Do bolestného neznáma právě vkročil Josef Bárta, obyčejný devětadvacetiletý muž. Opustila ho manželka se synkem, vyhodili ho z práce, přespává v dílně, kde si přivydělává opravováním elektroniky. Se ztrátou rodiny se ještě ani nezačal vyrovnávat, ale boj o to, aby ji získal zpět, už pomalu vzdal.
Do trosek Josefova bývalého života razantně vstoupí podivín Gabriel, jehož chování je stejně nepříjemné jako neodbytné. Nešťastný hrdina před narůstajícím tlakem Gabrielovy přítomnosti uteče z Prahy na venkov za matkou. Nový „kamarád“ si ho sice najde i tam, ale zároveň se Josef ve vesnici setká s kamarádkou z dětství Olivou, která by do jeho roztříštěné existence mohla vnést novou naději.
Jestliže pocit, situaci a vnitřní stav Ocasu ještěrky představuje životní krize, klíčovým slovem filmu je právě naděje. Snímek makedonskočeského režiséra Iva Trajkova čerpá z přesvědčení, že krize může znamenat novou šanci a že ze dna se člověk může odrazit sice poznamenaný, ale také nezlomený a poučený. Jako ještěrka, která se radši vzdá ocasu, leč přežije.
V Josefově kůži V Ocasu ještěrky divák vstupuje do Josefovy hlavy a vnímá svět jeho smysly. Subjektivní pohled v Trajkovově tvorbě není žádnou novinkou, naopak: své nejlepší filmy režisér postavil právě na něm. V experimentálním thrilleru Minulost publikum postavil do pozice neslyšícího člověka, v trestuhodně nedoceněné Velké vodě geniálně odvyprávěl příběh dospívání v Titově Jugoslávii z pohledu dítěte.
Tentokrát Trajkov svůj oblíbený postup nevyužívá ani tak striktně jako v Minulosti, ani tak úspěšně jako ve Velké vodě. Josefův stav se na plátně projevuje snovými vizemi a používáním barevných filtrů, které od odtažité a chladné modré přecházejí s odchodem z města do teplejších tónů. Výjevy s bytostmi s andělskými křídly jsou však zbytečně popisné a hrátky s barvami na sebe zase zbytečně strhávají pozornost. Ve výsledku pak film mnohdy začne připomínat zručně natočený, ale mělký videoklip.
Kamera Rakušana Klause Fuxjägera přitom umí být působivá, například díky promyšlené práci s odrazy v zrcadlech nebo prostokrásnými obrazy, jako je třeba průhled letním sadem. K neokázalosti film tlačí i vynikající David Švehlík v hlavní roli, jenž si vystačí s minimálním hereckým rejstříkem bez velkých gest.
Mezi okatostí a nenápadností ostatně přechází Ocas ještěrky jako celek. Týká se to zejména práce s dílčími motivy a metaforami. Ironie skryté v tom, že Josef spravuje věci, ale porouchal se mu život, nebo že pracoval s jemnými váhami, ale vlastní rovnováhu ztratil, na sebe zbytečně neupozorňují a čekají, až si je divák sám objeví. „Okřídlené“ vize ho naopak svou těžkopádnou symbolikou mlátí po hlavě, o některých replikách ani nemluvě: „Jako ten archanděl,“ poznamená Josefova kolegyně, když se seznámí s už tak evidentně nelidským Gabrielem.
Film inspirovaný pohádkou Boženy Němcové Anděl strážce je nepohádkově náročný na sledování. I člověk naladěný na sebezpytnou notu musí vedle soucítění se zápasícím hlavním hrdinou omlouvat některé neobratnosti ve vyprávění. Propracovat se ke klíčové metafoře filmu, že krize je smrt, po níž může následovat znovuzrození, však za trochu námahy stojí.
***
HODNOCENÍ LN ***** Ocas ještěrky
ČR 2009 Scénář: Vladislav Kliment, Alan Smisík Režie: Ivo Trajkov Kamera: Klaus Fuxjäger Hudba: Zoran Madžirov Hrají: David Švehlík, Karel Zima, Karel Dobrý, Marie Durnová, Verica Nedeska, Magdaléna Sidonová a další Distribuce v ČR: Falcon Premiéra: 22. 1. 2009
Ivo Trajkov netočí filmy líbivé nebo nedej bože jednoduché. Jeho novinka Ocas ještěrky je popisem zápasu jednoho mladého muže - a podobná bitva čeká i diváka.
