Josef Svoboda (1920–2002) patří k těm domácím umělcům, kteří zanechali nesmazatelné stopy i ve světě, a jeho jméno je stále ještě v Evropě i v zámoří pojmem a také se většině lidí okamžitě vybaví ve spojení s českým divadlem. Je neoddiskutovatelné, že zásadně ovlivnil inscenační postupy divadla druhé poloviny 20. století. To, že reprezentativní kniha vychází v angličtině, má tedy svou logiku, ale propagace směrem k cizině by se neměla dít na úkor představení odkazu slavného scénografa domácímu publiku.
Helena Albertová vykonala obrovskou práci: léta důkladně studovala Svobodovo dílo, ale také mu kontinuálně pořádala výstavy po celém světě (od Paříže až po Caracas). A kniha je důkazem tohoto ideálního spojení „praxe s teorií“, autorka si scénografovo dílo „ohmatala“ se vším všudy a pronikla do jeho zákonitostí. Jeho nezaměnitelný styl tak mohla vřadit do vývojových souvislostí oboru. To je totiž moment, na který se v monografiích občas zapomíná: nejde jen o chronologii života a díla, ale také o postižení vnitřního napětí tvorby, pojmenování prostředků a dalších činitelů, které spoluvytvářejí celkový obraz.
Pýchou monografie je její obrazová část Albertová zaznamenává Svobodův vývoj v adekvátních proporcích a také dokáže vypíchnout podstatné, což při takto vyčerpávajícím rozsahu látky nebyl jednoduchý úkol. Podrobně se například věnuje Laterně magice včetně technologie a pracím pro Národní divadlo. Důležitá je i kapitola představující Svobodu jako scénografa oper. Pro mnohé objevná je také část, která známého scénografa představuje jako divadelního architekta, a to i přesto, že návrhy nebyly realizovány. Jedná se zejména o projekt Théatre d´Est-Parisienne z let 1972–74.
Za pýchu více než třísetstránková knihy lze označit její obrazovou část. Je výtečně vybraná a poskytuje téměř plastický pohled na jednotlivé fáze tvorby. Zahrnuje dvě stovky černobílých a barevných fotografií návrhů, realizací a plánů scénografií pro inscenace doma i v zahraničí. Návrhy jsou opatřeny Svobodovým komentářem či se k nim vyslovují osobnosti, které s ním spolupracovali. Kniha je cenná a vyčerpávající i z hlediska dokumentačně bibliografického. Její součástí je soupis scénografií (od divadla až po televizi), který je doplněn černobílými fotografiemi, připomínajícími každou z prací. Dále je zde soupis publikovaných fotografií a ilustrací a také autorův chronologicky zpracovaný životopis. Ten je vybaven pro větší část čtenářů neznámými a zajímavými dobovými fotografiemi: soukromými, ale nechybí tu ani snímky různých osobností a kolegů, s nimiž se Svoboda pracovně či jinak setkával – od Lawrence Oliviera až po Václava Havla. A konečně je tu výběrová bibliografie nejdůležitějších článků, studií a rozhovorů včetně těch, které napsal sám.
Závěrem nezbývá než citovat autorku, která v několika větách lapidárně postihla, co z Josefa Svobody učinilo výjimečného umělce a proč jeho dílo tak výmluvně předkládalo pohled na stav světa. „Stal se klasikem již za svého života, byl umělcem, jenž svou stylotvorností a objevností okouzloval a udivoval až do konce své tvůrčí dráhy. Divadelní prostor v jeho pojetí měl metaforickou sílu a magické napětí, byl proměnlivý a jedinečný. Inspiroval režiséry i herce, přinášel inscenační klíč, přesah, filozofii.“ Na závěr si nelze odpustit, že i když máme povinnost Svobodu prezentovat v cizině, zasloužil by si, aby kniha o něm vyšla i v jeho rodném jazyce. A ne až ministerstvu kultury zbudou nějaké peníze.
HODNOCENÍ LN ****
Helena Albertová: Josef Svoboda Scenographer
Praha, Divadelní ústav 2009. 328 s.
