* LN Prý jedete do Ameriky?
Jedu. Ale zřejmě nepůjde o tak radikální odjezd, jak to zprvu vypadalo. I kvůli Odcházení, které je v běhu a naštěstí se hraje seriálově. Takže se budu vracet a už teď vím, kdy budou dvě další série, takže si to můžu naplánovat.
* LN Co tam budete dělat?
Především budu pendlovat. A co tam budu dělat? Tak na to se mě ptá víc lidí, ale já tomu nechávám volný průběh, uvidím, jak se to vyvine na místě. Těším se, co mě tam čeká. Teď vím o konferenci Žena - tvůrčí osobnost třetího tisíciletí, na které se budu podílet. Měla by tam být spousta zajímavých žen jako Madeleine Albrightová, Ája Vrzáňová, Iva Bittová a možná i Hillary Clintonová.
* LN Jste herečka. Když odjedete, může se vám stát, že vypadnete z povědomí a nemuselo by být úplně jednoduché vrátit se. Nemáte z toho obavy?
Nemám. Chtěla jsem odjet úplně, to by pro mě bylo daleko lepší, protože bych najednou byla tam a něco musela zkusit naplno. S tím bych asi taky neměla problém, nemám tak velké ambice, nemusím nikomu nic dokazovat. O ztrátu pozice se opravdu nebojím. Možná s tím souvisí i to, že jsem teď měla vlastní koncert na Zábradlí, a i když to bylo pro uzavřenou společnost, něco jsem si tím ověřila. Kdybych neodjížděla, asi bych se k tomu hned tak neodhodlala, pořád bych čekala, že to někoho napadne a zorganizuje mi to. Je jasné, že nikoho nic nenapadne, protože ani neví, co chci nebo čeho jsem schopná, mohla bych čekat donekonečna. Tak jsem si to udělala sama a něco jsem se o sobě dozvěděla. Nebojím se o svou kariéru, teď už taky vím, že nejsem až tak závislá na divadelním kolektivu, že můžu jít po svých. Vždycky jsem obdivovala výtvarníky, že vytvoří dílo a při své tvorbě nejsou závislí na druhých, zatímco já jsem interpretační umělec. Z toho jsem mívala i pocity beznaděje před premiérou. Šílela jsem, že všechno je jinak, než jsem si představovala, a nemůžu s tím nic udělat.
* LNA to jste při svém koncertu neprožívala?
Asi týden jsem měla zatajený dech, takovou menší paniku, ale pak už jsem se jenom těšila. A věděla, že se můžu spolehnout na skvělé muzikanty - na Roberta Balzara, Standu Máchu, Jiřího Slavíčka a Marca Ivanoviče. A taky na sebe a že to vlastně moc zkazit nemůžu. Měla jsem krásný pozvánky a plakát, které mi udělal Robert V. Novák. Byla jsem to já a byla jsem připravena. Jestli se to nebude někomu líbit? I to je možný, ale už nejsem malá holka, abych si myslela, že se musím líbit všem. Ale bude to jenom moje.
* LN Takže skončíte třeba jako Iva Bittová, půjdete úplně od herectví?
Nemusí to být úplně tak radikální. Muzika mě ale pohltila, i když jsem se tomu bránila, protože táta je muzikant. Tak jsem to obešla přes divadlo a najednou zjistila, jak je mi muzika blízká a mám k ní vztah i s tátou, když s ním zpívám, ale i bez něj.
* LN V rodinách profesionálních hudebníků jsou děti většinou vedené aspoň k částečnému hudebnímu vzdělání, někdy i za cenu řevu. Copak vás jako dítě v hudbě neexecírovali?
Hrála jsem na violoncello, ale dobrovolně, líbil se mi nástroj a taky jsem chtěla být krásná jako všechny violoncellistky. Všichni moji sourozenci jsou profesionální muzikanti. Se mnou to bylo vždycky těžké, odjakživa jsem si chtěla na věci přicházet sama, a i když mě trochu ovlivnila bába Eva, nikdy jsem si nenechala do ničeho mluvit. Léta vyprávím o tom, že bych chtěla zpívat, už si skoro připadám trapně, jak to ve všech rozhovorech opakuju. Takže teď jsem to začala uskutečňovat. Ani jsem si nevzala hosty, měla jsem pocit, že by to bylo zavádějící. A taky jsem nechtěla žádnou pauzu a až na jevišti jsem si uvědomila, že to není žádná sranda hodinu a půl sama zpívat.
* LN Říkáte, že míváte před premiérou pocity beznaděje, když se inscenace někam řítí a vy to nemůžete ovlivnit. Bylo tohle příčinou vašeho odchodu z Národního?
To se skládalo z víc položek. Chápu, že Národní divadlo je pro spoustu lidí meta, ale každý to má s kreativitou jinak. Ivan Rajmont mě lámal už dřív, ale já nechtěla odejít od Jakuba Špalka, tehdy to tam „hořelo“ a věděla jsem, že takové nadšení rychle vyprchává a je třeba si to užít. Samozřejmě že pak jako v každém divadle došlo k útlumu, to bylo po Dočekalově odchodu, a tak jsem na Rajmontovu nabídku kývla. Dokud jsem v Národním jen hrála a moc nepřemýšlela, bylo všechno v pořádku. Mně se to teď ale nechce analyzovat, ale najednou jsem přestala chápat, proč tam jsem, neměla jsem z toho radost, ale ta chyba mohla být také ve mně. Hrozně jsem potřebovala nebýt jako zaměstnanec, vždyť jsem tam vzápětí hostovala. Po mém odchodu bylo pár uražených ješitností, protože jsem říkala zbytečné pravdy, ale to už se dávno setřepalo. Nechtěla jsem být zaškatulkovaná, chtěla jsem být volná. Odchod z Národního prostě byl jen můj problém.
* Pokračování na straně 12 Dokončení ze strany 11
Jsem holka bonusová
* LN Těch problémů bylo asi víc, když jste také v té době vstoupila do Landova Krysaře, který byl hodně kontroverzní, když použiju korektní slovník. Co vás k tomu vedlo?
To byla zvláštní kauza, třeba Jiří Peňás mi to nemohl odpustit. Kamarádi mě za Landou přivedli a mně se jeho písničky líbily, tak jsem to nazkoušela a taky v tom nějakou dobu hrála, ale to, co tam vyráběla jeho žena, režisérka, to se nedalo moc vydejchat. Stavba inscenace, gagy a celý ten nevkus mě štvaly víc než všechno, co se kolem dělo. Vy jste první, kdo to na mě po dlouhé době vytáhl, všichni mě zatím „šanovali“.
* LN Kvůli Krysaři byl nakonec docela poprask, vycházely nějaké ty inzeráty proti kritice, která docela otevřeně mluvila o xenofobním a šovinistickém dílku. To vám nevadilo?
Dneska znám Landovu minulost, ale v té době jsem to neřešila. Jen jsem matně něco věděla o Orlíku a vím, že nějací kamarádi na něj chodili. Vlastně jsem to ani s Danem nespojovala, někdo mi říkal, že můj spolužák někde trdloval se svou kapelou, ani jsem tomu nevěnovala pozornost. To je ještě to -my jsme se znali z konzervatoře, byl to starší spolužák, to jsou prostě jiné vazby. S Davidem Novotným měli moc hezké absolventské představení Kainar party, které dělala Zdenička Kratochvílová a já tam byla jako druhačka k ruce a Dan tam zpíval. Výborně, vlastně ze všech nejlépe. Pro mě spolupráce s Landou byla naprosto nedůležité období a už bych na to ani nevzpomněla. Jedině snad proto, že u něj pracovala jedna garderobiérka, která řekla Petru Léblovi, že umím zpívat, a já se pak dostala k roli Sally Bowles v Kabaretu. Takže jsem se takhle zase dostala na Zábradlí, kde jsem sice už hrála Klárku v Grossmanově Donu Juanovi, ale to jsem snad byla ještě na konzervatoři.
* LN A to jste mohla jako studentka konzervatoře hrát v profesionálním divadle?
Tak o tom jsem pak psala diplomku. Měla jsem s tím pořád potíže, hlavně v pátém a šestém ročníku. Ale Grossmana jsem měla povoleného od Věry Bublíkové, která nás tenkrát učila. Bylo to absurdní, člověk se o takových režisérech učil ve škole, a když pak měl možnost s nimi dělat, bylo to považované za porušení kázně. To samé bylo s panem Krejčou, šla jsem tajně k němu na konkurz, aby ve škole nevěděli. On mě tenkrát nevzal, však jsem taky byla bláznivá koza. Po letech, když jsem s ním dělala Fausta v Národním, mi řekl, že jsem nebyla perspektivní, jelikož potřeboval hlavně někoho do angažmá. Faust s ním byl krásný, nejdřív si počkal, jestli mu na ty role kývneme, což bylo v Národním úplně nezvyklé. Byl prostě elegantní ve všech případech, nejdřív zkoušel jen s herci, kteří hráli hlavní role, pak se teprve přidalo dalších padesát sólistů. Faust s Krejčou byl zážitek na celý život.
* LN Když už jsme u velkých režisérů, vy jste si také došla v Paříži za Peterem Brookem, zda by vás nechtěl. Co vám řekl?
To bylo o Vánocích, od Liehma jsem věděla, že bude v Bouffes du Nord, protože tam prý touhle dobou bývá, ale já ani žádné spojky, které by mně to předvařily, nežádala, chtěla jsem na něj vybafnout sama. Měla jsem ale dopis od Lídy Engelové a pozdravy od Otomara Krejči. A vnutila jsem se tam jedné bábě, která mi nakonec přišla oznámit, že pan režisér bude za deset minut v klubu. Řekla jsem, že přijíždím z Prahy, odešla jsem z kamenného divadla a chci dělat něco jiného. Na něm bylo zvláštní, že se mi pořád díval přímo do očí, je to člověk, který úžasně komunikuje. Na začátku jsem udělala ještě takové faux-pas, protože jsem se ho zeptala, jestli můžu mluvit anglicky, tak jsem byla zblblá, že jsem ve Francii. No ale přežil to a řekl samozřejmě. Nevypadala jsem, že mám bůhvíjakou trému, protože ji umím maskovat absolutní suverenitou. Na rovinu mně vysvětlil, že mě momentálně nemůže potřebovat, protože plánuje na tři roky dopředu. Tak jsem mu poděkovala a šla. A bylo to. Ale řekl mi to osobně a nemohla jsem splétat nějaká co kdyby. Zkusila jsem to a udělala pro to všechno, co se dalo.
* LN Za poslední dva roky jste se objevila ve dvou událostech, jak se rádo říká - Dobře placené procházce a Havlově Odcházení. Co je teď s Procházkou, už vznikla její filmová verze?
Už je to natočené a stříhá se to.
* LN A hrajete ve filmu?
Ne, ale jsem v bonusech. Jsem prostě holka bonusová.
* LN A proč tam nejste?
Alternovaly jsme to tři a na to se musíte zeptat Formanů, proč se takhle rozhodli. Od Václava Havla jsem se dozvěděla, že jsem prý neměla čas, takhle mu to řekl Forman, kterému zase řekli, že můj agent to tak oznámil. Je to samozřejmě úplný nesmysl, protože ani toho agenta nemám. Spousta lidí se mě tudíž ptalo, co jsem dělala tak zajímavýho, že jsem nemohla točit s Formanem a já popravdě říkám nic. Vím, jak to bylo, a raději bych to nevěděla. Už o tom nechci mluvit, dokonce jsem prosila kamarády, aby mě kopli, až zase začnu. Ale jsem v bonusu, jednou jsem utěšovala jednu holku, že ten film si stejně už nikdo nepustí, ale na bonusy se podívají všichni a netušila jsem, že se tím budu utěšovat sama.
* LN Jak jste se k roli v Procházce dostala?
Půl roku jsem dělala konkurz a do poslední chvíle nevěděla, jestli si mě vyberou. A bála jsem se, že ne. Tadeáškovi byly zrovna tři měsíce a já měla laktační krizi a byla úplně vyšinutá. Pak mně Petr Forman zavolal, že je konkurz, tak jsem šla. Nakojila jsem a spadly mi hormony, tak jsem se zase vrátila a že musím ještě zazpívat, že to je jazzová opera a já jim zpívala Kabaret. A oni, že jim to stačí a já zase, že to tak nemůžu nechat. To jsem se uvedla.
* LN A nebyl Forman nervózní z toho, že režíruje v divadle?
Nejdřív možná trochu ano, ale brzo zjistil co a jak a jen nás tak přehlédl a začal rozdávat úkoly. A střihal jako ve filmu, což divadlu prospělo, v té hudbě už to bylo složitější.
* LN Proč se Procházka hraje tak málo, když je o ni zájem?
To bych taky ráda věděla, nechápu, že se taková inscenace postupně rozpadá tři roky a nehraje se v době, kdy ji diváci chtějí, kdy má švunk a je ve středu pozornosti. To všechno totiž při takovém zacházení brzo vyprchá.
* LN Jste ráda, že vás potkalo hrát v prvním nastudování Odcházení?
Jasně že ano. Věděla jsem to dlouho. Václav Havel se mě pořád ptal, kdy odjíždíme, teď mě napadá, že bych já zase mohla napsat hru Odjíždění. Byla to docela výhoda, spousta lidí si myslí, že už jste odjela, a ti, co vás opravdu chtějí, si vás najdou. Takže ten kal mě minul a přijely ke mně jen špeky Forman a Havel.
* LN Vám to mediální šílenství kolem nevadilo?
Hlavně v době, kdy to bylo čerstvé, jsem opravdu neměla chuť se k čemukoliv vyjadřovat, proč taky? Co mně ale opravdu vadilo, byly drby, že Dagmar Havlová vzdala roli Ireny, protože se nepohodla s režisérem. Můžu zodpovědně prohlásit, že je to hloupá, prvoplánová lež, záměrně vypuštěná mezi lidi. A pořád to všichni opakovali a Davida Radoka to poškodilo.
* LN Koho napadlo, že Irenu budete hrát vy?
Byl to společný nápad Václava a Dagmar, já jsem pořád sbírala materiál na Beu a tohle mně opravdu neleželo v hlavě, to by mě spíš napadlo, že budu hrát Riegera. Legrační je, že když se mě Václav Havel na festivalu v Karlových Varech ptal, co bych chtěla v Odcházení hrát, jen tak ze srandy jsem řekla, no přece Irenu, protože bylo jasné, že je to role napsaná Dáše na tělo. Hrozně se smál, když to slyšel. Pak jsem roli přijala a bylo mně chvíli nějak divně, dívala jsem se na text a byla trochu přešlá. Taky jsem řadu fórů od Dáši převzala, byla to prostě rozezkoušená postava a nešlo tu práci zahodit. Byla jsem u všeho od začátku a to byl také jeden z důvodů, proč jsem tu roli dostala. Odcházení považuju za skvělou hru a baví mě v ní hrát.
* LN Zkoušeli jste, pak i premiéru odehráli, aniž by do té doby město Divadlu Archa dalo na vznik inscenace korunu. Co jste tomu říkala?
Praha „nekulturní“, to je moje. Co tady taky může člověk čekat, když se Václav Klaus přivazuje na nikdy nepostavenou knihovnu a radní, který se má starat o peníze, vymýšlí, jak se z financování kulturních podniků vykroutit. A primátor kolem toho rejdí...
Hrát Irenu v Odcházení byl společný nápad Václava a Dagmar Havlových. Spíš než Irenu by mě napadlo, že budu hrát Riegra.
