O MODERNÍ MORÁLCE HISTORICKÁ LEKCE
Nacistický a komunistický režim se v mnohém lišily, mnohé však měly společného. Mezi jinými to, že produkovaly zvláštní sortu zločinců, normálních a průměrných lidí, kteří by vlastní rukou ani mouše neublížili, ale ve specifických podmínkách totalitního režimu se z nich staly spolehlivé převodové páky vraždící mašinerie. Fanatici jedné pravdy slepě vykonávající příkazy shora. Adolf Eichmann a Ludmila Brožová-Polednová.
Dělnická prokurátorka Ludmila BrožováPolednová nemůže být s Adolfem Eichmannem srovnávána v množství mrtvých. Některé její odpovědi na otázky Hany Čápové (LN 2. 8.) však jako by vypadly z protokolů ze soudního přelíčení s Adolfem Eichmannem v roce 1961. Necítí se vinna. Eichmann se také necítil. Oba jen plnili příkazy nadřízených. („Já jsem si počínala podle pokynů. Dali mi pokyn, že mám udělat závěrečnou zprávu. Co mi řekli, to jsem udělala.“) Odmítají své činy poměřovat všeobecně přijímanými normami. (Eichmann podle svého advokáta Roberta Servatia v citaci Hannah Arendtové: „Za co člověka vyznamenají, stane-li se vítězem, za to skončí na šibenici, pokud prohraje.“ BrožováPolednová: „Vyhrává ten, kdo má delší šavli.“) Ani jeden nelituje svých činů – Eichmann to řekl výslovně, Brožová-Polednová na to sice nebyla tázána, ale kdyby nějakou lítost pociťovala, mohla ji kdykoliv projevit.
Obžaloba prokurátorky z procesu s Miladou Horákovou vyvolává celou řadu otázek. Ta nejdůležitější: Proč tak pozdě? Dokumenty, na jejichž základě má být souzena, jsou známé již od poloviny devadesátých let. Dále: Když může být postavena před soud Brožová-Polednová, proč ne také další prokurátoři a soudci z ostatních politických procesů padesátých let? Procesů s hrdelními tresty byly stovky a ve stejném řádu se bude pohybovat také počet prokurátorů a soudců. Určitě řada z nich dnes ještě žije. Proč je někdo cílevědomě nehledá?
Role justice v politické perzekuci po roce 1948 byla doposud velmi málo zkoumána. Část tehdejších soudců a prokurátorů nepatřila jako Brožová-Polednová k mladým absolventům dělnických přípravek, ale byla vzdělána na meziválečné právnické fakultě a kariéru zahájila za Masarykovy republiky. Jak to, že tito lidé nepoznali, že procesy jsou zmanipulované? Nebo, pokud to pochopili, jak to, že v soudních fraškách asistovali?
Jeden z mála pracovníků justice, který po roce 1989 vylíčil své fungování v politickém procesu, byl Pavel Vítek, jenž podepsal v roce 1951 jako přísedící v trestním senátu tři rozsudky smrti v tzv. babické kauze. V rozhovoru pro časopis Týden (29/2001) uvedl, že mu bylo obžalovaných líto, že se bál vzepřít, protože měl strach, že pak bude sám odsouzen, a že o zmanipulování procesů Státní bezpečností se dozvěděl až v roce 1968. Stejně jako Brožová-Polednová odmítá svou vinu na smrti nevinných („Kdybych to nepodepsal, stejně by se na věci nic nezměnilo.“), ale na rozdíl od ní velmi rezolutně odsoudil tehdejší režim („Všechno na tom režimu bylo zlé. Nejhorší bylo to, že úplně potlačil demokratická práva občanů.“) a dokonce bratry Mašíny označil za hrdiny, kterých si velmi váží pro jejich odvahu postavit se režimu.
Na případu Ludmily Brožové-Polednové nejvíce šokuje nikoli její kariéra po únoru 1948, ale to, jak se s ní dodnes ztotožňuje. Mladá dívka bez vzdělání, traumatizovaná sociální a politickou realitou doby (nezaměstnanost, Mnichov, druhá světová válka), našla útěchu v konverzi k přehledné víře, která byla na vzestupu a chlubila se tím, že zná recept na všenápravu světa. Takto poblouzněná pak statovala v divadle, při němž byli zavražděni čtyři nevinní lidé. Svazáků jako ona byly tehdy statisíce a většina z nich by asi také splnila podobný stranický úkol bez uzardění. Když ale téměř po šedesáti letech, navzdory vysokému IQ, kterým se chlubí, neprozřela, to je vskutku na pováženou. Obávám se nicméně, že jí podobných bude mnohem více. Kde by se jinak brali všichni ti voliči KSČM?
Richard Glazar, jeden z mála vězňů, kterým se podařilo uprchnout z nacistického vyhlazovacího tábora v Treblince, popisuje na konci svých právě reeditovaných vzpomínek (Treblinka, slovo jak z dětské říkanky) procesy s bývalými dozorci, kterých se v šedesátých letech zúčastnil jako svědek: „Při výsleších jsem s napětím a obavou očekával jeden výstup. K mému velikému uspokojení a zadostiučinění k němu nedošlo. Žádný z nich nevstal, nesrazil po vojensku podpatky, neupřel oči přímo před sebe a neprohlásil: Ano, učinil jsem to z přesvědčení a i dnes zde za tím stojím! Žádný.“
Ludmila Brožová-Polednová si za svými činy stojí dodnes. Eichmann byl odsouzen k smrti a popraven. Tomuto osudu bývalá prokurátorka zcela jistě unikne. V citovaném rozhovoru sice říká, že by ráda šla k soudu, ale to jí jistě každý advokát rozmluví. Paní Brožová-Polednová má již před spravedlností takový náskok, že ta ji jistojistě nedohoní.
***
Když může být postavena před soud Ludmila Brožová-Polednová, proč ne také další prokurátoři a soudci z ostatních politických procesů padesátých let? Určitě řada z nich dnes ještě žije. Proč je někdo cílevědomě nehledá?
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
