Kontinentální státy se snaží mít své občany pod kontrolou více než ty anglosaské. A pod rouškou „ochrany“ a dobra jim nedopřávají takovou volnost. Určování, jak se děti smějí a nesmějí jmenovat, lze považovat za dobrý příklad této praxe.
Na jménu Kiki jsme se se ženou dohodli dvacet devět měsíců před narozením dcery, a za celou tu dobu jsme neměli jedinou pochybnost o správnosti naší volby, vzpomíná grafik Michal Cihlář, jak se počátkem 90. let s budoucí manželkou rozhodli pojmenovat dítě podle kotěte v oblíbené knížce Z deníku kocoura Modroočka.
„Narazili jsme až v porodnici v Podolí, kde jsme devět dnů před porodem odevzdávali vyplněný dotazník. Porodnice nás upozornila, že toto jméno není v seznamech oficiálních jmen. Dcera pak byla na matrice celých 105 dní vedená jako bezejmenná, i když jsme jméno Kiki v dotazníku řádně uvedli.“
Cihlářovi nebyli pochopitelně jediní, kdo po uvolnění společenských poměrů před dvaceti lety požadovali pro dítě jméno, jež se v tradičním českém kalendáři nevyskytuje. Mediálně asi nejproslulejší byl před lety požadavek na Půlnoční bouři, ale i v současnosti se u kladenského soudu projednává případ novorozence, jemuž rodiče chtějí dát starozákonní jméno Reuel. Matriční úřad však takhle chlapečka s odvoláním na legislativu odmítá do knihy narození zapsat. Případ se dostal ke kladenskému soudu, kde bylo v listopadu jednání odloženo na neurčito. Úřad nicméně může chlapci některé z povolených jmen přidělit.
„Co záleží na jméně?“ můžeme s Shakespearovou dramatickou hrdinkou zpochybňovat odvěkou tradici lidské identifikace, ale filozofující pohled Julie Kapuletové je dnes pro značnou část otců a matek nemístný luxus. Podle nedávného průzkumu webového serveru babycenter.com je šestina rodičů (16 procent) přesvědčena o tom, že jméno dítěte významně ovlivní jeho další život i kariéru a pro zítřejší miminka to má velice různorodé důsledky. Zatímco některé rodiny usilují o návrat jmen staročeských, pro mnoho tatínků a maminek ze sociálně slabších vrstev nebo světa showbyznysu to znamená pojmenovat dítě exoticky. Esemesková generace dává potomkům jména, jakými by se v mobilní společnosti mohli představovat i v jiných kulturních prostředích, na druhé straně zas na české matriky přicházejí smíšené mezinárodní páry s cyrilicí i arabštinou.
V rodných jménech vymýšlejí Češi pravopisné varianty, které by vyhovovaly numerologickým teoriím, otcově skautské přezdívce či parašutistickému koníčku anebo prostě – podobně jako Cihlářovi – chtějí dát rodiče dítěti jméno podle oblíbené knížky. Pravidla stanovená v ČR zákonodárci však nestandardním nápadům nepřejí. Přestože pravomoc rozhodovat o zápisu leží na matrikách, jazykové aspekty matričního zákona vykládá zatím v Česku jediná soudní znalkyně. Jak ovšem místní rodiče vědí už několik staletí, norma se dá obejít.
Kořeny dnešní regulace „Tady v Příbrami si na žádné podobné případy nevzpomínám,“ vysvětluje sympatická matrikářka Eva Uhlířová, že u ní nikdo o zápis nezvyklého rodného jména, jako je třeba Půlnoční bouře, zatím nežádal. „Lidi s tím tady chodí včas a my jim vysvětlujeme i to, jaký dopad může takové neobvyklé jméno mít. Vždyť v Americe pojmenovávají děti i podle espézetek!“
Anglosaský svět, který má na dnešní Česko mnohem větší vliv než před dvaceti lety, však bývá v diskusích o usměrňování volby rodných jmen také častým argumentem pro nabourávání normy místní: „V Americe mají svobodu, můžou tam dát jméno Apple a nikomu to nevadí,“ tvrdí například diskutující na serveru Rodina.cz, kde budoucí maminky probírají nejrůznější návrhy rodných jmen. „Jsem pro zrušení regulace jmen úplně. I za tu cenu, že by se snad mohl najít blázen, který by pojmenoval dítě divně. Nevěřím, že by se takových lidí našlo víc než pár.“
Současná pravidla určuje Zákon o matrikách, jménu a příjmení číslo 301/2000, který v § 62 uvádí, že do matriční knihy nelze zapsat jména zkomolená, zdrobnělá a domácká. „Vychází se z toho, že rodiče mají samozřejmě právo své dítě pojmenovat, ale zároveň se dítě už po narození stává občanem toho kterého státu,“ vysvětluje kontinentální princip Milan Harvalík z Ústavu pro jazyk český. „A dokonce se to bere tak, že stát každého svého občana musí chránit – a teď to bude znít legračně – někdy i před jeho rodiči.“ Podobný přístup platí ve většině evropských zemí.
Tradice regulovat výběr křestních jmen, jež odborníci nazývají jmény rodnými, začíná v českých zemích s příchodem křesťanství. To se snažilo postupně nahradit staročeská jména jako Hroznata nebo Kyj antroponymy svých blahoslavených a světců. Jako první kodifikoval v 16. století křesťanský trend Catechismus Romanus a od 17. století se katoličtí rodiče ve snaze zaručit dítěti patrona drželi také kodexu Rituale Romanum, který před volbou jmen bájeslovných, pohanských, směšných a neslušných vysloveně varoval.
Už tehdy se ale podle doktora Harvalíka snažili rodiče proti oficiálnímu trendu udržet při životě i původní jména slovanská: „Bylo to dost složité, protože tehdy jsme těch světců zas tolik neměli, a tak se hledaly cesty, jak ten předpis obejít, a slovanská jména se někdy reinterpretovala. Třeba jméno Zdeněk nebo v ženské podobě Zdeňka je jméno slovanského původu. Je to vlastně domácká podoba složeného jména Zdeslav – Zde slavný, nebo ten, který se má zde proslavit, to bylo jméno přací,“ říká Harvalík, který na FF UK v Praze vyučuje nauku o jménech jako nepovinný předmět. „Na základě zvukové podobnosti se jménem Sidon se ale tahle jména začala dávat do souvislosti a jméno Zdeněk se vykládalo jako jakýsi překlad nebo hlásková česká adaptace originálního jména, se kterým by nebyl problém u těch jmen křesťanských.“
Zatímco některé rodinné tradice, jež platily hlavně u vznešenějších a majetnějších rodů, uplatňovaly přesné zvyky, podle kterých byl například nejstarší syn pojmenován po dědečkovi z otcovy strany, druhý podle dědečka z matčiny strany a třetí podle otce, v jiných zemích i rodinách byly zas děti pojmenovávány podle kmotrů. „Existuje zajímavá studie o křestních jménech šlechtického rodu Hronovců, která ukazuje, že určitá jména byla typická pro tenhle rod, a naproti tomu jiná se tam objevovala dost zřídka,“ upozorňuje Harvalík.
Na úřední normy z 16. století navázaly osvícenské předpisy císaře Josefa II., který v Čechách zavedl i dědičnost příjmení. Jeho patent o vedení matrik byl postupně doplňován takzvanými dekrety dvorské kanceláře, které možnosti pro volbu křestního jména upravovaly. Faráři, kteří děti křtili, měli tyto normy dodržovat, přestože podle odborníků nebyly tehdejší předpisy tak striktní jako dnešní zákon.
Pokračování na straně 20
Dokončení ze strany 19
Tak to platilo ve všech zemích RakouskaUherska a v Československu se z těchto dokumentů vycházelo až do poloviny 20. století. Teprve v roce 1949 se objevil zákon o matrikách, který s řadou dílčích novel platil až do roku 2001. „Když požadované jméno není v tomhle seznamu,“ ukazuje dnes příbramská matrikářka Uhlířová na tlustou knihu na protějším stole, ve které její kolegyně právě vyhledává jméno pro dospělou klientku, jež si chce vlastní rodné jméno změnit, „poradíme rodičům, ať napíšou doktorce Knappové.“ Démonizovaná znalkyně „Přirozeně, jako každému jinému rodiči ani mně neušlo, že paní Knappová vydala soupis jmen knižně,“ odkazuje Michal Cihlář právě na publikaci, kterou dnes v aktualizovaném vydání z roku 2006 používají matriky v celé republice. Knížka Jak se bude Vaše dítě jmenovat obsahuje totiž rejstřík více než jedenácti tisíc jmen, která lze dítěti přidělit bez dalšího ověřování.
„Když tou knihou listujete, tak ji ale rozhodně nevnímáte jako zákoník,“ namítá proti nabídce. „Z půlky je to prostě jen sbírka neuvěřitelných jmenných kreatur, které vás jen utvrdí, že žádné jiné nepublikované jméno nemůže být hloupější. Autorka knihy byla v telefonním seznamu a dohodli jsme se, že ji druhý den navštívím v jejím bytě. Tam mně řekla, že v její knize Kiki není, a nabízela mi jméno Kitty. Jméno Kiki prý schválí jen tehdy, když ho najdu zapsané v nějakém kalendáři. Jinak neexistuje,“ říká Cihlář.
Autorka uvedené publikace je totiž zároveň jedinou autoritou, která sporné jméno v domácí praxi doporučuje, nebo nedoporučuje. Podobně jako například pro jadernou fyziku, pekařství, chmelařství nebo pro umění hudební je totiž na Ministerstvu spravedlnosti ČR v tomto oboru evidován jediný soudní znalec.
„Tahle situace vyplynula z historie,“ vysvětluje Harvalík z Ústavu pro jazyk český. „Doktorka Knappová pracovala v našem oddělení a v době, kdy odcházela do důchodu, byla naše personální situace velmi slabá. Byli tady včetně ní tři nebo čtyři zaměstnanci, a pokud by veškerá agenda soudního znalectví spočívající v zjišťování správných podob jmen, příjmení, přechylování a podobně zůstávala na oddělení, které se v rámci přípravy slovníku pomístních jmen specializovalo na jinou problematiku, tak by to bylo hodně složité. Udělali jsme tedy takovou dohodu, že i po odchodu z Ústavu pro jazyk český bude tuto činnost doktorka Knappová vykonávat,“ říká Milan Harvalík. V důsledku to ovšem nezřídka vede k tomu, že si rodiče znalecké posudky spojují právě se jménem Miloslavy Knappové.
„Já bych ten úvod z Knappovky dávala povinně k těhotenský průkazce,“ doporučuje maminka na serveru Rodina.cz, a také další diskutérka tvrdí, že je „docela ráda, když existuje někdo, kdo zabraňuje tomu, aby rodiče nepřipravovali do budoucna svým dětem muka v podobě trhlých jmen“.
Soudní znalkyně Knappová má však mezi příznivci deregulace a zejména odmítnutými rodiči také mnoho odpůrců, kteří ji označují za byrokratku a nemůžou jí přijít na jméno: „Absurdní je prostě to, že paní Knappová měla a má v této věci monopol, který jí dává moc, aby se chovala jako zákonodárce,“ tvrdí Cihlář, „hrozilo nám dokonce, že nám nějaké jméno přiřkne soud!“ Podobně na jedinou soudní znalkyni vzpomínají rodiče zamítnuté Sélené i dalších.
„Jména pouze jazykově ověřuji, nikoli povoluji. Matriční zákon jenom vykládám z jazykového hlediska, nejsem jeho autorkou ani spoluautorkou,“ upřesňuje ovšem svou roli v podobných sporech sama Knappová. „Pravomoc rozhodnout o zápisu přísluší matrice.“ Matriční úřady ale obvykle považují její knihu za normu a její posudky za bernou minci. „To bysme si to rovnou mohli dělat, jak nás napadne,“ vysvětluje příbramská matrikářka nutnost odborné konzultace.
„Pokud se někdo bude stavět proti rozhodnutí soudního znalce, měl by se spíš pokusit iniciovat změnu příslušného zákona,“ doporučuje jazykovědec Harvalík. Podle něj je celý problém především otázkou zákonodárců. „Nevím, jestli by byl úspěšný, nebo ne, ale jestliže existuje příslušný zákon, tak je jasné, že znalec se jím musí řídit a jediné, co může udělat, je snažit se najít řešení, které je s ním v souladu. Může rodičům vycházet vstříc, ale pokud je něco skutečně proti zákonu, tak to se udělat nedá.“ Situace s nespokojenými rodiči se podle něj pravděpodobně nezmění ani když soudních znalců bude víc, což je prý pouze otázkou času. „Připravujeme se na to, že požádáme ministerstvo spravedlnosti o udělení licence soudního znalce a v budoucnu by se tahle činnost měla dělat i v rámci našeho oddělení.“ Takový vývoj by jistě umožnil zbavit citlivá rozhodnutí o zamítnutých jménech osobního rozměru. Jitule ne, Reuel ano!
Na matrikách však dnes nejde jen o liberální trend výjimečných jmen – v ČR třeba žijí synové afrických kmenových náčelníků a multikulturní rodiče je nechtějí připravit o možnost dědictví, kterou by neafrickým rodným jménem pravděpodobně snížili.
„To samé ovšem v Čechách může platit i o otcích ze Sjednocených arabských emirátů, Filipín nebo amerického kontinentu,“ říká Knappová, která si za třicet let působení v oboru pořídila více než 150 odborných knih a cizojazyčných slovníků jmen. Obvykle prý posuzuje jména pro smíšené rodičovské dvojice – matka Češka plus otec z nějaké africké nebo asijské země. Méně běžné jsou varianty matka Japonka či Thajka a otec Čech.
„Třeba když klient pochází z Afriky a chce, aby syn měl africké jméno Olufemi, provedu rešerši v knihách jako The Book of African Names, 11 000 African Names for Your Baby, A Handbook of African Names,“ vyjmenovává další zdroje u konkrétního případu Knappová. „Z rešerše vyplyne, že požadované mužské jméno je zaznamenáno ve třech slovnících, používá se v Nigérii a že se složka Olu vyskytuje u dalších složených jmen a označuje Boha.“
S odkazem na použitou literaturu pak znalkyně do posudku napíše, že jméno Olufemi je pravopisně ověřenou podobou afrického jména, splňuje zákonné podmínky pro zápis do matriky ČR, posudek zaznamená do znaleckého deníku a pošle ho poštou rodičům doporučeně a na dobírku, protože posudky jsou zpoplatněny. Minimálně to prý zabere tři hodiny, ale někdy i několik dní, protože komplikovanější jména je třeba konzultovat se specialisty na danou jazykovou oblast.
„Telefonátů mívám tak pět deset týdně, a pokud jde o písemné posudky, kdy ověřuji jméno pro matriční zápis, ale i záležitosti kolem příjmení, kde se také častokrát jedná o přepisy ze znakových jazyků, tak jak jsem to počítala, jde zhruba o dvě desetiny jednoho procenta zapisovaných dětí,“ říká Knappová. Což za uplynulý rok vychází na nějakých dvě stě případů. Jazykově nedoporučených jich prý je „v podstatě velmi málo“. Vzpomene si na některé konkrétní?
„Podle platného zákona jsou nevhodné tvary jako Ivošek, Péťa nebo Jitule,“ a kromě Kiki, která je prý v českém i cizím kontextu hodnocena jen jako domácké zkrácení jmen začínajících na K, nedoporučila doktorka Knappová například zapsání cizího dívčího jména Tiffany chlapci, Jůlie s kroužkovaným „ů“ či jméno Zdennka s dvěma „n“, kterýžto pravopis rodiče požadovali z numerologických důvodů. Z hlediska aktuálního případu chlapečka Reuela je pozoruhodné, že jeho jméno zjišťovala Knappová ve slovnících hebrejských a židovských jmen (znamená Přítel Boží) a pro zápis, pokud by ji někdo kontaktoval, by ho jako doložené jméno doporučila.
„Mnozí chtěli také název nějaké firmy nebo aktuálně vytvořené Mikar, kdy otec byl Miroslav a matka Karolína, a v poslední době chtěli jedni rodiče zapsat zvuk psaný ,Schwoop‘, což údajně nějak souvisí se seskoky z letadla s padákem. Co mě letos překvapilo, byl návrh na zápis ruského příjmení Makarenko jako ženského jména nebo smyšlené mužské jméno Vett – údajně má jít o název kosmické energie.“ Požadavky na nestandardní jméno typu Střela, Puma, Bizon, komerční Investy nebo televizního Skippyho jsou potom také smeteny se stolu – většinou telefonicky – a stejné šance mají v českém systému i jména s řadovou číslovkou (např. Bohumil III.) Nomen omen Může tedy i ve věku množících se kuriozit a požadavků na rozšíření repertoáru platit plautovské nomen omen – tedy jméno jako vypovídající znamení? Sociolingvisté se domnívají, že ano. I polistopadové změny repertoáru rodných jmen v Česku přece reflektují vlivy, jež se spolu mísí i v reálném světě. Některá rodná jména třeba zůstávají podle onomastiků regionálně zakotvená – například Cyril se pořád nejčastěji dává na jižní Moravě, kde je vliv křesťanství a spojitost s věrozvěsty Cyrilem a Metodějem silnější než jinde v republice. Na druhé straně, jak potvrzuje Miloslava Knappová, s kulturně smíšenými dvojicemi a migrací obecně se objevují v registru obyvatel ČR jména prakticky ze všech kontinentů.
I sociální příznakovost, jak o ní v ČSSR referovaly ještě onomastické studie z 80. let, v rodných jménech mizí, přestože v rodinách s nižším vzděláním se nezřídka volí jména z latinskoamerických telenovel, což se traduje zejména o romských maminkách. „Obecně platí, že rodiny, které se jistým způsobem cítí vůči zbytku společnosti hendikepované z důvodů třeba majetkových nebo z důvodů vzdělání, se tenhle svůj jakoby nedostatek snaží dohnat nějakým světovým jménem,“ říká Harvalík.
Dnes o světovost usilují i domácí celebrity – jako například Karel Gott s dcerou Charlottou Ellou. Výrazné sociální rozdíly, na první pohled zřejmé v nejstarších dobách – kdy byla složená jména jako třeba Jaroslav (slavný svou jarostí = silou) charakteristická pro vyšší vrstvy, a jména tvořená z obecných výrazů (jako třeba Hněvsa) zas používaly nižší vrstvy – však už dnes ve volbě rodného jména nepociťujeme.
Stále ovšem platí, že rodná jména dívek podléhají módám snáz. Snaha po dědičnosti zůstává silnější v mužské linii podobně jako v minulosti, kdy syn byl dědicem majetku, postavení a často i povolání. „Tím, že se dalo synovi jméno otce, zdůrazňovaly se pokračování, tradice a kontinuita, kdežto u dívek se počítalo s tím, že stejně odejdou z domu,“ říká Harvalík a dodává: „Když se ovšem celkově podíváme na módu tak, jak je třeba v oblečení, asi se dá říct, že je také vždy proměnlivější než móda mužská. Možná že s rodnými jmény se to má podobně.“
A tak je možné, že se na matrikách bude stále častěji prosazovat i Kiki, jejíž zápis Cihlářovým před patnácti lety nakonec vyšel: „Nechali jsme dceru v Týnském chrámu bez problémů pokřtít jmény Kiki Naděžda Barbora a nakonec docent Jiří Kraus z Akademie věd napsal osobně na matriku, že i když je podoba jména Kiki v našem společenském kontextu neobvyklá a s rozpaky kolem jejího uznání souhlasí, doporučuje jméno s ohledem na jeho zapsání při křtu přijmout,“ vzpomíná Cihlář. „A na to už čekaly matrikářky, aby nám mohly poblahopřát a vyhotovit rodný list. Zjevně je to těšilo, protože tvrdily, že zbývaly dva dny do předání celé záležitosti k soudu.“
***
Tradice regulovat výběr křestních jmen začíná u nás s příchodem křesťanství. To se snažilo nahradit staročeská jména jako Hroznata nebo Kyj antroponymy svých blahoslavených a světců. Paní Knappová mi při setkání řekla, že v její knize Kiki není, a nabízela mi jméno Kitty. Jméno Kiki prý schválí jen tehdy, když ho najdu zapsané v nějakém kalendáři. Jinak neexistuje. Michal Cihlář grafik
Mnozí chtěli název firmy, nebo aktuálně vytvořené Mikar, kdy otec byl Miroslav a matka Karolína. Jedni rodiče také chtěli zapsat zvuk psaný ,Schwoop‘, což prý souvisí se seskoky z letadla. Miloslava Knappová soudní znalkyně
Pokud se někdo bude stavět proti rozhodnutí soudního znalce, měl by se spíš pokusit iniciovat změnu příslušného zákona... Jestliže existuje příslušný zákon, tak je jasné, že znalec se jím musí řídit. Milan Harvalík Ústav pro jazyk český
O autorovi| JAN ČÁP, Autor je redaktor Orientace LN
