Občanské sdružení Přátelé Miloše Zemana dali dohromady tři lidé, kteří mají k Zemanovi blízko: Miroslav Grégr, Miroslav Šlouf a Karel Srp. Grégr s nápadem přišel, Šlouf ho zhmotnil a Srp se projektu účastní jako Zemanův věrný přítel.
Tři roky se Zeman léčil z potupné porážky v prezidentské volbě před pěti lety. Teď se zdá, že je připraven na reparát. Na otázky o své případné kandidatuře odpovídá „nikdy neříkej nikdy“, přičemž ví, že kandidatura má smysl jen za přesně definované konstelace příznivých okolností. Jasno však bude mít nejdřív po příštích volbách do Poslanecké sněmovny.
Ve čtvrtek 29. května odpoledne vzal Miroslav Šlouf do ruky svůj mobilní telefon. Volal Miloše Zemana. Z jeho kanceláře totiž právě odešel redaktor Práva a Šlouf už věděl, že druhý den vyjde článek s titulkem, který by se někdejšímu premiérovi nemusel líbit. Proto chtěl Zemanovi sám sdělit, že před chvílí veřejně oznámil jeho návrat do politiky.
„Nejprve se odmlčel, a pak mi řekl bonmot, který není v novinách publikovatelný,“ říká Šlouf ve své pražské kanceláři, kterou permanentně monitoruje rádiový analyzátor MRA-3 proti odposlechům.
Sdílnější není ani Zeman. „Upřímně řečeno vůbec ne, byl jsem překvapen,“ odpovídá na otázku, zda si pamatuje, jak reagoval na oznámení, že jeho kamarádi založili občanské sdružení Přátelé Miloše Zemana a pokusí se mu ušlapat cestičku na Pražský hrad. „Jsem už ve věku, kdy je pro mne každý telefonát pouhým vyrušením ze stereotypu, takže se nedá říct, zda jsem byl překvapen příjemně, nebo nepříjemně,“ říká svou typickou intonací. Po pěti letech strávených v dvoupokojovém bytečku na Vysočině mu lze snad i uvěřit.
Ale stejně tak si lze představit, jak v roce 2012 objíždí republiku v oprášeném autobusu jménem Zemák a se Šloufem po boku vysvětluje, proč se nerozhodl kandidovat, ale „přijmout výzvu“ ke kandidatuře na prezidenta. To je pro Zemana první podmínka, aby kandidoval.
„Je to trošku jeho póza,“ říká místopředseda ČSSD Zdeněk Škromach, který má dodnes jako jeden z mála členů současného vedení strany k Zemanovi blízko. „On je rád, když je osloven. Jako Přemysl Oráč, kterého také museli přivézt do Prahy. Je to určitý jeho rituál.“ Liga zneuznaných Občanské sdružení Přátelé Miloše Zemana dali dohromady tři lidé, kteří mají k Zemanovi velmi blízko: Miroslav Grégr, Miroslav Šlouf a Karel Srp. Grégr s nápadem přišel, Šlouf ho zhmotnil a Srp se projektu účastní jako Zemanův věrný přítel. Všichni tři jsou členy nejužšího vedení sdružení, které má i svou malou kancelář nedaleko Václavského náměstí, v domě, kde sídlí mimo jiné i velvyslanectví Kyrgyzstánu.
„Poprvé mě to napadlo někdy v roce 2003,“ říká Grégr a vysvětluje, že nejtěžší bylo přesvědčit Zemana. Proto ho nakonec v květnu postavili před hotovou věc.
Když se však Zemana zeptáte na vztah ke sdružení jeho přátel, odpoví, že žádný neexistuje. „Nejsem ani členem, ani příznivcem tohoto sdružení, takže vám k tomu nic neřeknu. Jistě pochopíte, že sám sobě nemohu být přítelem,“ říká do telefonu.
Miroslav Šlouf vypráví, že tento Zemanův bonmot vymyslel on, když mu vysvětloval, proč ho vznik sdružení nemusí zneklidňovat. „Řekl jsem mu, že se ho to vlastně netýká, protože nemůže být sám sobě přítelem. On to převzal a teď to říká dál.“
V ustavujících dokumentech sdružení však i Zeman zanechal autorský otisk. Vymínil si, že součástí programového prohlášení bude stručný souhrn jeho názorů. „Ano, ty body sám sepsal,“ potvrzuje Miroslav Grégr. V sedmi bodech se lze hlavně dočíst, že Zeman je zastáncem jednobarevných vlád, jejichž fungování by měla umožnit opozice a kontrolovat je prostřednictvím parlamentu.
Tvrdě naopak odmítá „takzvanou velkou koalici“ a „slabé a vratké koalice za účasti menších parlamentních stran“. První podle jeho názoru vede „k oklamání voličů obou těchto stran“ a druhá „k vzájemným výmluvám za neuskutečňování podstatných částí volebních programů“. Zeman je také zastáncem důsledného občanského filtru volebních kandidátek jednotlivých stran.
„Nástrojem k tomu jsou mimo jiné preferenční hlasy, které volič odevzdává jednotlivým kandidátům, ale i potřebné legislativní změny včetně změn volebních zákonů,“ stojí v sedmém bodě.
Když mluví o cílech sdružení Grégr, některé věty znějí z jeho úst skoro nepatřičně. „Politika se čím dál víc vzdaluje myšlení, cítění, vnímání občanské veřejnosti. Připadá mi to jako nějaká uzavřená společnost, která zcela ignoruje to, co si myslí občané,“ říká Grégr a vysvětluje, že by chtěl s kolegy „vrátit smysl společenskému dialogu“. Jako by mluvil Václav Havel.
Šlouf se takovému postřehu nepokrytě směje. „Je trochu úsměvné, že zrovna my, socani, jsme vlastně převzali určité zásady nepolitické politiky, ale myslím si, že v tomto případě se to nejen dobře poslouchá, ale má to i praktický smysl,“ říká muž, kterému jeho členská legitimace ČSSD rozhodně nebrání stýkat se s lidmi obklopujícími Mirka Topolánka či Václava Klause.
Za vznikem sdružení je podle všeho i jiná důležitá motivace. „Sdružili se tam politici, kteří se cítí mimo hru. Strany dnes nejsou schopné pracovat s úspěšnými politiky minulých let, a ti se cítí být odstrčeni, protože pořád mají dost sil,“ říká Škromach.
To samé vyplývá i z rozhovoru s Miroslavem Grégrem, který to v Zemanově vládě dotáhl na vicepremiéra. „Jaký je vztah současné reprezentace sociální demokracie k Zemanovi, ale i k dalším lidem? Vždyť jsme byli v první poválečné, ryze sociálnědemokratické vládě! Menšinové, ale vládli jsme úspěšně. Řada z nás pracovala na tom, že jsme táhli ČSSD nahoru a věnovali jsme tomu všechen svůj čas a energii,“ říká Grégr, který i ve svých bezmála osmdesáti letech pořád působí jako velmi energický člověk. Ale z jeho slov je cítit hořkost. „To vedení se od nás odtáhlo samo, prostě nás nezná. Člověk nečeká nějaký vděk, ale myslím, že je to slušnost.“
Podle Grégra měli předchozí předsedové, kterým jinak kvůli prezidentské volbě v roce 2003 nemůže přijít na jméno, k lidem okolo Zemana lepší vztah: „Se Špidlou naše vztahy sice trochu ochladly po prezidentské volbě, ale jednou za měsíc mě pozval do Kramářovy vily, aby se mnou konzultoval nějaké své názory. Standa Gross mě také asi dvakrát navštívil. Zato teď jsem nedostal pozvánku ani na oslavu 140. jubilea sociální demokracie.“
Škromach však dodává ještě jeden důvod pro vznik sdružení Zemanových přátel: „Vnímám to i jako takové vytvoření platformy orientované na vazbu politika -ekonomika.“
Pokračování na straně 22
Jezevec na Hrad
Dokončení ze strany 21
Sdružení nabízí všem svým představitelům možnost být k užitku: Zeman „byl požádán“ o návrat do veřejného života, Šlouf se může tvářit, že má vlastní politickou stranu, a bývalí členové Zemanova kabinetu si našli důstojnou platformu pro zviditelnění svých zásluh. Asi není náhodou, že z jednadvaceti členů řídící rady zakladatelů sdružení je šest bývalých ministrů.
Zeman for President V programovém prohlášení sdružení Přátelé Miloše Zemana, které má v současnosti asi tisíc členů, není ani slovo o tom, že by jeho cílem bylo prosadit Zemana na Hrad. Jeho členové si pouze kladou za cíl „vrátit Miloše Zemana do veřejného života“. A o prezidentské volbě moc jasně nemluví ani při osobních rozhovorech.
„Šlo hlavně o to, jak ho dostat z jezevčí nory zpátky do veřejného života. Všimněte si, že neříkám politického, ale veřejného života,“ říká Šlouf.
I Grégr mluví vcelku opatrně. „My říkáme s určitou podmínkou: Ano, Zeman for President, ale pokud bude společenská poptávka,“ vysvětluje bývalý ministr průmyslu. Po zkušenostech s kandidaturou z roku 2003 je to pro Zemana pořád trochu citlivé téma, byť například i Škromach říká, že se už stará rána hojí: „Po neúspěšné prezidentské kandidatuře byl Miloš asi tak dva až tři roky znechucený, jen občas něco vypustil ze své nory na Vysočině. Teď se ukazuje, že už se otřepal a chce se vrátit do politiky.“
Také podle Grégra je už Zeman nad věcí. „On o tom nikdy nemluvil, ani to na sobě nedal znát, ale je jasné, že ho to ranilo. Bolelo ho to dvakrát. Protože prohrál a protože byl zrazen vlastními lidmi. Navíc to byl on, kdo většinu z nich vytáhl do politiky. Díky Zemanovi jsme najednou měli ve sněmovně sedmdesát poslanců.“
Šlouf se však domnívá, že si prohru částečně zavinil sám. „Zeman tak trošku moc taktizoval, což později také přiznal,“ vysvětluje jeho někdejší nejbližší spolupracovník a hlavní architekt obou Zemanových volebních kampaní v letech 1996 a 1998. „Byl tam věcný důvod v tom, že komunisti v prvním kole první volby by mu ty hlasy nebyli dali a on se cítil tak trochu ohrožen v dalších kolech a volbách. No a tak se šlo na to, že nenastoupil do prvního kola první volby.“ Zeman se pak pustil do vnitrostranického referenda, kde si to podle Šloufa „nechal vysvětlit“. Jenže už bylo pozdě. „Tam se začalo promítat, že Špidla s Grossem ho už nechtěli nominovat. To mělo za následek krach volby.“
Co se stalo pak, je známo. Část sociálních demokratů podpořila Václava Klause a strana se na několik let ocitla v hluboké krizi, z níž ji vytáhl až Jiří Paroubek. Přesto ani on nemá partaj zcela pod kontrolou, což se projevilo například dezercí poslanců Melčáka a Pohanky nebo pokračujícími spory se Zemanem.
V této souvislosti Grégr upozorňuje ještě na jedno Zemanovo bolavé místo z té doby: dodnes se mu nikdo z vedení ČSSD neomluvil za to, že ho někteří poslanci při prezidentské volbě zradili. „To je první krok k usmíření.“ Jenže žádný smír se zatím nerýsuje, přestože by - jak se shodují pragmatičtí zástupci obou znepřátelených táborů - byl výhodný pro obě strany.
„Ze všech sil se snažím otupovat hrany, ale někdy je to velmi obtížné,“ říká například Zdeněk Škromach.
Šest ministrů pro Paroubka Z hlediska Zemanových prezidentských vyhlídek není teď nové sdružení jeho přátel moc důležité. Spíš naopak. Jeho vznik se stal dalším důvodem k prohloubení příkopu, který mezi sebou vykopali Miloš Zeman s Jiřím Paroubkem. V době napjatých vztahů přilévají olej do ohně i náhody. Například ustavující shromáždění Přátel Miloše Zemana se v Praze konalo v den, kdy sociální demokraté pořádali výstup na Říp. Paroubek to vzal od Zemana jako provokaci. „Jenže my jsme si sál v Kongresovém centru zamlouvali dva měsíce předem, takže jsme o žádném Řípu opravdu nic nevěděli,“ dušuje se Grégr.
Paroubka však musí dráždit hlavně Zemanovy názory shrnuté v programu sdružení jeho přátel. Zeman v nich nepřímo říká, že měl Paroubek umožnit Mirku Topolánkovi sestavit jednobarevnou menšinovou vládu. Ostatně právě kvůli tomu se oba muži v roce 2006 opět rozhádali. Přitom krátce po nástupu Paroubka do čela strany se zdálo, že najdou společnou řeč. V polovině července 2005 se sešli na Paroubkově chalupě v Horním Maxově v Jizerských horách, kde zakopali válečnou sekeru a vyrazili společně na houby. Zeman dokonce žertoval. „Chtěl jsem utrhnout i toho choroše, abych zmenšil Jirkův náskok 6:1, ale on byl tak pevně přirostlý k tomu kmenu, že se mi to nepodařilo,“ citoval jeho slova Blesk.
V únoru následujícího roku pak na oplátku Paroubek vyrazil za Zemanem na Vysočinu. „Chalupáři by se měli navštěvovat,“ glosoval to Zeman a Paroubkovi v rámci zlepšujících se vztahů slíbil, že mu pomůže s předvolební kampaní na Ústecku, což také udělal.
„Přišel Paroubek, požádal Zemana, a potažmo i mě o spolupráci při volbách v roce 2006. Po nějakém dohadování jsme se zařadili do systému kampaně, vytáhli jsme Zemáka, oprášili ho a vyrazili na tříměsíční turné,“ vzpomíná Šlouf na dobu, kdy se zdálo, že všechny nesváry jsou zapomenuty. „Když jsme tři týdny před volbami přijeli do Ústeckého kraje, tak jsme s odéeskou prohrávali o čtyři procentní body, ale nakonec Paroubek jako volební lídr vyhrál nad Petrem Gandalovičem, tuším, o nějakých 0,7 procenta. Myslím, že to byla i Milošova zásluha.“ Ještě před volbami však Paroubek se Zemanem udělali něco, co se později stalo rozbuškou v jejich pracně slepeném vztahu. V deníku Právo počátkem března zveřejnili společně sepsaný článek s názvem „Velká koalice by byla podvodem na voličích“. Když se pak Zeman po volbách dozvěděl, že Paroubek je ochoten vstoupit do koaliční vlády s ODS, zmocnil se ho vztek. Paroubek ho (stejně jako předtím při prezidentské volbě Špidla s Grossem) podvedl.
„Není žádným tajemstvím, že ta dohoda byla v podstatě parafována. Bylo tam šest ministrů pro ČSSD a Paroubek jako první místopředseda vlády,“ říká o chystané, ale nikdy neuskutečněné velké koalici Miroslav Šlouf. V té době zbývalo už jen pár měsíců do Zemanova odchodu z řad ČSSD. Stranickou knížkou nakonec praštil až v březnu 2007 kvůli žalobě, kterou na něj podal Jaroslav Novák, vystupující pod přezdívkou Večerníček. Ten Zemana obvinil z porušování povinnosti při správě cizího majetku, protože v roce 1997 podepsal smlouvu s advokátem Zdeňkem Altnerem, který po straně později žádal zhruba dvacet miliard korun za vyhraný spor o Lidový dům. Zeman však za trestním oznámením viděl hlavně Paroubka.
„Z toho podání kvůli Altnerovi vyvodil, že je to útok proti němu, a vystoupil ze strany. Tehdy řekl, že se tam vrátí, jen když Jirka nebude předsedou,“ shrnuje situaci Škromach a dodává, že tento spor byl vlastně zbytečný. „Kdyby to tehdy Paroubek přehlédl, mohlo být všechno v pořádku.“
Zatím poslední kolo sporů mezi Zemanem a Paroubkem vypuklo krátce po nedávných volbách, kdy vítězstvím posílený předseda ČSSD vyzval Zemana k návratu do strany. „Od Jirky to vypadalo dobře, ale Miloš to nikdy nemohl přijmout,“ říká Škromach. Podle něj je pro Zemana nepřijatelné, aby to vypadalo, že Paroubkovi ustoupil kvůli jeho volebnímu úspěchu.
Proto si dal Zeman pro schůzku s Paroubkem tři podmínky. Žádné krajské koalice s ODS, Jaroslav Foldyna bude hejtmanem Ústeckého kraje a ČSSD se Zemanovi omluví za kauzu Altner. Na to zas nemohl - nebo spíš nechtěl - přistoupit Paroubek. Jirka už nesouhlasí Při již zmíněné Paroubkově návštěvě Zemanova výminku v Novém Veselí doráželi novináři na oba aktéry schůzky i s otázkou, zda se dotkli případné Zemanovy prezidentské kandidatury. „Budeme o tom hovořit, až přijde čas,“ odrazil dotaz Paroubek a hned dodal: „Myslím, že Miloš s tím v tuto chvíli ještě moc nesouhlasí.“
Teď už s jeho kandidaturou nesouhlasí spíš Paroubek, což je v tuto chvíli nepřekonatelná překážka v Zemanově případné cestě na Hrad. „Jestli se chce stát prezidentem, musí být navázán na silnou parlamentní stranu,“ říká Škromach. Šlouf s tím souhlasí. „Bez sociální demokracie se Zeman může těžko stát prezidentem.“
To platí rozhodně pro parlamentní prezidentskou volbu. Když ČSSD pod Paroubkovým vedením vyhraje příští parlamentní volby, bude mít hlavní slovo i ve výběru prezidenta. Ještě před prezidentskou volbou se navíc obmění i dvě třetiny senátu, na čemž může ČSSD také výrazně vydělat. Bez dobrých osobních vztahů s Paroubkem by proto Zeman neměl šanci. „Myslím, že by do parlamentní volby ani nešel,“ říká Škromach a jeho slova potvrzuje i Grégr. „Pokud to bude volba parlamentní, tak se to musí nejprve spočítat, a pak se rozhodne, zda do toho jít. Ale ani tak to nejde říct na jistotu. Minule to matematicky vycházelo perfektně, a jak to dopadlo,“ říká významně. Tlačit Zemana do nejisté parlamentní volby by podle něj bylo nelidské. „Už si jednou prožil, jaké to je, když ho zradí vlastní poslanci. Nutit ho, aby to prožil podruhé, to by bylo vůči němu kruté.“
Pokud vztahy s Paroubkem neurovná, zbývá mu jen vidina přímé volby. V té by měl Zeman i podle Škromacha velkou šanci na úspěch. Jenže to by nejprve poslanci a senátoři museli změnit systém prezidentské volby, což se navzdory všem vstřícným veřejným deklaracím nezdá pravděpodobné. „Myslím, že se nebudou chtít připravit o něco, s čím mohou jednou za pět let dobře obchodovat,“ říká Grégr.
Na Hradě by tak nakonec místo Zemana mohl zakotvit Jiří Paroubek. „To samozřejmě může nastat,“ říká Škromach. „Po volbách v roce 2010 může ČSSD ovládat sněmovnu i senát a v tomto volebním období se bude volit prezident. Proto by bylo s podivem, kdyby to Jirka Paroubek nezahrnul do případné koaliční dohody. Už dal také několikrát nepřímo najevo, že by se mu na Hradě líbilo.“
Šlouf má jiný názor. Ve svých plánech dokonce pořád počítá s parlamentní volbou. „Tradice je tady jasná, a to je prezidentská volba parlamentem. Této tradici se nemůžeme vyhnout, protože by se musela měnit ústava,“ říká. A jak vidí prezidentské vyhlídky Jiřího Paroubka? „To se samozřejmě nedá vyloučit,“ říká nejprve. „Ale když bude mít silný mandát a stane se premiérem, bude muset zvážit, jak by bylo účelné, kdyby začal prezidentskou kampaň dva roky před ukončením mandátu své vlády.“ A Šlouf má ještě jeden argument: „Navíc mu nic neuteče, protože pak by mu mohl pomoci zase Zeman.“
***
Prohra v prezidentské volbě jej ranila. Bolelo ho to hned dvakrát. Protože prohrál a protože byl zrazen vlastními lidmi. Navíc to byl on, kdo většinu z nich vytáhl do politiky. Díky Zemanovi jsme najednou měli 70 poslanců. Miroslav Grégr
Po volbách v roce 2010 může ČSSD ovládat parlament. V tom volebním období se bude volit i prezident. Proto by bylo s podivem, kdyby to Jirka Paroubek nezahrnul do případné koaliční dohody. Už několikrát naznačil, že by se mu na Hradě líbilo.
Zdeněk Škromach
Přišel Paroubek, požádal Zemana, a potažmo i mě o spolupráci při volbách v roce 2006. ...vytáhli jsme Zemáka, oprášili ho a vyrazili na turné. A to, že Paroubek porazil Gandaloviče, byla myslím i Milošova zásluha.
Miroslav Šlouf
Na ustavující schůzi Přátel Miloše Ze ma na se v Praze sešlo asi 600 lidí. Zakladatelé sdružení (nahoře zleva Šlouf, Grégr, Zeman a Srp) to považují za úspěch. Pokud chtějí Zemana dostat na Hrad, je jejich h lavním soupeřem Jiří Paroubek. Ten však po vítězných volbách do krajských zastupitelstev dává najevo, že už Miloše Zemana k ničemu nepotřebuje.
O autorovi| JAROSLAV PLESL, Autor je zástupce šéfredaktora LN
