Americký velvyslanec v Moskvě Joseph E. Davies byl doma úspěšným právníkem. Sledoval stalinské procesy a hájil je jako spravedlivé. Za své oslavné paměti „Poslání do Moskvy“ a stejnojmenný film si vysloužil Leninův řád. Prominentní washingtonský právník Joseph Edward Davies byl na konci 30. let očitým svědkem dvou stalinských monstrprocesů. Seděl pouhých pár metrů od lavice obžalovaných a post velvyslance Spojených států v Moskvě mu zaručoval naprosté bezpečí. Postupně se přesto vypracoval do role Stalinova „užitečného idiota“, když – s opakovanými odkazy na své právnické zkušenosti – prohlásil fantasticky znějící obvinění za prokázaná.
Musel by to být Shakespeare Do víru sovětské justice se Davies vrhl v lednu 1937, pouhých pár dní po svém příjezdu do Moskvy, kde zrovna probíhal druhý stalinský monstrproces s „paralelním antisovětským trockistickým centrem“, jež mělo být vedeno Karlem Radekem a Georgijem Pjatakovem.
Zahraniční nekomunističtí návštěvníci vesměs proces prohlédli. Davies nikoli; v hlášení do Washingtonu psal, že se prokázala „existence široce rozvětveného spiknutí a úkladů mezi politickými vůdci proti sovětské vládě“. Jeho tehdejší podřízený George Kennan později historikovi Robertu C. Tuckerovi popsal, jak Davies v neformálním rozhovoru se zahraničními novináři sebevědomě tvrdil: „Jsou vinni. Býval jsem okresním návladním a vyznám se v tom.“
Například Daviesův britský protějšek Chilston se s procesem vypořádal se ctí a zároveň velmi britsky. „Brát tento případ za bernou minci znamená nesnesitelně přetěžovat schopnost přikládat něčemu víru,“ napsal do depeše s tím, že souzení museli být přinuceni ke spolupráci mučením. Sám Davies ale možnost, že „toto jednání bylo vymyšleno a uvedeno na jeviště jako výtvor dramatického a politického výmyslu“, odmítal. Jak řekl, „znamenalo by to předpokládat tvůrčího génia Shakespearova“.
Očividně Davies selhal při třetím velkém veřejném moskevském procesu s „protisovětským pravičáckotrockistickým blokem“, během kterého byl v březnu 1938 odsouzen a popraven „miláček strany“ Nikolaj Bucharin.
Když se stroj zadrhl V té době byl Davies velvyslancem již přes rok a některé z jedenadvaceti obětí osobně znal. Navíc se tehdy divadlo zadrhlo. Jeden obžalovaný, bývalý náměstek lidového komisariátu obrany Nikolaj Krestinskij (právě jemu Davies v lednu 1937 odevzdával své pověřovací listiny), vypadl z role: prohlásil, že není trockista a žádnou vinu necítí.
Již další den se Krestinskij ke všemu přiznal a svou vzpurnost svedl na „chvilkový silný pocit falešného studu“. Svědci, kteří ho dobře znali, potvrdili, že noc ho neuvěřitelně změnila. Podle Tima Tzouliadise, který se Daviesovi ve své knize Zapomenutí podrobně věnuje, se ukázalo, že Krestinskij byl krutě mučen; jeho záda prý připomínala jednu velikou ránu. Davies přesto do Washingtonu hlásil: „Zdá se býti jisto, že co se týče politicky obžalovaných, byly spáchány dokázané a nepochybné zločiny proti sovětskému zákonu.“ Korunu svému dílu nasadil Davies v roce 1941, kdy vydal vzpomínkovou knihu Poslání do Moskvy. Kniha měla okamžitý úspěch, prodalo se 700 tisíc výtisků. Pak se textu zmocnila propaganda a vznikl stejnojmenný film, oslavující amerického válečného spojence a vykreslující oběti procesů jako pátou kolonu Německa a Japonska.
Film se sice v Sovětském svazu masivně promítal, v USA ale na něm studio Warner Bros. prodělalo 600 tisíc dolarů, přestože angažovalo režiséra oskarové Casablanky Michaela Curtize. V květnu 1943 přivezl Davies film do Moskvy a na banketu jej osobně předal Stalinovi. Při následném promítání se prý všichni královsky bavili tím, jak je Hollywood zpodobnil. Za film Davies dostal nejvyšší sovětské vyznamenání – Leninův řád.
Klidně spi, to jen střílejí metro Davies byl mimořádně úspěšný právník. Čtyři roky dělal v rodném Wisconsinu okresního návladního. Později přesídlil do Washingtonu a zařadil se mezi právnickou elitu. Ve 20. letech proslul díky sporu, ve kterém úspěšně hájil zájmy akcionářů Fordu: stát po nich chtěl 30 milionů dolarů coby daňový nedoplatek, Davies však prokázal, že nedluží nic a naopak mají nárok na mnohamilionový přeplatek. Za to dostal tehdy rekordní odměnu ve výši dvou milionů dolarů. Na začátku dalšího desetiletí pracoval Davies pro diktátora Dominikánské republiky Rafaela Trujilla, veřejným tajemstvím však bylo, že ho v té době hospodářská krize připravila o velkou část úspor.
Odpovědět na otázku, jak mohl takto selhat, není lehké: je možné, že právnická zkušenost z USA mu při sledování stalinských procesů nepomáhala, ale naopak spíš zatemňovala úsudek? Anebo šlo spíše o to, že velvyslancem v Moskvě se – ve zralém věku 60 let – stal člověk bez diplomatických zkušeností, který o Sovětském svazu nevěděl zhola nic? K postu mu pomohla dávná známost s prezidentem Rooseveltem, ale ještě více peníze jeho druhé ženy (dědičky potravinářského impéria General Foods) Marjorie Merriweather Postové, která štědře dotovala demokratickou kampaň.
Média uštěpačně komentovala, že pro ženu, která má vše, je „funkce“ paní velvyslancové jediným možným svatebním darem. Daviesovi ostatně své velvyslancování brali tak trochu jako prodlouženou svatební cestu. Projížděli se na své 114 metrů dlouhé jachtě Sea Cloud po Baltském moři a skupovali levné ruské umění, kterého bylo v době Velkého teroru všude plno.
Paní Daviesová přesto podle jednoho svého rozhovoru z 60. let úplně spokojená nebyla. V noci ji totiž v domě, kde sídlilo americké velvyslanectví, budily výstřely z nedaleké věznice. Když se manžela jednou ptala, zda jde skutečně o salvy popravčích čet, muž ji uklidnil: „Ale ne, myslím, že je to odpalování v nových částech metra.“
***
Možnost, že „toto jednání bylo vymyšleno a uvedeno na jeviště“, Davies odmítl. Jak řekl, „znamenalo by to předpokládat tvůrčího génia Shakespearova“.
