Pojmenovat kapelu „Kamzíci“ a léta skládat akustickou hudbu, kterou zvlášť jedovatá a špatně vyspaná kritika může nazvat třeba „mečením“ - to chce odvahu. Američan John Darnielle ji měl. Na začátku 90. let založil v kalifornském Claremontu, kde tehdy pracoval na psychiatrickém oddělení, hudební projekt The Mountain Goats (ve skutečnosti se neinspiroval skutečnými zvířaty, ale oblíbenou skladbou Screamin' Jaye Hawkinse). Téměř deset let tvořil nahrávky prakticky doma na koleni s kytarou nebo porůznu s množstvím náhodných hostů.
Jedním z mála kritérií byla přitom rychlost: „Pokud jsem ten nápad okamžitě nějakým způsobem nezaznamenal, hned jsem ho zapomněl. Čím déle jsem nad něčím přemýšlel, tím míň mě to pak zajímalo.“ Takto narychlo nahrané věci (obyčejným kazetovým magnetofonem) byly zároveň finálními verzemi mnoha písní, které se v průběhu času objevily na deseti nahrávkách, jež korunovalo album All Hail West Texas z roku 2002. Pak se John Darnielle konečně přesunul ze svého obýváku do opravdového studia a jeho tvorba dostala řád.
Od Darniellovy „profesionalizace“ sice už nějaký pátek uběhl, ale prosazovanou lo-fiestetiku částečně přenesl i do pozdních alb, na kterých od roku 2002 pracuje s druhým, dnes oficiálním členem, baskytaristou Peterem Hughesem. V jeho hudbě zůstal jemný folkový nádech, vytříbenost aranží (smyčce, banjo, dechy, i jemné klávesy -vše je použito nesmírně citlivě) a nejdůležitější atributy veškeré Darniellovy tvorby: výš posazený, „civilní“ vokál a výborné texty, které ale on sám nazývá spíš příběhy. Těm se ostatně věnuje s až grafomanskou vervou ve svém internetovém deníčku, nazvaném Poslední letadlo do Jakarty. Tam se dokáže rozplývat nad divoženkami CocoRosie i metalovými ďábly High on Fire, komentovat rozličné kulturní události i skládat básně - je to chytré, upřímné a zábavné zároveň.
K nové desce Heretic Pride, která právě vychází na nezávislém britském labelu 4AD, vznikl ve spolupráci s kreslířem Jeffreyem Lewisem zajímavý třístránkový komiks, nahlížející do zákulisí vzniku jednotlivých písní. „How to Embrace a Swamp Creature je píseň o tom, když jste ještě pořád zapletení s někým, s kým jste se rozešli. Jak říkáte, že si jdete jen 'vyzvednout pár věcí' nebo 'pozdravit, protože jdete zrovna okolo' a pak se ráno probudíte vedle sebe a tvrdíte, že se to stalo omylem nebo že se to vlastně jen vymklo z ruky. To znám.“
Na rozdíl od komiksových „vysvětlivek“ texty samé tak explicitní nejsou a s významy lze pracovat různě podle momentální nálady. Ovšem pro ocenění hudební stránky The Mountain Goats není porozumění textům nezbytné; nepochybně je ale výhodou.
Třináct skladeb v pětačtyřiceti minutách rovnoměrně střídá čistě akustickou romantiku (So Desperate, Tianchi Lake), říznější (úvodní Sax Rohmer #1, Lovecraft in Brooklyn) i experimentálněji laděné písně (Craters on the Moon) nebo rovnou „hity“ (Heretic Pride). Darniellův hlas možná není z nejzapamatovatelnějších, ale zpěvák dokáže obdivuhodně plynule střídat jeho polohy - a každá z nich je svým způsobem atraktivní.
Heretic Pride je zaručeně jedna z těch desek, kterou „budete chtít pozdravit, až půjdete okolo“.
HODNOCENÍ LN **** The Mountain Goats: Heretic Pride
4AD 2008
