Hudební pondělí - Existencialista z Valmezu, přemýšliví Points a Howardův malostranský kar
Mňága nahrála další optimistickou desku. Radost na albu Takže dobrý není nutné hledat mezi řádky. Nejde o sarkastickou „radost až na kost“ ani příliš okatě deklarovanou spokojenost s novou životní etapou, jaká občas probleskla z minulých alb. Už žádný nucený smích ve studené a prázdné cimře hodinového hotelu. Stále sice platí slogan, že „i cesta může být cíl“, jak jej kapela kdysi přejala od Oldřicha Janoty, jenomže kdo říká, že Petr Fiala, hlavní textař Mňágy, a tedy muž u kormidla, nutně musí donekonečna nosit masku předčasně zestárlého, životem omrzelého poutníka?
Hned v úvodu Fiala konstatuje, že „nejlepší rok je zde/ nemůžu najít tíseň zvanou plíseň na zdech“, střídá ho veselý motiv sopránky a rytmus písničky se zlomí do bujaré latiny. Dokonce i Fialův hlas se tu nově a beze strachu otevřel. Fialův optimismus a konečně i lehké přitakání životu nejspíš berou tradičním fanouškům Mňágy jejich „černého plyšáka“, jak to nazval písničkář Karel Plíhal. Předvídatelného tesknila, který už déle než dvacet let píše písničky z jednoho životního pocitu.
S jehovisty v zádech Právě coby písničkář je Fiala na nové desce nejsilnější tam, kde jde buďto o mnoho, nebo, přísně vzato, vlastně o nic životně důležitého. Ve Zlodějích života nabízí portrét pošahaného života jednoho kluka od vedle. Zamrazí, jak suše dokáže Fiala odvyprávět děsivý příběh v několika slokách a svůj názor nenápadně nabídne jen v názvu písničky.
Opačným pólem Fialova písničkářství je Den, kdy v Brně hrála ABBA, vesele pádící legrácka na téma fiktivního koncertu oblíbené čtveřice na Moravě. Jako textaři se mu v krátkých, anekdotických postřezích s několika významovými patry u nás vyrovná málokdo: „Dneska ráno jsem měl fakt pech/ /dva jehovisti viseli mi na zádech/ /a nabízeli svět, kde se srnkou žije lev/říkám jim: Fakt nemám moc času, musím jít darovat krev...“
Slabší místa jsou tam, kde Fialovi nestačí jen postřeh a drobná glosa. Ve skladbě Zrcadlo uvařil cosi na způsob slepičí polévky pro duši fanouška Mňágy, sadu náležitě melancholických obrazů a klišé. Větší sebeparodií Mňágy je na desce už jen Bezdomovská, písnička, v jejíž naivitě se dá nakonec najít půvab nechtěného. Jinde se Fiala textař trochu v čase předbíhá, aby sdělil téměř rabínské poučení na závěr jinak povedeného Třetího tajemství, písničky na téma otec a syn. Analytický závěr dostala i dávná historka o slečně obtěžkané kufrem: „Většinou lidi dělají, co od nich ostatní čekají, ale zdá se jim, že se tak něčeho dočkají.“ Nahrazuje Mňága o polovinu mladším fanouškům populární literaturu o psychologii?
Vcelku ale platí, že texty člověka vyléčeného šťastným manželstvím z nechutenství k životu tentokrát dostaly oporu v živém a šťavnatém zvuku kapely. Mňága totiž na čas opustila svou komfortní zónu. Nastěhovala se ke zvukaři a producentovi Ondřeji Ježkovi, který nedlouho předtím revitalizoval další slovutné rockery - pražskou Garage s Tonym Ducháčkem na desce Black.
Zdůraznil hlavní přednosti kapely, vynikající dechové party a aranžérskou práci Jiřího Tibitanzla, nechal hrát i občasnou zvukovou „špínu“ a namísto jednotlivých hudebních partů nahrával pospolitost. Vytáhl Mňágu z klece zvyku.
Bývalý trubadúr skepse Tohle se prostě Petru Fialovi povedlo. Zatímco na jeho vrstevníky kolem čtyřicítky zhusta doléhá krize středního věku, kdy pochybují o smyslu kariéry a unikají z rutiny rodinného života, s Fialou je to právě naopak. Bývalý trubadúr skepse si v počátcích kapely utahoval ze světlých zítřků sloganem „výhledově budeme všichni šťastní“, až se mu to po dvaceti letech se skupinou Mňága a Žďorp splnilo.
Překvapivě zajímavě a svěže zní i samotná Mňága, což je terno u skupiny, která na pódiu působí hlavně jako příjemný a navyklý způsob obživy pro muzikanty. Nemohou za to žádné šminky a hadříky, které by na sebe Mňága navěsila ve studiu, ale Ježek, najatý protihráč a nelítostný editor u mixpultu. A konečně i jiný běh myšlenek samotného textaře a zpěváka. Kdo by řekl, že jednou bude existencialista z Valmezu zpívat s dychtivostí a bez ironie „já chci mít svou míru plnou“, načež mu kapela sborově přitaká „co si nevezmem, to mít nebudem“?
Přesto dál platí, že když člověk kolem čtyřicítky dojde k podstatným životním pravdám, nebo mu to alespoň tak připadá, měly by prozatím zůstat jen zapsané v notýsku. Takže dobrý? Ale jo.
Mňága a Žďorp: Takže dobrý
Emi, 2010
