů, kteří přežili koncentrák Sachsenhausen. Sonntag vzpomíná, jak ho Frank 16. listopadu 1939 osobně vyslýchal, držel mu u hlavy revolver a několikrát jej udeřil jezdeckým bičíkem do tváře, aby získal informace o protiněmeckém odporu mezi studenty. Proti tomu Frank protestuje: „Vím, že v celém životě jsem bičíkem nikoho neudeřil.“ Vrahu bídný!
Krátce poté přichází na řadu nejemotivnější část procesu – Lidice. Již při čtení obžaloby Frank, když slyšel o svém podílu na vyhlazení vsi, kroutil hlavou a, kupodivu česky, šeptal: „To není pravda.“ Nyní ho žalobce konfrontuje s lidickými ženami, které se vrátily z Ravensbrücku a za války přišly o celou rodinu. Třetí svědkyně Jarmila Nová si nedokáže pomoci, otáčí se na Franka a do tváře mu vmete: „Vrahu bídný!“ I v případě Lidic jde hlavně o Frankovu osobní účast. Někdejší státní tajemník tvrdí, že zastřelení 173 mužů, poslání žen do Ravensbrücku, odvlečení dětí na „náležité vychování“ – většinu zabijí v Chełmnu výfukové plyny – a srovnání vesnice se zemí nařídil Hitler a on se do obce dostal až po skončení poprav. Svědci a některé dochované dokumenty však vyprávějí poněkud jiný příběh – Frank osobně zajel za Hitlerem do Berlína, dostal od něj svolení provést příkladné potrestání a pak ještě horké rozhodnutí oznámil telefonem do protektorátu.
Lidé ovšem po atentátu na Reinharda Heydricha neumírali jen v Lidicích, když stanné soudy vynesly od konce května do začátku července 1942 celkem 1327 rozsudků smrti. Frank se hájí, že popravy celých rodin nařídil Himmler, připouští ale, že souhlasil a schvaloval rozsudky stanných soudů: „Zčásti je formálně podepisoval protektor (po válce rovněž popravený zastupující říšský protektor Kurt Daluege – pozn. red.), zčásti já sám.“ Praga se nepíše Kromě Lidic, Ležáků a dalších velkých tragédií soud probírá i drobnosti, které mají ukázat Frankův protičeský zápal. Státní tajemník například pověřil své podřízené, aby vypátrali úředníka, který se spletl a místo správného německého „Prag“ nazval v listině hlavní město protektorátu počeštěle „Praga“.
V srpnu 1943 Frank povýšil. Ze státního tajemníka se stal státním ministrem a tím také konečně nezpochybnitelně prvým mužem protektorátu. Mezi jeho nové pravomoci patřilo nařizování poprav úplně bez soudu. A Frank toho bohatě využil, když například ještě 2. května 1945 poslal na smrt 54 terezínských vězňů. Krátce nato Frank uprchl, ale u Rokycan jej chytili Američané. „Domů“ ho plukovník Bohuslav Ečer přivezl až v srpnu 1945, což dopředu kódově oznámil slovy, že přistane „s velkým zavazadlem“. Utajení bylo namístě, když se totiž měsíc předtím rozšířila fáma, že nenáviděný muž míří do Prahy, čekal ho na Pankráci rozzuřený dav s klacky a sekerami v rukou.
Příštích sedm měsíců ho vyslýchal vyšetřující soudce a v březnu příštího roku konečně začal proces. O jeho výsledku pochyboval málokdo a nic s tím nesvedl ani obhájce ex offo Kamill Resler, který se ještě na poslední chvíli pokoušel svého klienta prohlásit za nepříčetného. Rozsudek smrti podle speciálního retribučního dekretu si Frank vyslechl 21. května a nazítří ho do černé esesácké uniformy oblečený kat Josef Nenáhlo pověsil. Ještě předtím podle Reslerových vzpomínek Frank vykřikl: „Ať žije německý národ! Ať žije německý duch!“
***
Mezi Frankovy nové pravomoci patřilo nařizování poprav úplně bez soudu. Ještě 2. května 1945 poslal na smrt 54 terezínských vězňů.
