Měl jsem ho jako majitele naprosto původního, nádherného hlasu syté barvy svého času nejraději. I kvůli důrazu na text, blízkému folkovým písničkářům. Třebaže už o něm bylo od sobotní smrti napsáno vše podstatné (a MF Dnes ho z píle obsadila i do Starců na chmelu, s nimiž neměl nic společného), pokusím se přihodit pár víceméně osobních vět.
Než Bůh zrodil zpěváka Matušku, ne že by se v naší populární hudbě rozléhalo pusto. Jenže ať už to byl R. A. Dvorský, Arnošt Kavka, Oldřich Nový, či Rudolf Cortés, Jiří Vašíček a Milan Chladil, šlo o hlasy jaksi salonní a uhlazené. Až pak vyletěl tenhle nikomu nepodobný kudrnatý fousatý čertík z krabičky. Jak mi jednou řekl jeho kongeniální dvorní textař Ivo Fischer: „Walda není ani kaviár, ani šampaňské. Walda je krajíc černého chleba se solí a hrnkem mléka.“ Působil jako zjevení svou nenuceností, jako by před studiem sesedl z koně a šel rovnou točit.
Národ šílel, tak šťavnatý a jadrný pěvecký typ se skvělým repertoárem tu nikdy nebyl. A bolševik po něm pod vymyšlenou záminkou brzy vyjel. Když po ročním zákazu přišel v živém televizním přenosu na koncert Zlatého slavíka, demonstrativní potlesk museli slyšet i v Kremlu.
To bouřliváctví časem jaksi vychladlo. Nepochopil jsem, když si v červenci 1976 bral na Staroměstské radnici Olgu Blechovou, proč si mezi hosty musel pozvat právě odporného ředitele Pragokoncertu Františka Hrabala. Inu, asi musel. Přesto se režimu zplna hrdla vychechtal. Nazpíval sice blábol Tvá země s recitativem: „Tady jsi doma, jen tady a nikde jinde, je to tvá země, tobě patří, a ty patříš k ní, jenom k ní.“ Zakrátko své zemi ovšem zamával z Ameriky, kam mezitím odešla část jeho posluchačů. I Karel Kryl přiznal, že své americké koncerty pro posrpnové exulanty občas „zředil“ Tou naší písničkou českou nebo Matuškou.
Poprvé jsem se s Matuškou osobně setkal před čtyřiatřiceti lety za trochu trapných okolností, ještě když bydlel v půdním bytě na Václaváku (po jeho emigraci ho získal šikula František Janeček). Vystoupal jsem tam dopoledne napsat pro Melodii profil Waldemarovy nastávající, která vydala dost solidní singl. Z koupelny se průběžně ozývaly různé zvuky. A jéje, Zlatý slavík vstává po náročném večeru! Zdařile se probral, zjevil se v županu, nalil oběma whisky a nechal nás pracovat. Za pět let jsem s ním dělal rozhovor pro Gramorevui a byl moc fajn a v pohodě, třeba když se smíchem raracha líčil, jak si v dětství vyrobil z krabice od doutníků housle, pochodoval po kuchyni a zpíval Šumaře Bártu s oblíbenou pasáží „z kapsy u kabátu láhev čouhá naplněná mokem lihovým“.
Spisovatel Josef Jedlička jeho popularitu ironizoval v dopise příteli Václavu Wildovi z ledna 1963: „Já už si dovedu představit jen to, jak u sv. Víta bude na českého krále slavně korunován Waldemar Matuška I., jak Schola cantorum k tomu bude zpívat Lásku nebeskou v úpravě Jiřího Šlitra pro madrigalový vícehlas…“ Vidíte, za čtrnáct dnů má obřad aspoň na Žofíně. A mohlo nás hned napadnout, kdo tam promluví.
***
Když po ročním zákazu přišel v živém televizním přenosu na koncert Zlatého slavíka, demonstrativní potlesk museli slyšet i v Kremlu
