Král krátkých oblouků dostál při krátké návštěvě Česka pověsti temperamentního Itala, který na sebe rád strhává pozornost.
Hned brzy ráno jste měl povinnosti. Takhle časně asi normálně nevstáváte, že?
Je pravda, že můj režim se změnil. Jako lyžař jsem se nevzbouzel tak pozdě.
Pracoval jste jako ambasador olympijských her v Turíně. Před startem olympiády se zdálo, že byste se mohl vrátit na start slalomu. Proč z toho sešlo?
V lyžování bohužel platí přísné předpisy, a pokud se chcete vrátit, musíte začít úplně od začátku. Forma je. Kdybych v Sestriere závodil, byl by to skutečně grandiózní návrat. Bylo by to něco obrovského, protože by to bylo v Itálii. V Sestriere jsem vyhrál několikrát. Možná že lidé čekali nějakého nového Tombu.
A vidíte ho mezi současnými lyžaři?
Není to jednoduché. Fanoušci říkají, že takoví závodníci se rodí jednou za padesát let. Měl jsem obrovské štěstí, hodně mě podporoval otec, mé kariéře přinesl obrovské oběti. I pro mě bylo překvapivé, když jsem v podstatě ve dvaceti letech vyhrál olympiádu. Aby se dnes někdo dostal k podobným výsledkům, to je velmi složité.
Je podle vás Praha schopná uspořádat olympijské hry?
Ano. Praha by byla schopná zorganizovat hry, ale neviděl jsem její sportovní zařízení, tak to nemohu objektivně posoudit. Turín se po olympiádě změnil. Hry městu pomohly, proslavily ho a asi mu přinesly i peníze. Intenzivně jsem tam měsíc pracoval, mohli jste mě vidět s mobilem u ucha. Turín je město, které trošku upadalo, lidé teď měli příležitost vidět jeho historické paláce. Ale samozřejmě že při organizaci her se vyskytly i problémy. Ale přeji vám, aby to vyšlo.
V Itálii jste sjezdové lyžování velmi zpopularizoval, bavil jste diváky. Užíváte si život celebrity?
Když jsem měl úspěchy, tak jsem konkuroval fotbalu. Objevoval jsem se na prvních stránkách. Chtěl bych, aby se do centra pozornosti dostaly i jiné sporty, aby se lidé nehonili jen za tím míčem. Je totiž velmi krásné a příjemné, když je někdo přijat jako skutečná hvězda.
Jak vypadá v současnosti váš obyčejný den, kdy nemáte žádné povinnosti?
Teď ,nebo v létě? To záleží, jestli jsem na pláži... Po třiceti letech na horách bych teď rád strávil třicet let u moře. Mám dům na Sardinii, užívám si pláže. Na horách jsem často nastydl, občas bylo i minus třicet, to v televizi necítíte. Jinak cestuji po Evropě a vybírám si to, co mě těší. Mým cílem je více poznávat toho Alberta, ne toho Tombu, kterého dříve nutil tisk hovořit o každém pohybu. Zabývám se obyčejnějšími a přirozenějšími věcmi.
Jaký je tedy Alberto?
Stačí málo, zajít na večeři, a ten Alberto se objeví, vyleze na povrch. Je to obyčejný kluk z venkova, který má rád legraci, rád se baví, rád se směje.
Platíte za neodolatelného svůdce. Nepřepadají vás ale už někdy myšlenky na ženění?
Kdybyste mi tady sehnali nějakou dívku, tak bych o tom uvažoval... Teď vážně. Hodně cestuji, je to obtížné. Je pravda, že je mi třicet devět a už bych mohl uvažovat o tom, že bych se usadil a našel ženu svého života. Zatím ale takové myšlenky nemám.
Třikrát jste vydobyl olympijské zlato. Jak na to vzpomínáte?
To je sen! Pro každého. Nádherné je pouze zúčastnit se, vyhrát je něco mimořádného. Mně se to splnilo. V jednadvaceti je to ale pro člověka těžké. Někteří toho zneužívají, hlavně pokud jde o stránku obchodní a komerční. Když člověk vyhraje potřetí, tak kromě lásky a obdivu se setká i s nenávistí. S nenávistí ke sportovci, který vyhrál podle někoho až příliš.
Hned po skončení kariéry v roce 1998 jste se vrhl na filmování a natočil jste jeden film. Kariéru na stříbrném plátně neplánujete?
Film byl zajímavou zkušeností. Hrál jsem policistu a musel jsem mít seriózní tvář. Nemohl jsem ze sebe dát to pravé, co jsem. Spousta
Vypadáte jako šťastný člověk. Máte ještě nějaký sen, kterého chcete dosáhnout?
Jsem spokojený. Největší sen se mi splnil. Možná bych chtěl natočit nějaký spot se zajímavou hudbou nebo založit lyžařskou školu. Ale nejvíc mi záleží na tom, aby na povrch vždy vyplul ten Alberto, opravdový závodník, takový, jaký je. Aby se o něm psala jen pravda.
Čím nahrazujete adrenalin, který jste cítil mezi brankami?
I dneska trénuji, běhám dvanáct až čtrnáct kilometrů denně. Ale adrenalin před startem se dá obtížně popsat. Okamžik, kdy jste připraven ze sebe vydat maximum, je nesdělitelný. Snažil jsem se to nedramatizovat.
Jak se vám líbí carvingové lyže?
Jako by mi to udělali naschvál, že jsou teď tak krátké. Dřív se na lyže člověk koukal zespoda jako trpaslík. Možná že lyžovat je teď jednodušší. Už na to není tak krásný pohled, jako když jsme jezdili já nebo Stenmark.
Nepomýšlíte na to, že byste se věnoval trénování?
Občas pocítím chuť se vrátit. Slyším názory, že bych měl trénovat lyžaře, aby také vyhráli olympiádu. Nyní pracuji s malými dětmi po celé Evropě, možná že něco uspořádám časem i v Česku.
