Člověk někdy potřebuje trochu nakopnout, aby mu došlo, že měl v životě privilegium potkat se (byť třeba velmi letmo) s někým mimořádným. A pak si třeba i uvědomí, že jedna podoba té mimořádnosti je pro tuhle zemi svým způsobem typická. Řeč je samozřejmě o zdejších holkách, respektive o jistém jejich typu.
ČT v pondělí v rámci cyklu Neznámí hrdinové vysílala portrét Jarmily Bělíkové, psycholožky, která se za studií jaksi přihlásila mezi disidenty. V osobní ani rodinné historii neměla nějakou kádrovou kaňku, která by ji automaticky zařazovala mezi nepřátele státu a udělala tuhle její volbu jaksi logickou v situaci, kdy by nemělo smysl usilovat o kariéru alespoň takovou, jež byla dostupná i těm, kdo se s režimem zaplést nechtěli. Prostě jí to připadalo správné. Ve stolní společnosti pražského undergroundu se vymykala, mezi máničkami, jež o povrchovou úpravu zrovna nedbaly, působila jako exotická ozdoba. Disidentství ale nebrala jako nějaký vedlejšák. Snášela všechna rizika, častou buzeraci i ubíjející práci uklízečky. Při tom všem s ní zřejmě byla velká legrace.
Její kouzlo pak je univerzální, v televizním filmu to dosvědčili dvě zdánlivě tak protikladné osoby jako dnešní kapelník Plastiků Vratislav Brabenec a pater František Lízna. Zraky obou se při vyslovení jejího jména podobným způsobem zakalily. Lízna s odzbrojující upřímností promluvil o tom, jak by si „Jarmilku“ nebo ženu právě jí podobnou rád vzal, kdyby nebyl knězem. Divák, jenž byl vystaven jejímu šarmu, ať už v záběrech ze současnosti (nemoc ten šarm nijak neumenšila), nebo při pár krátkých setkáních někdy dřív, se těm slovům neměl důvod divit.
Tahle země zrovna neslyne udatností a zásadovostí svých mužských obyvatel. Je docela zvláštní, že ti někdy vysmívaní čeští tatíci mívají takové dcerky jako Jarmila Bělíková. Při vší unikátnosti jejího osudu a způsobu, jímž se s ním vyrovnala, jsem při sledování jejího portrétu měl dojem, že na obrazovce vidím typickou zástupkyni jakési větší skupiny, silně zastoupené právě tady (moje znalost populace cizích zemí není sice v tom ohledu až tolik detailní, ale stejně).
Kdejaký chlapík by jistě nějakou takovou byl schopen jmenovat – kombinují vlastnosti dobrého kumpána i loajálního přítele, když jde do tuhého, dokážou být pěkně ostré a bojovné, v dobrém slova smyslu toho hodně vydrží, nemají ve zvyku fňukat, o to víc se smějí.
Nepůsobí dojmem sveřepých a podmračených kyrysnic, zarputile cosi střežících (ideologickou čistotu, upjatou představu vlastní důležitosti a podobně). Proti mužům nic nemají, dokážou si je ale udržet od těla, když na to přijde. Něco mezi Jeanne Moreauovou v Julesovi a Jimovi a Alžbětinou Prknářovou, zvanou Haha Bimbi, z Rychlých šípů.
Zhusta bývají krásné a občas se jim daří navodit dojem, že si toho nejsou vědomy nebo že jim je to jedno. Buďme, kluci, rádi, že se můžeme okouzleně pinožit v jejich stínu, a buďme vděčni za každou takovou.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
