Prozaik Arnošt Lustig (1926) vypráví o svých spisovatelských kolezích a přátelích. Ještě v tomto roce také Nakladatelství Franze Kafky připravuje vydání jeho nové knihy s názvem O spisovatelích.
BOHUMIL HRABAL. V Americe mi denně volala studentka jménem April, která Hrabala milovala. A tak jsem říkal, že ho pozvu. Pak přijel, April se k němu několikrát snažila přiblížit, až se jí tato blízkost jednou v hotelu podařila. Hrabal o tom pak napsal čtyři knížky. Povídal jsem mu, že na jedno setkání jsou čtyři knížky trochu moc, ale on namítal, že tomu nerozumím.
My jsme se skamarádili během zahraničních cest. V roce 1963 jsme byli v Americe, protože Spojené státy měly s Československem smlouvu o výměně sta umělců ročně. K nám jezdili spisovatelé, malíři, dramatici a do Ameriky vždycky sto pracovníků StB. Tak Amerika řekla, že to nemá cenu, protože co mohou vypátrat tajní policisté na Niagarských vodopádech – takže potom už jezdilo jenom padesát policistů a padesát umělců.
Jeli jsme k Niagarským vodopádům. Hrabal říkal, že jsou dva Češi, kteří se je pokusili překonat, a oba zahynuli. A on že bude třetí – jeho rekord že bude spočívat v tom, že je pročurá. Tam jsou výtahy, které člověka dovezou jakoby za vodopády. Sjeli jsme dolů.
Hrabal si rozepnul plášť, pak kalhoty a odhalil své maximálně zmenšené, zmrzlé a zfialovělé mužství a vydal se vstříc souboji s Niagarskými vodopády a já za ním. Nevšiml si třiceti kanadských učitelek, které se chtěly co nejvíce přiblížit zadní straně vodopádů. Nicméně se Niagarské vodopády potom pokusil zdolat a vymačkal ze sebe pár kapek.
MILAN KUNDERA. Kundera mi byl už tehdy v začátcích sympatický pro svůj mozek, který je výkonnější než u druhých. V jeho zamyšlení o české otázce jsem viděl, že ho lze srovnávat s Masarykem.
Navštívil mě v Americe a přišel i do mého semináře na univerzitě a potom říkal, že mám skvělý život, že mohu učit, co a jak chci a co zajímá studenty. Já kdybych takhle učil, povídal, tak mi řeknou, abych šel učit čistou filozofii.
Byli jsme taky jednou spolu ve Philadelphii na konferenci o východní Evropě. A potom se sešli u A. J. Liehma, který nás pozval na oběd, což byl hrnec vařené rýže. A že s námi všemi udělá rozhovor pro Hlas Ameriky – řekl, že pořadí bude podle data narození a že začne nejstarším. Byl tam dál Škvorecký, Kohout... A Liehm začal vyvolávat. Kundera. Ten je nejmladší. Já se jen zeptal, jestli je Kundera nejstarší, a Liehm řekl, že když už začali, tak to dodělají, zkrátka šlo mu jen o Milana Kunderu.
Teď už jsme se s Kunderou dlouho neviděli, stýská se mi po něm, myslím, že je to dobrý chlap. Vím, že sem jezdí inkognito. Nedávno volal kamarádovi: „To seš ty, Milane?“ Kundera odpověděl: „Nejmenovat.“
Myslím, že by to bylo jiné, kdyby žil tady. Je zkrátka sólo. Jednou mi vyprávěl, že žil v Paříži v ulici, kde bydlel také spisovatel Romain Gary. Léta se potkávali při venčení psů, ale nikdy si jeden druhého nevšimli. A pak Romain Gary umřel a Milan litoval, že s ním nepromluvil. Nicméně to ukazuje, že Kundera má silné vnitřní rezervy a okolí pro něj není tak důležité.
VÁCLAV HAVEL. Mluvil jsem s ním o sporu, který měli s Milanem Kunderou, protože mi záleželo na tom, aby se usmířili. Před pár lety Havel řekl, že za ním byl v Paříži a vše je urovnáno. Havla baví být králem i šaškem v jedné osobě. Byl prezidentem, ale zároveň je pořád hrdý na to, že byl kulisák, to mají společné s Hrabalem, který říkal, že to je jako několik semestrů filozofie.
Není ale možné být státníkem a zůstat stejný. Jednou mi říkal, že až nebude prezidentem, bude mít slovník jako já. A taky říkal, představ si, že tam mám šestnáct diplomatů a na jednoho se usměju, a všechno je špatně, protože ostatní to považují za vyhlášení válečného stavu. A až nebudu prezidentem, tak se zas uvolním. Úplně se neuvolnil, ale oživuje v sobě občas kulisáka, blízkého šaškovi.
Pořád je to nejmorálnější člověk v této zemi – mravnost je pro něj kyslíkem. Samozřejmě se taky mýlí, ale všechno dělá s čistým srdcem. Havel není bůh, je to jen charakterní člověk, a kdo to nevidí, je slepý.
LUDVÍK VACULÍK. Potkám ho na stanici tramvaje a ptám se, kam jde. A on odpoví: „Zpívat, pojď se mnou.“ Po Listopadu mou rodinu pozval na oběd a místo dezertu nám zazpíval píseň s erotickým obsahem, něco jako: a já jsem jak ten pták, pomiluju, odletím, jen tak... Je trošku jako ježek – má dar ironie, je poctivý, smělý. Má dvě polohy, jednu, když vás potká, druhou, když o vás píše. O mně poznamenal „Lustig, ten ví všechno...“ ve smyslu: na Lustiga a na to, co říká, se vykašli. JAN PROCHÁZKA. My jsme to měli s Hrabalem dobré, protože v Československém státním filmu pracovala ušlechtilá duše – Jan Procházka, člen ÚV KSČ. A kdykoliv jsme neměli peníze, což my jsme neměli nikdy, tak tento šlechtic si nás s Bohoušem Hrabalem zavolal a říkal, abychom napsali synopsi, a zaplatil nám dopředu, ale ať prý nečekáme, že se to bude realizovat.
Zval mě na obědy. Bohouš Hrabal nebyl tak vyhladovělý, jeho žena pracovala v grilu v Jindřišské. Já se rád nechal pozvat na kachnu. Jan Procházka jako šlechtic i jedl. Namazal mi třeba chleba na půl prstu sádlem se škvarky.
Jednou mě takhle zase zval, ale já řekl, že bohužel nemůžu, jdu k Popperovým, k rodičům Oty Pavla, jsem pozvaný na vraní a havraní rizoto. Já jsem totiž starému panu Popperovi koupil v Izraeli harpunu a s ní ty ptáky lovil. To Procházku zaujalo. Jel do Radotína se mnou. Jedli jsme tam z mísy rýži se světlým kuřecím masem a tmavším masem dalších ptáků. Procházkovi se to tehdy moc líbilo. Ota Pavel byl pyšný na to, jaké má kamarády.
PAVEL KOHOUT. Za sto let, až budou vážit českou poezii 20. století, tak se bude citovat Zítra se bude tančit všude, až naše vítězné vlajky rudé... Z básnického hlediska to shledají výstižným vzhledem k tehdejší atmosféře. Svatý Augustin loupil, pářil se, a připomíná mu to někdo? Důležité je, co se z něj pak stalo. Kohout si ponechal nadání, omluvil se a smířil se s chybami mládí. Nebyl sám, byla to miliarda lidí, kteří se přihlásili ke komunismu jako k naději lidstva. Nikoho neudal, nezbil ani nezabil. Jeho omyly možná nebyly úplně bezbolestné pro lidi, které Kohout ani neznal, ale nejlepším soudcem je nakonec vlastní svědomí.
Pokračování na straně 12
Dokončení ze strany 11
LADISLAV FUKS. Jednou se v tlačenici v Židovském muzeu, kde jsem byl tehdy ustaven ředitelem, otřel o ruku obdivovatelky všeho židovského v Čechách. Byla to italská dívka, která ihned zahořela k Ladislavu Fuksovi nesdělitelnou přízní. A on se domníval, že takový druh blízkosti by mohl pozměnit jeho sexuální orientaci, a začali se spolu přátelit.
Byla ještě nedotčená. Myslela, že tak to má být. To, že na ni nezaútočil způsobem, který znala z románů, bulvárního tisku a varování svých přítelkyň, jí nepřipadalo divné. Ladislav Fuks jí pak nabídl sňatek, který s nadšením přijala. Začala v Itálii připravovat svatební oslavu. Byla sekretářkou v italském parlamentu, takže znala nejrůznější a nejvlivnější velikány – jak papeže, tak předsedu Italské komunistické strany. A ty taky na svou svatbu pozvala.
Zařídila v Římě krásný byt s krbem z bílého mramoru. Já jsem se u ní ještě před svatbou stavil, když jsem letěl z Izraele, a ona říkala, že to je všechno pro „Ladislao“. A tehdy i já začal věřit, že je to šťastné řešení neřešitelných problémů.
Ovšem na svatbě se pak stala nepříjemná věc. Obsluhující rumunský číšník zapříčinil, že se v Ladislavu Fuksovi znovu probudily jeho sklony – uprostřed večeře číšník s Fuksem i s penězi zmizel. Dívka udělala skandál a nepřestávala s tím. Na to zareagovalo vedení KSČ – čeští spisovatelé si hrají na svědomí národa, ale ve skutečnosti jsou to perverti, čehož důkazem je aféra Ladislava Fukse. Dostali totiž dopis z ústředního výboru Italské komunistické strany.
Tehdy byli ve vedení Svazu spisovatelů Jiří Šotola a Jan Otčenášek. Ti věděli, že se s tou dívkou znám. Ladislav Fuks zahrál dokonale mrtvého brouka. Psala mu a volala ho. Vytrhal i telefonní dráty. Tak jsem byl vyslán do Itálie, abych se s jeho nevěstou setkal. Pozval jsem ji do kavárny a byl jsem připraven jí to vysvětlit, jak nejlépe umím. Snažil jsem si jí říci, že Fuks v dobrém úmyslu se změnit a proto, že ji měl rád, svolil ke svatbě... A ona se hrozně rozplakala a všichni, co seděli okolo nás, se na mě dívali jako na surového milence, který se s touto slečnou bezcitně rozchází.
Tak jsem jí citlivě naznačil, že Ladislav se narodil se sklonem k témuž pohlaví, že ženy ho nevzrušují do té míry, aby s nimi mohl nebo chtěl mít děti. Přestala plakat, začala poslouchat, ale úplně ještě nerozuměla. Zeptal jsem se jí tedy, jestli spolu leželi v posteli. Ona řekla, že ano. Dotkl se tě? Ne. Dotkla ses ty jeho? Ano. Stalo se něco? Ne. A já jsem řekl: A tak by to bylo až do tvé smrti, kdybys žila s mužem, který není pro ženu mužem. Konečně to pochopila a pak mi slíbila, že už se nebude obracet ani na papeže, ani na předsedu Italské komunistické strany – a tím ohrožovat asi tři sta českých spisovatelů.
A potom jsem o několik let později v Americe, nemáme peníze a Ivan Passer mi povídá, že když pro něj napíšu soft porno příběh, který se dá uvádět v televizi, dostanu zálohu čtyři tisíce dolarů. Já ale pornografii nemám rád, je to hnusné, je to snad dobré jen k tomu, aby se mladí dozvěděli o fyziognomii druhého pohlaví. Ale Passer namítal, že to je jen soft porno, erotika. A tak jsem mu vyprávěl právě příběh Fuksovy svatby – a Ivan řekl, abych k tomu přimíchal ještě příběh italského filmového producenta, který se snažil se svou ženouherečkou o dítě nejrůznějšími cestami. Musel také masturbovat do zkumavky. Ale jaksi mu to nešlo, tak mu ukázali pornografické obrázky, ale pořád nic. Nakonec mu s tím musela pomoci plavovlasá ošetřovatelka s něžnýma rukama, a teprve s ní tu zkumavku naplnil.
Napsal jsem to za odpoledne a dostal čtyři tisíce dolarů. Za dvě stovky jsem koupil jídlo, ale pak se ve mně hnulo svědomí a šel jsem ty peníze vrátit. Přišel jsem do hotelu, kde bydlel Passer s Formanem, a říkám Ivanovi, že ty peníze nechci, ale on mi odpověděl, že mám ohromnou kliku, protože nic vracet nemusím, ale realizované to taky nebude, jelikož kongres právě schválil zákaz erotických filmů... Ten rukopis jsem pak ztratil. Dobře mi tak.
