Proto se tážeme: Co je osudem pokročilých civilizací? Přežijeme (přežívají) dostatečně dlouho, abychom zvládli fyziku desátého rozměru? Lidstvo připomíná puberťáka Vzestup civilizací není doprovázen stálým a zajištěným růstem techniky a znalostí. Dějiny ukazují, že civilizace se rozvíjejí, dospívají a pak mizí, někdy i beze stopy.
V budoucnosti lidstvo možná uvolní z Pandořiny skříňky technické hrůzy, od jaderných zbraní po oxid uhličitý, které ohrozí samu naši existenci. Někteří futurologové zdaleka neohlašují příchod věku Vodnáře, nýbrž předpovídají, že nás čeká technologické a ekologické zhroucení. Budoucnost vidí jako děsivý obraz lidstva v situaci smutného, vyděšeného přízraku z Dickensovy povídky, svíjejícího se na dně vlastního hrobu a prosícího o druhou šanci.
Většina lidí si z katastrof, které nás možná čekají, bohužel nic nedělá, nebo o nich ani neví. Někteří vědci poukázali na to, že se lidstvo jako celek dá snad přirovnat k pubertálnímu dítěti vymykajícímu se kontrole. Podle některých psychologů se dospívající chovají, jako by byli nezranitelní. Stejně i lidé zneužívají techniku a životní prostředí, jako by měli žít navěky, a neuvědomují si katastrofy, které nás v budoucnu čekají. Společnost jako celek může mít „syndrom Petera Pana“, že nechce nikdy dospět a nechce být konfrontována s následky vlastní nezodpovědnosti.
Abychom svůj rozbor konkretizovali a užili přitom svých současných vědomostí, měli bychom identifikovat určité důležité překážky, které je třeba překonat dřív, než budeme moci ovládnout desátý rozměr. Patří mezi ně třeba uranová bariéra. Jonathan Schell ukazuje ve své přelomové knize Osud Země, jak nebezpečně blízko jsme se dostali ke vzájemnému zničení. I když kolaps Sovětského svazu umožnil omezit zbrojení, ve světě stále ještě zbraní, taktických i strategických, spolu se smrtelně přesnými raketami k jejich navedení na cíl. Lidstvo konečně dosáhlo možnosti naprostého zničení.
Pokud střely všechno nezničí během úvodních salv jaderné války, čeká nás pořád ještě hrozná smrt způsobená nukleární zimou, během níž saze a popel z hořících měst postupně zaškrtí všechen životodárný sluneční svit. Počítačové studie ukázaly, že pouhých 100 megatun výbušnin může způsobit tolik ohnivých smrští ve městech, že se významně zvýší množství oblaků v atmosféře. Teploty se propadnou, nastane neúroda, města zamrznou a poslední příznaky civilizace zhasnou jako svíčka.
A konečně je tu rostoucí nebezpečí rozšíření jaderných zbraní. Situace je velmi nestabilní a bude se zhoršovat soutěžením národů o snižující se zdroje a sféry vlivu. Nejen naše společnost, nýbrž každá inteligentní civilizace v galaxii budující průmyslovou společnost, objeví prvek 92 (uran) a s ním možnost masového ničení. Prvek 92 má tu zvláštní vlastnost, že umožňuje řetězovou reakci a uvolňuje obrovskou energii uloženou ve svém jádru. Se schopností jeho ovládnutí přichází možnost jednak osvobodit náš druh od nedostatku, nevědomosti a hladu, a jednak zahladit planetu jaderným ohněm. Síla uranu se ale může uvolnit pouze, když inteligentní druh dosáhne určitého bodu ve vývoji.
Oheň mohou ovládnout izolované skupiny inteligentních bytostí (například kmen). Slévání a primitivní metalurgie, potřebná k výrobě zbraní, vyžaduje větší společenskou jednotku s přibližně tisíci členy (malá vesnice). Vývoj spalovacího motoru potřebuje vytvoření komplexní chemické a průmyslové základny, čehož se dá dosáhnout jen v soudržné společenské jednotce milionů příslušníků (například národního státu).
Objev prvku 92 narušuje rovnováhu mezi pomalým, stálým vzestupem soudržné společenské jednotky a jejím technologickým vývojem. Uvolnění jaderné energie přesahuje milionkrát účinky chemické výbušniny, avšak tentýž národní stát, který zvládne spalovací motor, může též pracovat s uranem. Dochází tedy k hrubému nepoměru, zvláště když je společenský vývoj v hypotetické civilizaci stále ještě na úrovni nepřátelských národních států. S objevem uranu technika hromadného ničení náhle předbíhá pomalý vývoj společenských vztahů.
Dojdeme proto přirozeně k závěru, že během posledních pěti nebo deseti miliard let existence naší galaxie vznikaly civilizace při mnohých příležitostech a všechny nakonec objevily uran. Jestliže technické schopnosti civilizace předhoní její společenský vývoj, pak se při vzestupu znepřátelených národních států ukazuje velká pravděpodobnost, že civilizace už dávno sama sebe v jaderné válce zahubila. Jestliže se toho dožijeme a dosáhneme blízkých hvězd v našem úseku Mléčné dráhy, uvidíme bohužel popel mnoha mrtvých civilizací.
Zdá se tedy pravděpodobné, že v naší galaxii vznikly při řadě příležitostí pokročilé civilizace, málokteré však překonaly uranovou bariéru, zvláště když u nich technika předehnala společenský vývoj.
Mizivě malá okénka Zaneseme-li například vzestup rádiové technologie do grafu, vidíme, že trvalo ve vývoji naší planety pět miliard let, než inteligentní druh objevil, jak zacházet s elektromagnetickou a jadernou silou. Zničíme-li se v jaderné válce, dosáhne tato křivka hrotu a vrátí se k nule. Máme-li navázat kontakt s pokročilou civilizací, musíme hledat ve správném období s přesností na několik desetiletí, dřív než civilizace vyhodí sama sebe do povětří. Pouze mizivě malým „okénkem“ můžeme vejít ve styk s jinou žijící civilizací, než se sama zničí.
Grafika zobrazuje vzestup cizích civilizací v celé galaxii jako sérii výběžků. Každý představuje rychlý vzestup civilizace, a její ještě rychlejší pád způsobený jadernou válkou. Hledat po obloze inteligentní život tedy může být obtížným úkolem. Snad existovaly během posledních několika miliard let tisíce hrotů, kdy tisíce planet nakrátko zvládly rozhlasovou techniku, dřív než se vyhodily do povětří. Každý krátký hrot nastane bohužel v různou vesmírnou dobu.
Knihu Hyperprostor vydala nakladatelství Argo a Dokořán. Text zkrátila a upravila redakce LN.
V naší galaxii pravděpodobně mohly vzniknout vyspělé civilizace
Uran jako vrah civilizací
Proč nepozorujeme v naší galaxii jiné inteligentní životní formy? Možná se takové bytosti, schopné budovat radioteleskopy, rozvíjely po milióny let, zanikly ovšem pak v jaderné válce. Bude tomu s naší civilizací jinak?
Michio Kaku (* 1947) Radioteleskopy Známý americký fyzik japonského původu se v současnosti jsou znakem zabývá hlavně „teorií všeho“. Působí na City University vyspělosti civilizace. of New York, ale proslul i jako schopný popularizátor vědy. Čáry zobrazují vzestup Je autorem řady knih, mimo jiné Visions (Vize), cizích civilizací Beyond Einstein (Einsteinem to nekončí, spolu s J. Trainrovou), v Galaxii před Einstein’s Cosmos (Einsteinův vesmír, česky 2005) jejich zánikem. nebo Parallel Worlds (Paralelní světy, česky 2007). kresba grafu: Michio Kaku
miliardy let
