Když se v hudebním kontextu zmíní americké město Seattle, většině fanoušků se vybaví specifický hudební žánr: grunge. „Špinavý“ kytarový rock, nové zacházení s dynamikou skladeb, naštvanost a/nebo apatie v textech. „Grunge? Fuj. S tím mi vlezte na záda. S tou blbostí nemám nic společného,“ brání se zpěvák a kytarista seattleských Melvins Buzz Osbourne alias King Buzzo.
Byli to nicméně právě Melvins (spolu s kolegy z Mudhoney), kdo v 80. letech nadefinoval tzv. zvuk Seattlu, ze kterého grunge později vykrystalizoval v hudbě skupin Soundgarden nebo Nirvana. Ostatně bez Melvins by druzí jmenovaní pravděpodobně nikdy nevznikli: bubeník Dale Crover hrával s Kurtem Cobainem ve skupině Fecal Matter a později i (krátce) v Nirvaně, King Buzzo byl ve své době Cobainovým nedostižným vzorem. Melvins takové popularity jako Nirvana nikdy nedosáhli, ale to frontmana Osbornea nikdy netrápilo: „Nemyslím, že na ně čeká bůhvíjak zářivá budoucnost. Jejich hudba byla cílená na všechny ty chudáky, zoufalce, pitomce, lidi bez peněz... a rokenrol z nich samotných udělal milionáře. Je to divný.“ Stárnoucí zvíře Hudba samotných Melvins byla ovlivněná především metalem kapel Black Sabbath a Venom, punkovou érou Black Flag a punkrockovými Flipper, které v té době miloval snad úplně každý (muzikant). Ovšem výstřední styl Melvins, občas dost bizarní experimenty a hodně svérázný smysl pro humor jim od počátku dával punc originality. A zanedlouho taky cejch kultu.
„Melvins jsou takový trochu jiný druh rodinné zábavy. Někdo říká, že mají budoucnost, někdo si myslí, že ovlivnili spoustu kapel. Jiní očekávají, že to všechno tradičně zvorají. Většina lidí je přesvědčená, že by se měli jmenovat ,K ničemu‘, protože přesně to jsou: k ničemu,“ odkrývá King Buzzo svou teorii. Po mnoha kotrmelcích v sestavě (na postu baskytaristy se vystřídalo sedm lidí) oznámila dvojice v polovině roku 2006 s velkou slávou, že se k nim připojili dva noví členové: Coady Willis (druhý bubeník) a Jared Warren (zpěvák a baskytarista), kteří už nějaký pátek na scéně fungovali coby „hipstermetalová“ dvojice Big Business.
Společně vydali desku (A) Senile Animal, která byla díky nové, zabijácké rytmické sekci a melodickému vokálu Jareda mnohem silnější a energičtější; zapálenost Big Business vdechla vítr do plachet, způsobila přímočařejší, prudší a v kontextu starších desek zcela nový zvuk. Ne každý fanoušek „starých Melvins“ se přes to přenesl; faktem ale zůstává, že kapela omládla a dokázala, že i po pětadvaceti letech (a téměř stejném počtu alb) má co říct. Co dělám špatně Aktuální novinka Nude with Boots vychází opět na labelu Ipecac. Tam se o ně starají už léta a nechtějí po nich žádné demoverze: „Velká vydavatelství o nás zájem nejeví. To je v poho, protože, víte, mně je to fuk. Všichni by pořád chtěli nějaký demáče. Já odmítám nahrávat demáče pro nějaký dvacet-něco blbečky, co mi pak budou říkat, co dělám v muzice špatně. Pche!“
Přestože album má v jedenácti skladbách něco málo přes čtyřicet minut, vešla se na něj sedmiminutová „riffová“ lázeň (Dog Island) i kratičká vypalovačka „staré školy“ The Stupid Creep. Deska je pestřejší; kromě hitovek, nasáklých dravostí Big Business (Billy Fish, Nude with Boots) vynikne třeba instrumentální Dies Iraea, „veselá“ kytara ve vynikající Suicide in Progress nebo peklo industriálně-elektronické, opět instrumentální The Savage Hippy, na kterou navazuje další experimentální kus It Tastes Better Than the Truth se spoustou nasamplovaných zvuků a nekompromisními bicími. Chybí vám staří „ujetí“ Melvins? V posledních dvou písních jsou zachyceni velmi věrně. Další eso má čtveřice schované v rukávu a vytahuje ho především na koncertech. Důkazy byly k mání vloni na jejich prvním společném evropském turné a můžeme jen doufat, že se na tom aktuálním podzimním zastaví po sedmi dlouhých letech i u nás. (Nejen) nová deska si o to naléhavě žádá.
***
HODNOCENÍ LN ****
Melvins: Nude with Boots
42:15, Ipecac 2008 / distribuce v ČR: Day After
