Co se stane, vznikne-li z jižního Súdánu nezávislý stát Jižní Súdán? Uvidíme. Dnes tam totiž končí referendum. Zúčastní-li se ho alespoň 60 procent voličů (zprávy tomu nasvědčují) a řekne-li většina z nich ANO, po 9. červenci může být nový stát vyhlášen. To předpokládá dohoda z roku 2005, která ukončila dvacetiletou občanskou válku.
Natvrdo řečeno, ta válka nebyla občanská, ale spíš etnicko-náboženská. Doložila, že hranice, jež v Africe 19. století narýsovaly evropské koloniální mocnosti, neodpovídaly tamní realitě, ale zájmům těch mocností. Zůstává paradoxem svobodné Afriky, že její stabilita se opírá o stabilitu oněch hranic. Vznikne-li tedy nový stát Jižní Súdán, může tu stabilitu zásadně narušit. Může dát příklad i těm, kteří usilují o totéž, ale bez dohody.
Možná vám to připadá banální. Vždyť v Evropě už dvacet let hranice vznikají i zanikají, rozpadly se Jugoslávie, Sovětský svaz a Československo. Proč by si z téhož měla dělat hlavu Afrika? Odpověď je jednoduchá. Protože ty nelogické, nepraktické a často nenáviděné koloniální hranice udržují jakýsi řád. A kdykoliv se někdo ten řád pokusil narušit, dopadlo to špatně, ba velmi krvavě.
Jedinou výjimkou je Eritrea, jež se po referendu v roce 1993 odštěpila od Etiopie. Byl to vlastně návrat do stavu o půlstoletí nazpět, stačilo oprášit staré mapy. Bude Jižní Súdán druhou Eritreou a (zmenšený) Súdán druhou (zmenšenou) Etiopií? Černé brýle nejsou nezbytné. Súdán se štěpí v době, kdy klasická podoba studené války je pryč a s ní i časy, kdy evropské mocnosti používaly Afriku jako projekční plátno svých ambicí, jako bojiště pro své proxy války. Oživme si to, abychom viděli, v čem je rozdíl.
Jeviště pro Che Guevaru O Súdánu se píše jako o státu, jehož koloniální hranice zahrnuly do jednoho celku arabsko-muslimský sever a černošskokřesťanský (i animistický) jih.
Ano, tady od počátku klíčilo pnutí.
Ale aby ten klíček dostal účinnou rozbušku, musí mít něčím podloženou perspektivu samostatné budoucnosti.
Díváme-li se na Súdán z tohoto úhlu, už nevidíme pnutí mezi arabským severem a černošským jihem, ale pnutí mezi pouští na severu a ropnými poli na jihu. S tou perspektivou – a Čínou hladovějící po ropě v zádech – lze kráčet k samostatnosti. Jenže tuhle cestu zkusila Afrika neúspěšně už dvakrát.
Když se v roce 1960 osamostatnilo Belgické Kongo, nejlidnatější země kontinentu, separatismus slavil žně. Od Konga se odtrhly provincie Katanga a Jižní Kasai. Proč? Protože byly bohaté na měď. Protože těžbu mědi – i po konžské nezávislosti – ovládala belgická společnost Union Miniere. A protože centrální konžská vláda Patrice Lumumby požádala o pomoc Sovětský svaz, což separatistům ani jejich patronům vůbec nevonělo.
Odtržená Katanga – i Kongo obecně – se na léta změnila v bojiště. Vojáci (žoldnéři), zbraně, hmotná i jiná pomoc tam přicházely ze západní Evropy, Sovětského svazu i Kuby. Dokonce Che Guevara šel bojovat do Konga – a vrátil se zklamán tím, nakolik je Afričanům marxistická ideologie ukradená. Před 50 lety (17. ledna 1961) byl zabit – pod velením katanžských četníků, ale za účasti belgických důstojníků – Lumumba, čímž se stal ikonou světové levice. V Moskvě dodnes existuje Mezinárodní univerzita přátelství národů nazvaná po Lumumbovi. A při snaze o politické hašení konfliktu zahynul při pádu letadla (atentátu?) generální tajemník OSN Dag Hammarskjöld.
Byla to proxy válka par excellence, přitáhla pozornost první ligy světové politiky.
České stíhačky bombardují Druhou kapitolou tohoto afrického příběhu je Biafra. Že vám to slovo nic neříká? Není divu, neboť vítězové ho vymazali z mapy. Biaferský záliv (nejzazší průnik Guinejského zálivu do Nigérie) se už čtyřicet let jmenuje Záliv Bonny. I Biafra může připomínat Jižní Súdán.
Jihonigerijský region v deltě řeky Niger je bohatý ropou. Čteteli o zlořádech firmy Shell v Nigérii, pak vězte, že se odehrávají v Biafře. V bývalém separatistickém státu, jenž dal světu ikonické fotky hladem umírajících dětí s nafouklými bříšky. Tak jako dnes pořádají celebrity pop music koncerty pro záchranu planety, pořádaly koncem šedesátých let benefiční akce pro umírající v Biafře.
I v Nigérii koloniální hranice zahrnula do jednoho celku muslimský sever a křesťanský jih. I tam klíčila mezi oběma složkami zášť. Když se důstojníci z řad křesťanských Ibů v roce 1966 podíleli na pokusu o puč, muslimští Hausové zahájili proti Ibům pogromy – což vedlo k vyhlášení státu Biafra, jeho napadení vojáky federální Nigérie a posléze ke kapitulaci Biafry v lednu 1970.
Tady byla evropská proxy válka složitější. Na straně Biafry se angažovaly Francie, salazarovské Portugalsko a zprvu i Československo. Na straně federální nigerijské vlády to byly Velká Británie, Sovětský svaz a později též Československo. Začínající normalizátoři potřebovali ukázat vstřícnost k Moskvě. Dokazovali ji též tím, že cvičné letouny L-29 Delfín, pilotované žoldnéři z tehdy rasistické Jižní Afriky, bombardovaly obklíčené a hladovějící Biafřany.
Je válka v zájmu Číny?
Čekají takové hrůzy i Jižní Súdán? Zřejmě ne, a to ze dvou důvodů.
Zaprvé: nynější referendum proběhlo podle mírové dohody z roku 2005. Za tuto dohodu ručí i súdánský prezident Bašír, považovaný za genocidníka s dárfúrskou krví na rukou, což sice neodpovídá evropským hodnotám, ale odpovídá to místní realitě.
Zadruhé: v Africe posiluje svůj vliv Čína. Na rozdíl od Západu do Afriky neprojektuje své ambice, nevede tam proxy války, ale vidí v ní bezproblémového dodavatele surovin. Uvědomíme-li si, že v jižním Súdánu jsou ropná pole, ale ropovod od nich vede po území severu k přístavu Búr Súdán, otázka vypadá jasně: Je v zájmu Číny, aby se z hranice mezi jihem a severem Súdánu stala válečná fronta?
Upřímně řečeno, z hlediska Afričanů je možná i dobře, že Západ na černém kontinentu ztrácí vliv. Klid po čínsku pro ně může být atraktivnější než boj za evropské hodnoty.
***
Nevidíme pnutí mezi arabským severem a černošským jihem, ale pnutí mezi pouští na severu a ropnými poli na jihu
Patrice Émery Lumumba předseda vlády nově vyhlášené Konžské republiky byl v září 1960 sesazen vojenským převratem a uvězněn. Při pokusu o útěk byl zajat a deportován do odtržené Katangy, kde byl 17. ledna 1961 zavražděn za účasti belgických důstojníků.
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK, komentátor LN
