Někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let lidé na Západě pochopili, že drahá (či chcete-li předražená) značka není vše, a začali kupovat levnější cigarety místo lifestylových marlborek a neznačkové potraviny ve WalMartu či Lidlu. Existovalo ale pár výjimek. Kromě žvýkaček nebo piva to byla právě TENISKA. Její obří socha se v Nike Townu na Manhattanu otáčí na podstavci...
Češi milují sportovní oblečení – nosí ho málem i na ples – a boty nejsou výjimkou. Na Facebooku třeba najdete velký klub fanoušků bot značky Nike. Z komentářů vyplynulo, že lidé ctí ofajfkovanou obuv pro její design, barvu a pak... no ano, taky kvůli pohodlí a proto, že bota pár let vydrží.
Zakladatel firmy Phil Knight zbohatl sice už v 70. letech, kdy v USA vrcholila vlna joggingu, ale vytvořit lifestylové impérium mu pomohli až koncem 80. let afroameričtí teenageři skupující basketbalové boty Air Jordan III za 150 dolarů. Na hřiště by jich byla škoda, kotníčková bota se stejně jako mikina s kapucí stala symbolem coolness. A čím jdete dál na východ či na jih, tím to cítíte víc – nikdy nikdo neobdivoval mé šaty tak jako personál egyptského hotelu, když jsem v ofajfkovaných teniskách a teplácích mířila do posilovny. V Pekingu zase mladíci ofajfkované tenisky sbírají jako známky...
V Česku je Nike partnerem mnoha fitnesscenter, i proto v nich tato značka převažuje. V mém fitku ale vedle „Nike dam“ najdete i vyznavačky Mizuna a Asics. A zatímco témata jako černé nehty a ztvrdlá kůže na nohách jsou tabu, debatami o botách trávíme veškerý čas při navlékání ponožek a zavazování tkaniček. „Dostala jsem tyhle Mizuna,“ chlubila se mi po Vánocích dlouhovlasá Kateřina, která téměř denně uběhne 10 kilometrů, „jsem strašně šťastná.“
