V roce 1985 mi napadlo psát do Obsahu své fejetony o pražských kavárnách. Vnuknul mi to Zdeněk Urbánek (90), který vzpomínával na zaniklou kavárnu Union, která podle všeho byla plevelištěm literatury. Za mobilizace roku 1938 se tam generál Medek velice poeticky prý oháněl šavlí. Já k té kavárenské poezii cítívám jakýsi odstup proletářského původu. Do těch kaváren jsem vždycky pozval Zdeňka: měli jsme věcný důvod, o němž jsem psát nemohl, takže Zdeněk mi v textu fungoval jako poetická ozdoba.
V lednu jsem seděl na Letné v Belvederu. Na stěně proti mně byla socha nahé ženy smutně proslulé pověsti a měla na tácu hlavu muže hodného lepšího osudu. Znelíbilo se mi to, sedl jsem si tedy opačně. Přišel Zdeněk a číšníkovi energicky řekl: „Prosím... co jiného... tu kávu, když už máte horkou vodu.“ Když si do ní míchal cukr, pohlédl na tu stěnu a řekl: „Je to hroznej... takovej... náš úděl mužskej.“ V únoru jsem si vybral kavárnu v Obecním domě. Našel jsem odlehlý stůl, a tu se vedle usadila skupina pěti mužů: byli stejně oblečení, ale obličeji se lišili jako pět kontinentů. Přišel Zdeněk, pohlédl na ně a řekl: „No, to je... jasné.“ A vyprávěl mi příběh z lázní, odkud se právě vrátil. Vyšel na povinnou vycházku, a opodál se hned rozjelo auto. Aby setřepal chorobnou myšlenku, dal se přes park. Když přišel k cíli, to auto už tam bylo. „Není tohleto, Ludvíku, tahleta... paranoia moje?“ – „Paranoia to, Zdeněčku, je, ale státní.“
Jindy jsem docházel k Valdeku, když z druhé strany kráčel Zdeněk. „Víš, Zdeňku, že jsem v obecné škole měl spolužáka taky Zdeňka Urbánka? Nosil si svačiny, já žádné, jeho tatínek byl četník.“ – „A to mi chceš vyčítat?“ – „Toto ne, jiné. Říkals mi, že když v padesátých letech měl u nás vyjít Hemingway, tys mu psal, aby to zakázal. Tak já jsem neměl poznat Hemingwaye?“ – „To jsou takové věci... tys mi říkal, že jsi v tom pětapadesátém cvičil na spartakiádě.“
V Hlavovce pod Vinohradským divadlem jakýsi chudáček z magnetofonu třaslavě zpíval: „I am weak, I have no words left to speak...“ Přišel Zdeněk a řekl mu: „Tvoje starosti...!“ a mávl rukou. Zeptal jsem se ho: „Kdy tě v pátek přestali sledovat?“ To bylo, když jsme chtěli jet na Slovensko za Hanou Ponickou. „Když jsem vás vyložil, už za mnou nejeli. A máš na to nějakou teorii?“ Řekl jsem: „Mají svátky, bojí se, že jim to zkazíme. Slabé nervy.“ Zamyslel se: „Mají svátky... jak ženské.“
Seděl jsem ve Slavii. Sedávám, abych viděl na proslulý obraz Pijáka absintu: podpírá si hlavu rukou, pohled ztracený, a na okraji stolu mu sedí průhledný zelený zjev nahé ženy. Dávávám svým hostům otázku: „Co myslíš, utíká ten muž před tou ženou a ona ho pronásleduje, nebo po ní touží?“ Odpovědi bývají dvojí. Zdeněk měl třetí: „Ono to asi bude jak v životě: že to sám nerozezná.“
Z určitého vědeckého důvodu chtěl jsem zajít také do Berjozky. „Nezlob se, ale tam ne. To už není v Praze kam si sednout?“ řekl. „Co ti vadí?“ zeptal jsem se, abych to mohl napsat. „To ti nepovím, protože kdybys to napsal, zavřeli by tě.“
Zdeněk Urbánek rád jezdil autem rychle. V zatáčce za ním odlétával štěrk i na asfaltce. Jednou jsem ho napomenul. Jako znalec a překladatel Shakespeara odpověděl: „V Anglii vyšla taková učebnice pro řidiče, mám ji objednanou. Jmenuje se How to unteach the back seat driver to drive.“
***
Pondělí Neff
Úterý Vaculík
Středa Baldýnský
Čtvrtek Rejžek
Pátek Šustrová
Sobota Klíma
