Dovedete si představit, že by ODS vyhrála volby s náskokem větším než deset procent? Na to by nikdo nevsadil. Stejně jako na to, že někdo posune světový rekord v mužském sprintu o více než desetinu sekundy. Jamajčan Usain Bolt to přesto dokázal a staví svět před otázky. Jak se mohl takový výkonnostní skok podařit? Kde je vůbec hranice?
V posledních letech jsme si zvykli, že v cílových rovinkách závodů nejrychlejších lidí planety – běžeckých sprinterů či pilotů formule 1 – rozhodují i tisíciny sekundy. Ještě před půlstoletím stačily desetiny, v šedesátých letech se měřiči museli uchýlit k setinám a nyní, když se i do jedné setiny vejde více borců, musí mezi nimi rozhodnout tisíciny.
Jak si to představit? Třeba takhle. Proběhne-li někdo 100 metrů za 10 sekund, jedna sekunda odpovídá deseti metrům trati, desetina sekundy jednomu metru, setina jednomu decimetru a tisícina jednomu centimetru. Jinými slovy: v době, kdy mezi sprinterskými esy rozhodují centimetry, předběhl Bolt svůj vlastní rekord o více než metr. Ano, kdyby měla ODS svého Bolta, mohla by zřejmě pohodlně sestavit vládu. Bez zvláštních podmínek Běžecký sprint je jednoznačná sportovní disciplína, v níž nelze očekávat nějaký prudký technický skok. Třeba jako když František Janda-Suk zavedl v hodu diskem otočku nebo když Dick Fosbury začal skákat do výšky flopem. V tomhle Boltův „fígl“ nespočívá.
Nespočívá ani ve speciálních podmínkách, třeba vysoké nadmořské výšce. Pamětníci si uchovali v hlavě hodně zážitků z olympijských her roku 1968 ve vysoko položeném Mexico City. Právě tam Jim Hines oficiálně prolomil hranici 10 sekund v mužském sprintu, ale bylo to zlepšení „jen“ o 0,05 sekundy, ne o Boltových 0,11.
Hinesův výkon ovšem v Mexiku převálcoval Bob Beamon. Když skočil do dálky neuvěřitelných 890 centimetrů, rozhodčí to dlouho ručně přeměřovali, neboť na takový výkonnostní skok – zlepšení světového rekordu o 55 centimetrů – nebylo optické zařízení vůbec kalibrované. Ani to není Boltův případ. Bolt běžel v nízko položeném Berlíně, na zmodernizovaném olympijském stadionu z roku 1936 – tam, kde Jesse Owens svými výkony a čtyřmi zlatými medailemi vytáčel Adolfa Hitlera.
Anebo jiná věc. Podíváme-li se na tabulku vývoje světových rekordů, vidíme, že sprint na 100 metrů, tradiční doménu USA, ovládli v poslední dekádě Jamajčané. Jistě, jamajští sportovci trénují v Americe, mohou využívat jejího vědeckého i technologického zázemí, ale neocitají se jako Jamajčané až příliš často mimo dosah dopingových kontrol? V případě Bolta je to pustá spekulace, jakýkoliv důkaz v tomto směru chybí.
No jo, stará škola Nezní to ani příliš zasvěceně, ani příliš vědecky, ale zdá se, že Usain Bolt je muž, jemuž je prostě shůry dáno (rozuměj geneticky) a který na svém talentu usilovně pracuje. V podstatě zapadá do trendu posledního půlstoletí.
Pro připomínku. Posledním Evropanem a zároveň posledním bílým držitelem světového rekordu ve sprintu na 100 metrů byl Němec Armin Hary. Času 10,0 dosáhl v červnu 1960 ve Švýcarsku, ale od roku 1968 tu kralují pouze Afroameričané. Hary je v Německu dodnes sportovní ikonou. Na tiskovce po Boltově „nejneuvěřitelnějším závodu v dějinách lidstva“ (FAZ) se novinář čerstvého vítěze ptá: Jak by zaběhl na prašné dráze, na kterou byl zvyklý Armin Hary? Bolt výrazu zprvu nerozumí, ale po vysvětlení se směje: „No jo, stará škola.“ Jistě, Boltovi, mladíkovi narozenému v roce 1986, připadá takový příměr jako nějaká předpotopní vykopávka, ale ta úvaha je zcela legitimní. Jakých výkonů by dosáhli Jesse Owens či Armin Hary, kdyby běželi na moderní dráze v sofistikovaných botách a byli trénovaní podle dnešní vědecké metodiky?
Je to rozhodně logičtější, než když Gunter Gebauer – filozof sportu, jak ho charakterizují německé noviny – vidí v Boltově vzestupu jakousi cestu k nadčlověku. Kdepak nadčlověk. „Dáváme našemu sportu atraktivitu,“ říká ale sám Bolt, „což doufejme přitáhne sponzory, abychom mohli lépe žít.“ Tohle opravdu není stará škola.
Bolt uvažuje cílevědomě. Až dosud, tedy loni v Pekingu a teď v Berlíně, mu prý šlo jen o vítězství. Teprve v příštím roce začne speciálně trénovat na světový rekord. Co to znamená? Prolomit bariéru 9,50 sekundy. A kde je hranice? Někde u 9,40, protože tam „přestává svět“.
Možná tu zaznívá velkohubost muže, jemuž leží u nohou sportovní svět. Jak ale říká viceprezident Mezinárodního olympijského výboru Thomas Bach: „Vždy se najdou talenty století. To jsme viděli i u Jesse Owense.“
***
Světoví rekordmani na 100 metrů
10,6 – D. Lippincott (USA), 1912
10,4 – Ch. Paddock (USA), 1921
10,3 – P. Williams (Kan.), 1930
10,2 – J. Owens (USA), 1936
10,1 – W. Williams (USA), 1956
10,0 – A. Hary (Něm.), 1960
9,95 – J. Hines (USA), 1968
9,93 – C. Smith (USA), 1983
9,92 – C. Lewis (USA), 1988
9,90 – L. Burrell (USA), 1991
9,86 – C. Lewis (USA), 1991
9,85 – L. Burrell (USA), 1994
9,84 – D. Bailey (USA), 1996
9,79 – M. Green (USA), 1999
9,77 – A. Powell (Jam.), 2005
9,74 – A. Powell (Jam.), 2007
9,72 – U. Bolt (Jam.), 2008
9,69 – U. Bolt (Jam.), 2008
9,58 – U. Bolt (Jam.), 2009
O autorovi| Zbyněk Petráček, komentátor LN
