Vpodzemí Dejvického divadla, v malé herecké kuchyňce, zakusoval cigarety dobře procukrovaným štrůdlem, což byl zřejmě jeho oběd. Odpovídal tiše, svědomitě, ačkoli bylo patrné, že nepatří k jeho hobby svěřovat se novinářům. A upíral na mě potutelné tmavé oči anděla Petronela z nové vánoční pohádky Anděl Páně.
Tomuhle bezpohlavnímu vyššímu duchovi s účesem zestárlého Einsteina, obrovitými perutěmi a mnoha lidskými chybami v nebi neřeknou jinak než "matlo", neboť všechno poplete. "Ale já vlastně jsem i v civilu takovej matla," přemítá herec, který neumí opravit kapající kohoutek ani používat mail. "Nejsem moc praktický člověk, ale už jsem se s tím smířil. Říkám si, že jsem zkrátka uzpůsobený k herectví a kohoutek má spravovat odborník." V pošmourném adventním odpoledni vedeme řeči, klimatizace tiše hučí a vedle na kanapi splihle čekají na akci vypůjčená andělská křídla.
Věříte, že každý máme svého anděla?
Já si myslím, že každý má svýho anděla, jakýho si zaslouží. Když mám mluvit za sebe, tak mám zatím takový dojem, že v těžkých chvílích mého života nakonec při mně vždycky stál. Protože rozhodnutí, která jsem udělal, se nakonec ukázala jako správná, i když to zpočátku tak nevypadalo.
O čem to teď mluvíte?
Například o svém odchodu v 97. roce z Vinohradského divadla do Dejvického, což mnozí nemohli pochopit. Můj otec například vykřikoval: "On chce jít z Vinohradskýho do loutkovýho divadla!" Nebo o těžkostech, do kterých jsem se dostal, když jsem byl za totality v AUSu (Armádní umělecký soubor) a podepsal Několik vět. Ale o tom bych se už nezmiňoval. Musím se taky přiznat, že jsem často šel do premiéry a měl pocit, že to vůbec nedám dohromady. Přitom to jsou představení, která dodnes fungují a těší se chvále.
To máte tak malou sebedůvěru?
Ano. Ale už jsem se naučil nějak s tím zacházet. Jsem trémista a nejsem moc sebevědomý člověk. I když se vlastně neustále přesvědčuju, že bych měl být. Protože bez sebedůvěry se herecké povolání opravdu dělá velice těžko.
Řekl jste v jednom rozhovoru: "Nikdy jsem neměl nic zadarmo." Jak jste to myslel? Že jste plachý a přitom se tak dvacetkrát do měsíce producírujete po jevišti? Že jste dokonce s tak stydlivou povahou schopen se svléknout při "postelové scéně", jako třeba v Želarech?
Měl jsem na mysli spíš to, že k výsledku, který by lidi považovali za pravdivý, a zároveň by v něm byla lehkost, vede poměrně trnitá cesta, navíc u herectví komplikovaná tím, že já nerozhoduju o tom, co budu hrát a s kým.
V dětství jste hrál závodně basketbal, ale nakonec jste na něj dost nevyrostl. Ovšem ani pro herectví jste zrovna neměl předpoklady, prý jste dokonce musel navštěvovat logopeda.
No... (váhá)
Co jste neuměl vyslovovat?
Tak já myslím... Měl jsem problém se zanedbanýma sykavkama, to byl jeden důvod. A druhý důvod byl, že jsem při basketu už v raném mládí přišel o přední zuby, dostal jsem normálně loktem. Takže mi zmizel nejdřív jeden zub, pak druhej zub... S tím jsem se potýkal celou školu, až to skončilo můstkem. Rozhodně jsem nechodil k logopedovi. Normálně jsme se na DAMU snažili s paní profesorkou Hesounovou tenhle problém minimalizovat.
Slyšela jsem taky, že jste baletil u Pavla Šmoka...
Ne, tak to nebylo. Ale když jsem dělal zkoušky na DAMU, tak mě pohybově připravoval Honza Klár, Šmokův první tanečník. Takže jsem opravdu asi dvakrát byl v Komorním divadle, kde měli zkušebnu. Ale po pravdě řečeno, moc mě toho naučit nemohl, protože já byl jako basketbalista strašně prkennej. Můj spolužák Lukáš Hlavica dodnes vzpomíná, jak jsme při přijímačkách na DAMU měli v baletním sále zatančit polku nebo valčík. Já měl dlouhý červený trenýrky s lampasem, byl jsem shrbený dlouhovlasý mladík, který se snažil tvářit, jakože umí tančit. Byla to velká legrace, teda pro ostatní. V tanečních jsem byl jenom jednou a půlkrát, pak jsme zjistili, že na holky se dá narazit i v hospodě.
Čeho jste se jako kluk nejvíc bál?
Školy. Moc mi to nešlo, já se nerad učil. Ale nebylo mi to jedno, když jsem to neuměl, byl jsem ve velkém stresu. Na základní školu prostě nevzpomínám rád. Já nebyl zlé dítě. Pro mě sice nebyl problém se porvat, rvali jsme se s klukama pořád o to, kdo je ve třídě nejsilnější. Ale když třeba někomu začala téct krev z pusy, tak já odcházel domů jako hrdina, protože jsem vyhrál, ale tam jsem pak prožíval hrozné trauma z toho, co jsem to udělal. Měl jsem ze základní školy taky jeden zvláštní zážitek. Paní ředitelka, která zároveň učila ruštinu, nám jednou, když suplovala občanskou nauku, přinesla anonymní dotazník. V něm byla taky otázka, jestli myslíme, že jednou bude na celém světě socialismus. V šesté třídě základní školy! Odpověď byla za A, za B, za C - a za D bylo, že si myslíme, že ne. A já, nějak poučen z domova, jsem zaškrtnul za D. Ačkoli byl ten dotazník anonymní, znala z ruštiny naše písmo. Takže si mě zavolala do ředitelny a řekla, že jestli si nepřeju žít v socialistickém zřízení, tak přece můžu klidně žít někde jinde.
Co jste na to tenkrát řekl?
Já jsem se z toho normálně sesypal. Ale doma jsem to neřek, protože jsem se bál, že jsem něco hrozného proved. Dnes mi připadá, že to byl od té ředitelky zločin.
Mělo to pro vás nějaké důsledky?
Mělo. Protože jsem hrál basket, dostal jsem nabídku přestoupit do sportovní školy. Ale ředitelka mi to nepovolila, údajně proto, že jsme experimentální škola. Důvody byly zřejmě ještě jiné.
Ještě pořád jste náměsíčný?
Já nebyl náměsíčný, jen jsem měl strašně intenzivní sny. Tak intenzivní, že se mi třeba zdálo, že si mám jít vyčistit zuby. Tak jsem vstal, vyčistil si je a leh si zase zpátky. Naši to viděli, ptali se, co dělám, a já o tom vůbec nevěděl. Míval jsem ještě jeden velice živý sen, který se mi vracel - že padám z posledního patra činžovního domu, vnitřkem se řítím dolů propastí mezi takovými těmi točitými schody. Probouzel jsem se hrůzou, naši to dokonce museli jeden čas řešit tím, že jsem bral nějaké uklidňující prášky. Dlouho mi trvalo, než jsem se z toho dostal. Zvláštní ale je, že můj mladší syn má tyhle děsy taky. Pořád se mu zjevuje nějaká mumie. Přitom je v pohodě, nic ho netrápí, ale v noci se budí hrůzou stejně jako já.
Hrajete skoro ve všem, co je na programu v Dejvickém divadle, točíte filmy i pokračování televizních Četnických humoresek. Nejste už někdy herectvím unavený?
No to jo. To jsem.
Tak proč toho tolik děláte? Neumíte říct ne?
Protože za prvý to pořád mám rád. A za druhý, já jsem takový klubista, chci někam patřit. A pokud patřím někam, kde to funguje a kde to vzniklo prakticky z nuly, kde jsme dva roky hledali, tápali jako tady v Dejvickém divadle, tak si toho vážím, i když by pro mě bylo asi jednodušší jít na volnou nohu a opravdu třeba rok nezkoušet. Mám i nějaké jiné plány. Například s Davidem Ondříčkem chceme napsat scénář filmu, ale já nemám čas. Nemám čas někam odjet a třeba tři měsíce se učit anglicky. Jazyky jsou můj velký mindrák a limitují mě. Taky bych moc rád uměl hrát na klavír.
Váš bratr Ondřej vyprávěl, že když jste dělal závodně basketbal, šel jste mu na nervy tím, jak jste vstával časně ráno, běhal, poléval se studenou vodou a vedl si tréninkový deník. Co vás vlastně žene, že jste tak cílevědomý?
Sport mě prostě bavil a chtěl jsem to umět co nejlíp, ne abych pak na hřišti byl nejlepší, ale abych mohl dělat věci, které druzí neumějí. Určitě fungovalo i to, že v dětství byl pro mě brácha vzor. Jsem o čtyři a půl roku mladší a vzhlížel jsem k němu. Taky jsem si začal s basketem, protože on ho hrál. Přitom on u toho nevydržel a já jo. Ale u divadla, musím přiznat, je mnohdy mým hnacím motorem strach ze selhání. A protože toho mám na hrbu čím dál víc, jsou tady ta ocenění a nějak se vlastně ode mě žádá, aby to bylo čím dál lepší, tak je to taky čím dál těžší.
Před dvěma lety vás přímo na jevišti Vinohradského divadla postihl kolaps. Bral jste to jako varování?
Bral jsem to jako varování, ale zároveň jsem se snažil nic si z toho nedělat. Vypadalo to jako infarkt, ale byl to takový psychický stav, který souvisí s vyčerpáním. Od svého švagra Lukáše Pollerta, který pracuje na emergency (pohotovosti) vím, že hodně lidí tam přijede s příznaky infarktu, ale zjistí se, že jsou prostě vyčerpaní. Víte, já jsem neurotik. A ono se to nějak nakumulovalo a nakonec se to paradoxně projevilo v představení, kde opravdu nemám žádný problém, v tu dobu jsme Brouka v hlavě hráli asi po dvousté.
Když máte nějaký zdravotní problém, jdete za Lukášem Pollertem?
Ano. On je pro mě naprosto ideální lékař. Uzdraví mě během tří vět. Já mu líčím svoje potíže, a on: "No jó, to má každej." Nebo: "Tohle? To mám taky. To je v pohodě..."
To připomíná slavnou scénku z filmu Vesničko má, středisková...
Ano. Lukášova metoda je nedělat z komára velblouda. My si rozumíme, i když jsme absolutní protipóly. Já jsem pedant, bazíruju na určitých věcech, bývám netaktní, mám sklon lidi soudit. To v sobě Lukáš nemá a já se od něj učím. Dokonce jsem se snažil z jeho povahy čerpat pro některé role, třeba tu jeho toleranci jsem použil v postavě Oblomova.
Když jede herec třeba v metru, pozoruje lidi a snaží se od nich odkoukat nějaká zajímavá gesta?
Gesto, chůze, nějaký zvláštní postoj, to se zjeví samo. Nemusím nic pozorovat, samo si to řekne o mou pozornost. Pokud jedete v metru, jdete po ulici a projde kolem vás někdo nezajímavý, ani si toho nevšimnete. Ale když je na někom něco zvláštního, zaujme vás to samo, začnete přemýšlet, proč to tak je.
Zkoušíte pak doma napodobovat, co jste někde zahlédl?
Ne. Určitě to jde, ale nedělám to. Mám paměť na takové věci, ale není to nezbytné, stejně jako není nezbytné prožít to, co mám zahrát. U herce musí fungovat hlavně fantazie. A to, čemu se říká herecká inteligence. O tom je napsáno spousta slov. Herectví se moc učit nedá, přesto návody existují.
Nikdy se neučíte před zrcadlem?
Ne, nikdy.
Ani když jste si trénoval hitlerovský projev pro film Jedna ruka netleská? Měla jsem pocit, že jste musel studovat autentické snímky...
To máte pravdu. Měl jsem čtyři videokazety z Hitlerova života a jeden němčinář mi to pomáhal překládat.
Bylo těžké napodobit führera?
Abych pravdu řek, vlastně ne. Protože on byl tak jednoduchý v gestech... Pokud stál, měl prakticky jen dvě základní gesta: Buďto měl ruce takhle před sebou (zkříží si dlaně před rozkrokem), nebo je měl za zády. Výjimečně držel ruce zkřížené na prsou. A ještě měl některé zvláštnosti při projevech. Mně dalo asi nejvíc práce najít ty detaily a pak je organicky dostat do monologu, který tomu zdánlivě ne zcela odpovídal. A tam jsem fakt musel použít zrcadlo, protože jsem potřeboval vidět, jestli to je přesné a věrohodné. A pak to občas shodit. Ne zparodovat, ale najít nadsázku. To bylo nejtěžší. Vymyslel jsem třeba jeden takový trik, že mi při řečnění zůstane horní ret přilepený na zubech (předvádí to). To jsem dělal tak, že těsně před tím jsem se musel nadechnout, aby mi vyschlo v puse a aby se mi ret na zuby přilepil. Z toho byl David Ondříček nadšenej.
Herec se díky svému povolání musí zaobírat sám sebou víc než jiní lidé. Jaký vztah máte ke své tváři? Máte ji rád?
To je záludná otázka. (dlouho mlčí) Ano, přiznávám, jsou chvíle, kdy ji mám rád. Pokud je to spojeno s herectvím. Pokud vidím například fotografii z divadelního představení nebo se vidím na filmovém plátně a pozoruju na té schizofrenní tváři, která patří mně, ale zároveň úplně cizímu chlápkovi, kterého hraju, že za ní něco je. Pak musím říct samolibě: "Jo, tahle tvář je v pořádku." Ale abyste si nemyslela, jinak svou tvář zase tak moc nemiluju, myslím, že jsem taková... držťka. Držťka se zajímavýma očima.
Všimla jsem si v Andělu Páně, jak se čím dál víc podobáte svému otci. Je vám to příjemné?
Taky jsem si toho všim. Rozhodně mi to příjemný je, já mám svýho tatínka rád. Jako mladý byl vyloženě hezký chlap, to já jsem nikdy takhle hezký nebyl.
Když mluvíme o vašem otci: Prý byl kdysi dávno zamilován do jisté Olgy Šplíchalové, později Havlové, která hrála Šípkovou Růženku v jím režírovaném ochotnickém představení. Byli přátelé i později, setkávali se?
Ano, já si myslím, že zůstali přáteli. Tedy v období normalizace se zřejmě moc nestýkali, ale po revoluci se ta jejich ochotnická partička zase znovu setkávala.
I v době, kdy se stala první dámou?
Ano. Měli se rádi. A řek bych, že jim to zůstalo. (nechce o tom dál mluvit)
Doby, kdy herci byli velké hvězdy, jako tomu bylo za první republiky, jsou zřejmě pryč. Dnes se dají celebrity vyrobit v reality show nebo dokonce počítačem. Přemýšlíte o tom někdy?
Za první republiky byl herec vzácnost a jít do kina nebo divadla byla událost. Dneska je všeho tolik... A reality show, to je podle mě úplná zhůvěřilost, velice s tím nesouhlasím. Co například bude s těmi lidmi teď, když všechno skončilo? Oni se už nikdy nemůžou vrátit zpátky, nikdy nebudou jako dřív. O tom by se asi dala napsat hodně silná hra. Ale to není problém jenom nás Čechů, že se na to díváme. Myslím, že se v tom projevuje nějaká lidská nenasytnost.
Kdysi jste podepsal Několik vět a petici za propuštění Václava Havla, tedy nejste apolitický člověk. Co vám chybí v současné české společnosti?
Mě hrozně mrzí, že se v posledních letech neobjevila žádná politická strana, která by mě oslovila. Neobjevil se nikdo zajímavý, s nímž bych se ztotožnil. A i když je mi program ODS rozhodně bližší než ČSSD, jsou tam pořád stejní lidé, pro mě většinou nepřijatelní. Pro mě je nepřijatelná ta nekulturnost, nemorálnost politiky. To, že mezi našimi politiky není žádná hrdost. Když prostě něco špatného udělám, tak se holt nedá nic dělat, než se zkrátka přiznat, že jsem to udělal špatně, a odejít. Takovému politikovi odpustím. Ale co takhle s nimi? Jak si vůbec můžou vážit sami sebe? Ne, nemám bohužel nikoho, komu bych fandil.
První celovečerní film jste natočil až v pětatřiceti, do té doby jste byl celkem neznámý divadelní herec. Zaskočila vás nějak popularita?
No... zaskočila. Samotáři a Četnické humoresky šly na obrazovku a do kin zhruba ve stejnou dobu. Ze začátku to bylo nenápadné: tu a tam se někdo otočil, ale ještě nikdo neříkal: Hele, Trojan. Na počátku to bylo beze jména.
Tomuhle bezpohlavnímu vyššímu duchovi s účesem zestárlého Einsteina, obrovitými perutěmi a mnoha lidskými chybami v nebi neřeknou jinak než "matlo", neboť všechno poplete. "Ale já vlastně jsem i v civilu takovej matla," přemítá herec, který neumí opravit kapající kohoutek ani používat mail. "Nejsem moc praktický člověk, ale už jsem se s tím smířil. Říkám si, že jsem zkrátka uzpůsobený k herectví a kohoutek má spravovat odborník." V pošmourném adventním odpoledni vedeme řeči, klimatizace tiše hučí a vedle na kanapi splihle čekají na akci vypůjčená andělská křídla.
Věříte, že každý máme svého anděla?
Já si myslím, že každý má svýho anděla, jakýho si zaslouží. Když mám mluvit za sebe, tak mám zatím takový dojem, že v těžkých chvílích mého života nakonec při mně vždycky stál. Protože rozhodnutí, která jsem udělal, se nakonec ukázala jako správná, i když to zpočátku tak nevypadalo.
O čem to teď mluvíte?
Například o svém odchodu v 97. roce z Vinohradského divadla do Dejvického, což mnozí nemohli pochopit. Můj otec například vykřikoval: "On chce jít z Vinohradskýho do loutkovýho divadla!" Nebo o těžkostech, do kterých jsem se dostal, když jsem byl za totality v AUSu (Armádní umělecký soubor) a podepsal Několik vět. Ale o tom bych se už nezmiňoval. Musím se taky přiznat, že jsem často šel do premiéry a měl pocit, že to vůbec nedám dohromady. Přitom to jsou představení, která dodnes fungují a těší se chvále.
To máte tak malou sebedůvěru?
Ano. Ale už jsem se naučil nějak s tím zacházet. Jsem trémista a nejsem moc sebevědomý člověk. I když se vlastně neustále přesvědčuju, že bych měl být. Protože bez sebedůvěry se herecké povolání opravdu dělá velice těžko.
Řekl jste v jednom rozhovoru: "Nikdy jsem neměl nic zadarmo." Jak jste to myslel? Že jste plachý a přitom se tak dvacetkrát do měsíce producírujete po jevišti? Že jste dokonce s tak stydlivou povahou schopen se svléknout při "postelové scéně", jako třeba v Želarech?
Měl jsem na mysli spíš to, že k výsledku, který by lidi považovali za pravdivý, a zároveň by v něm byla lehkost, vede poměrně trnitá cesta, navíc u herectví komplikovaná tím, že já nerozhoduju o tom, co budu hrát a s kým.
V dětství jste hrál závodně basketbal, ale nakonec jste na něj dost nevyrostl. Ovšem ani pro herectví jste zrovna neměl předpoklady, prý jste dokonce musel navštěvovat logopeda.
No... (váhá)
Co jste neuměl vyslovovat?
Tak já myslím... Měl jsem problém se zanedbanýma sykavkama, to byl jeden důvod. A druhý důvod byl, že jsem při basketu už v raném mládí přišel o přední zuby, dostal jsem normálně loktem. Takže mi zmizel nejdřív jeden zub, pak druhej zub... S tím jsem se potýkal celou školu, až to skončilo můstkem. Rozhodně jsem nechodil k logopedovi. Normálně jsme se na DAMU snažili s paní profesorkou Hesounovou tenhle problém minimalizovat.
Slyšela jsem taky, že jste baletil u Pavla Šmoka...
Ne, tak to nebylo. Ale když jsem dělal zkoušky na DAMU, tak mě pohybově připravoval Honza Klár, Šmokův první tanečník. Takže jsem opravdu asi dvakrát byl v Komorním divadle, kde měli zkušebnu. Ale po pravdě řečeno, moc mě toho naučit nemohl, protože já byl jako basketbalista strašně prkennej. Můj spolužák Lukáš Hlavica dodnes vzpomíná, jak jsme při přijímačkách na DAMU měli v baletním sále zatančit polku nebo valčík. Já měl dlouhý červený trenýrky s lampasem, byl jsem shrbený dlouhovlasý mladík, který se snažil tvářit, jakože umí tančit. Byla to velká legrace, teda pro ostatní. V tanečních jsem byl jenom jednou a půlkrát, pak jsme zjistili, že na holky se dá narazit i v hospodě.
Čeho jste se jako kluk nejvíc bál?
Školy. Moc mi to nešlo, já se nerad učil. Ale nebylo mi to jedno, když jsem to neuměl, byl jsem ve velkém stresu. Na základní školu prostě nevzpomínám rád. Já nebyl zlé dítě. Pro mě sice nebyl problém se porvat, rvali jsme se s klukama pořád o to, kdo je ve třídě nejsilnější. Ale když třeba někomu začala téct krev z pusy, tak já odcházel domů jako hrdina, protože jsem vyhrál, ale tam jsem pak prožíval hrozné trauma z toho, co jsem to udělal. Měl jsem ze základní školy taky jeden zvláštní zážitek. Paní ředitelka, která zároveň učila ruštinu, nám jednou, když suplovala občanskou nauku, přinesla anonymní dotazník. V něm byla taky otázka, jestli myslíme, že jednou bude na celém světě socialismus. V šesté třídě základní školy! Odpověď byla za A, za B, za C - a za D bylo, že si myslíme, že ne. A já, nějak poučen z domova, jsem zaškrtnul za D. Ačkoli byl ten dotazník anonymní, znala z ruštiny naše písmo. Takže si mě zavolala do ředitelny a řekla, že jestli si nepřeju žít v socialistickém zřízení, tak přece můžu klidně žít někde jinde.
Co jste na to tenkrát řekl?
Já jsem se z toho normálně sesypal. Ale doma jsem to neřek, protože jsem se bál, že jsem něco hrozného proved. Dnes mi připadá, že to byl od té ředitelky zločin.
Mělo to pro vás nějaké důsledky?
Mělo. Protože jsem hrál basket, dostal jsem nabídku přestoupit do sportovní školy. Ale ředitelka mi to nepovolila, údajně proto, že jsme experimentální škola. Důvody byly zřejmě ještě jiné.
Ještě pořád jste náměsíčný?
Já nebyl náměsíčný, jen jsem měl strašně intenzivní sny. Tak intenzivní, že se mi třeba zdálo, že si mám jít vyčistit zuby. Tak jsem vstal, vyčistil si je a leh si zase zpátky. Naši to viděli, ptali se, co dělám, a já o tom vůbec nevěděl. Míval jsem ještě jeden velice živý sen, který se mi vracel - že padám z posledního patra činžovního domu, vnitřkem se řítím dolů propastí mezi takovými těmi točitými schody. Probouzel jsem se hrůzou, naši to dokonce museli jeden čas řešit tím, že jsem bral nějaké uklidňující prášky. Dlouho mi trvalo, než jsem se z toho dostal. Zvláštní ale je, že můj mladší syn má tyhle děsy taky. Pořád se mu zjevuje nějaká mumie. Přitom je v pohodě, nic ho netrápí, ale v noci se budí hrůzou stejně jako já.
Hrajete skoro ve všem, co je na programu v Dejvickém divadle, točíte filmy i pokračování televizních Četnických humoresek. Nejste už někdy herectvím unavený?
No to jo. To jsem.
Tak proč toho tolik děláte? Neumíte říct ne?
Protože za prvý to pořád mám rád. A za druhý, já jsem takový klubista, chci někam patřit. A pokud patřím někam, kde to funguje a kde to vzniklo prakticky z nuly, kde jsme dva roky hledali, tápali jako tady v Dejvickém divadle, tak si toho vážím, i když by pro mě bylo asi jednodušší jít na volnou nohu a opravdu třeba rok nezkoušet. Mám i nějaké jiné plány. Například s Davidem Ondříčkem chceme napsat scénář filmu, ale já nemám čas. Nemám čas někam odjet a třeba tři měsíce se učit anglicky. Jazyky jsou můj velký mindrák a limitují mě. Taky bych moc rád uměl hrát na klavír.
Váš bratr Ondřej vyprávěl, že když jste dělal závodně basketbal, šel jste mu na nervy tím, jak jste vstával časně ráno, běhal, poléval se studenou vodou a vedl si tréninkový deník. Co vás vlastně žene, že jste tak cílevědomý?
Sport mě prostě bavil a chtěl jsem to umět co nejlíp, ne abych pak na hřišti byl nejlepší, ale abych mohl dělat věci, které druzí neumějí. Určitě fungovalo i to, že v dětství byl pro mě brácha vzor. Jsem o čtyři a půl roku mladší a vzhlížel jsem k němu. Taky jsem si začal s basketem, protože on ho hrál. Přitom on u toho nevydržel a já jo. Ale u divadla, musím přiznat, je mnohdy mým hnacím motorem strach ze selhání. A protože toho mám na hrbu čím dál víc, jsou tady ta ocenění a nějak se vlastně ode mě žádá, aby to bylo čím dál lepší, tak je to taky čím dál těžší.
Před dvěma lety vás přímo na jevišti Vinohradského divadla postihl kolaps. Bral jste to jako varování?
Bral jsem to jako varování, ale zároveň jsem se snažil nic si z toho nedělat. Vypadalo to jako infarkt, ale byl to takový psychický stav, který souvisí s vyčerpáním. Od svého švagra Lukáše Pollerta, který pracuje na emergency (pohotovosti) vím, že hodně lidí tam přijede s příznaky infarktu, ale zjistí se, že jsou prostě vyčerpaní. Víte, já jsem neurotik. A ono se to nějak nakumulovalo a nakonec se to paradoxně projevilo v představení, kde opravdu nemám žádný problém, v tu dobu jsme Brouka v hlavě hráli asi po dvousté.
Když máte nějaký zdravotní problém, jdete za Lukášem Pollertem?
Ano. On je pro mě naprosto ideální lékař. Uzdraví mě během tří vět. Já mu líčím svoje potíže, a on: "No jó, to má každej." Nebo: "Tohle? To mám taky. To je v pohodě..."
To připomíná slavnou scénku z filmu Vesničko má, středisková...
Ano. Lukášova metoda je nedělat z komára velblouda. My si rozumíme, i když jsme absolutní protipóly. Já jsem pedant, bazíruju na určitých věcech, bývám netaktní, mám sklon lidi soudit. To v sobě Lukáš nemá a já se od něj učím. Dokonce jsem se snažil z jeho povahy čerpat pro některé role, třeba tu jeho toleranci jsem použil v postavě Oblomova.
Když jede herec třeba v metru, pozoruje lidi a snaží se od nich odkoukat nějaká zajímavá gesta?
Gesto, chůze, nějaký zvláštní postoj, to se zjeví samo. Nemusím nic pozorovat, samo si to řekne o mou pozornost. Pokud jedete v metru, jdete po ulici a projde kolem vás někdo nezajímavý, ani si toho nevšimnete. Ale když je na někom něco zvláštního, zaujme vás to samo, začnete přemýšlet, proč to tak je.
Zkoušíte pak doma napodobovat, co jste někde zahlédl?
Ne. Určitě to jde, ale nedělám to. Mám paměť na takové věci, ale není to nezbytné, stejně jako není nezbytné prožít to, co mám zahrát. U herce musí fungovat hlavně fantazie. A to, čemu se říká herecká inteligence. O tom je napsáno spousta slov. Herectví se moc učit nedá, přesto návody existují.
Nikdy se neučíte před zrcadlem?
Ne, nikdy.
Ani když jste si trénoval hitlerovský projev pro film Jedna ruka netleská? Měla jsem pocit, že jste musel studovat autentické snímky...
To máte pravdu. Měl jsem čtyři videokazety z Hitlerova života a jeden němčinář mi to pomáhal překládat.
Bylo těžké napodobit führera?
Abych pravdu řek, vlastně ne. Protože on byl tak jednoduchý v gestech... Pokud stál, měl prakticky jen dvě základní gesta: Buďto měl ruce takhle před sebou (zkříží si dlaně před rozkrokem), nebo je měl za zády. Výjimečně držel ruce zkřížené na prsou. A ještě měl některé zvláštnosti při projevech. Mně dalo asi nejvíc práce najít ty detaily a pak je organicky dostat do monologu, který tomu zdánlivě ne zcela odpovídal. A tam jsem fakt musel použít zrcadlo, protože jsem potřeboval vidět, jestli to je přesné a věrohodné. A pak to občas shodit. Ne zparodovat, ale najít nadsázku. To bylo nejtěžší. Vymyslel jsem třeba jeden takový trik, že mi při řečnění zůstane horní ret přilepený na zubech (předvádí to). To jsem dělal tak, že těsně před tím jsem se musel nadechnout, aby mi vyschlo v puse a aby se mi ret na zuby přilepil. Z toho byl David Ondříček nadšenej.
Herec se díky svému povolání musí zaobírat sám sebou víc než jiní lidé. Jaký vztah máte ke své tváři? Máte ji rád?
To je záludná otázka. (dlouho mlčí) Ano, přiznávám, jsou chvíle, kdy ji mám rád. Pokud je to spojeno s herectvím. Pokud vidím například fotografii z divadelního představení nebo se vidím na filmovém plátně a pozoruju na té schizofrenní tváři, která patří mně, ale zároveň úplně cizímu chlápkovi, kterého hraju, že za ní něco je. Pak musím říct samolibě: "Jo, tahle tvář je v pořádku." Ale abyste si nemyslela, jinak svou tvář zase tak moc nemiluju, myslím, že jsem taková... držťka. Držťka se zajímavýma očima.
Všimla jsem si v Andělu Páně, jak se čím dál víc podobáte svému otci. Je vám to příjemné?
Taky jsem si toho všim. Rozhodně mi to příjemný je, já mám svýho tatínka rád. Jako mladý byl vyloženě hezký chlap, to já jsem nikdy takhle hezký nebyl.
Když mluvíme o vašem otci: Prý byl kdysi dávno zamilován do jisté Olgy Šplíchalové, později Havlové, která hrála Šípkovou Růženku v jím režírovaném ochotnickém představení. Byli přátelé i později, setkávali se?
Ano, já si myslím, že zůstali přáteli. Tedy v období normalizace se zřejmě moc nestýkali, ale po revoluci se ta jejich ochotnická partička zase znovu setkávala.
I v době, kdy se stala první dámou?
Ano. Měli se rádi. A řek bych, že jim to zůstalo. (nechce o tom dál mluvit)
Doby, kdy herci byli velké hvězdy, jako tomu bylo za první republiky, jsou zřejmě pryč. Dnes se dají celebrity vyrobit v reality show nebo dokonce počítačem. Přemýšlíte o tom někdy?
Za první republiky byl herec vzácnost a jít do kina nebo divadla byla událost. Dneska je všeho tolik... A reality show, to je podle mě úplná zhůvěřilost, velice s tím nesouhlasím. Co například bude s těmi lidmi teď, když všechno skončilo? Oni se už nikdy nemůžou vrátit zpátky, nikdy nebudou jako dřív. O tom by se asi dala napsat hodně silná hra. Ale to není problém jenom nás Čechů, že se na to díváme. Myslím, že se v tom projevuje nějaká lidská nenasytnost.
Kdysi jste podepsal Několik vět a petici za propuštění Václava Havla, tedy nejste apolitický člověk. Co vám chybí v současné české společnosti?
Mě hrozně mrzí, že se v posledních letech neobjevila žádná politická strana, která by mě oslovila. Neobjevil se nikdo zajímavý, s nímž bych se ztotožnil. A i když je mi program ODS rozhodně bližší než ČSSD, jsou tam pořád stejní lidé, pro mě většinou nepřijatelní. Pro mě je nepřijatelná ta nekulturnost, nemorálnost politiky. To, že mezi našimi politiky není žádná hrdost. Když prostě něco špatného udělám, tak se holt nedá nic dělat, než se zkrátka přiznat, že jsem to udělal špatně, a odejít. Takovému politikovi odpustím. Ale co takhle s nimi? Jak si vůbec můžou vážit sami sebe? Ne, nemám bohužel nikoho, komu bych fandil.
První celovečerní film jste natočil až v pětatřiceti, do té doby jste byl celkem neznámý divadelní herec. Zaskočila vás nějak popularita?
No... zaskočila. Samotáři a Četnické humoresky šly na obrazovku a do kin zhruba ve stejnou dobu. Ze začátku to bylo nenápadné: tu a tam se někdo otočil, ale ještě nikdo neříkal: Hele, Trojan. Na počátku to bylo beze jména.
| Kdo je Ivan Trojan |
| Po absolvování DAMU zakotvil v Realistickém divadle, potom byl sedm let členem hereckého souboru Vinohradského divadla, odkud v roce 1997 odešel do Dejvického divadla (kde je do-dnes). Svou první filmovou roli dostal až v pětatřiceti letech (Samotáři), od té doby patří k nejobsazovanějším českým hercům (Četnické humoresky, Musím tě svést, Smradi, Želary, Jedna ruka netleská, Mazaný Filip, Příběhy obyčejného šílenství, Anděl Páně, řada divadelních inscenací...). Byl oceněn třemi Českými lvy (za role ve filmech Smradi, Musím tě svést a Jedna ruka netleská) a Cenou Thálie (za Oblomova v dramatizaci M. Krobota). Je synem herce Ladislava ¨Trojana, bratrem producenta (Pelíšky, Musíme si pomáhat, Pupendo) a režiséra (Želary) Ondřeje Trojana. Oženil se s herečkou Klárou Pollertovou-Trojanovou, sestrou olympionika Lukáše Pollerta. Mají dva syny. |
Protože lidé nejdřív nevědí, odkud vás znají - jestli jste tunelář, politik, vrah...
Ano. Ale teď už vědí, že jsem Trojan, a třeba mě i oslovují. Vlastně mě od začátku bavilo pozorovat, jak to funguje. A že to teda opravdu funguje. Hrozně hezký třeba bylo, když mi někdo na ulici řek, ať kluk, nebo holka, jestli mě můžou obejmout. To je ze Samotářů, ta scéna se tam několikrát opakuje, takže si to lidi zapamatovali. To mi přišlo docela milý, nechat se na ulici objímat. Občas na mě lidi pokřikují: "Četníku!", ale musím říct, že se prakticky nesetkávám s žádnou negativní reakcí. Bulvár mě zaplať pánbů nechává na pokoji. Já se jim taky snažím nedávat žádné záminky, ani nikam nechodím, na žádné večírky. Neposkytuju jim rozhovory, ale na druhé straně se jim to snažím vždycky slušně vysvětlit. Doufám, že to tak zůstane.
Máte šťastnou rodinu, jste úspěšný herec, přesto - máte někdy pocit marnosti?
To jo. To přijde kolikrát znenadání, podnět tam určitě nějaký je, ale jaký? Najednou nevím, jestli to všechno má vůbec smysl. Víte, člověk je tak nedokonalý... A ono to někdy navenek vypadá, že je všechno v pořádku, ale vůbec to tak nemusí být. Zápasíte se svou psychikou, se svými běsy. Když děláte tohle povolání a daří se vám, tak se ta energie, kterou do své práce vložíte, vrací zpátky z hlediště. Ale je asi frustrující, když je člověk v divadle, kde se zrovna nedaří. Nebo "na oblasti", kde kvalitní představení zmizí z repertoáru po pěti reprízách, protože není dost diváků.
Váš otec měl dva syny, váš bratr Ondřej má dva syny, vy máte dva syny. Je pravda, že na to máte takzvanou Trojanovu fintu? Prozradíte ji?
No to je asi jako když máte recept na pralinky nebo hořický trubičky. Recept se neprozrazuje, to je naše rodinné stříbro. My máme syny Františka a Josefa, ale původně jsme ještě chtěli mít Marii a Terezii. Nevím, jak to nakonec dopadne. Přitom moje žena Klára je ze tří dětí a kromě Lukáše má ještě ségru. Ale Trojanova finta zvítězila! Tady v Dejvickém divadle máme zase tu zvláštnost, že všechny herečky otěhotněly. Nejdřív jsme si mysleli, že se to týká jenom těch, co hrajou s Jirkou Bartoškou v Příbězích obyčejného šílenství, ale nějak se to provalilo i do jiných inscenací. Je to fakt horší než ptačí chřipka.
