David Suchařípa má kouzlo osobnosti, které mimo jiné zdědil po obou rodičích, i když na první pohled nezapře podobu hlavně s otcem Leošem.
Před týdnem vypadl z televizní soutěže StarDance. Škoda, diváky opravdu bavil, porota to ale viděla jinak. David Suchařípa není zrovna přizpůsobivý typ a bez obtíží říká, co si myslí, což asi taky má v genech. Soutěž nemůže považovat za nezávaznou estrádu, protože se prý nadřel jako kůň a zalepoval si krvavé puchýře.
* LN Na začátku soutěže jste prohlásil, že ji chcete vyhrát, a teď jste vypadl. Mrzí vás to?
Mrzí? Nemůžu se zbavit hořkosti.
* LN Před vámi vypadly i jiné páry, to patří k soutěži. Máte k té hořkosti konkrétní důvody?
To je celý sled pocitů, především mám vážné pochybnosti o objektivitě poroty. Ani jednou nás nepochválila a nepodpořila. A to pak začnete uvažovat o tom, jaká je její motivace. Kromě toho porota ovlivňuje i názor televizních diváků, to, jak budou hlasovat. Nejdřív jsem si myslel, že to bude tak padesát na padesát, ale pak jsem pochopil, že porota má moc. Můžou do vás řezat, jak chtějí, a nakonec vás poslat ke dnu, a to pochopitelně na diváky zapůsobí. Je pravda, že jsme vůči ní nevystupovali s pokorou, možná i trochu arogantně a říkali jsme, co si myslíme. Tančili jsme quickstep, všichni viděli jak, a pak jsme byli hodnoceni jako pár, který stejný tanec úplně zmotal a vypadl z rytmu.
* LNA proč si myslíte, že vám to porota takzvaně dávala sežrat, bylo v tom něco osobního?
Nechci nikomu sahat do svědomí, nevím, jestli ve StarDance je něco předurčeného, co je v jeho zákulisí, opravdu nevím. Ovšem když v online diskusi dostanete dvě stě dvacet reakcí a z toho dvě stě se pozastavuje nad tím, že jsme vypadli, tak to asi nebude jen tak, že? Dostal jsem třeba vzkaz - jako herce vás nemusím, ale když jsem viděl, co s vámi pan Chlopčík udělal po slowfoxtrotu, začal jsem posílat jednu sms za druhou na vaši podporu až do konce pořadu. Ten člověk to udělal, protože nesnáší nespravedlnost. Odmalička sportuju a nespravedlnost mě taky vždycky štvala. I proto jsem dělal sporty, které se dají změřit a nezávisí na subjektivním posuzování. Je to ale jejich rozhodnutí, jsme prostě ze soutěže venku.
* LNA není to příliš povyku pro zábavnou televizní show?
To mně taky jeden pán napsal, proč se tolik vzrušuju kvůli televizní estrádě. Já to ale nemůžu brát jako nezávaznou estrádu, když čtyři hodiny denně trénuju, od půlky týdne jsou generálky, pak živé natáčení a jen jsme se v neděli vzpamatovali, tak už jsme večer museli stavět další tanec. Stálo to příliš času a nervů mých i mojí partnerky, i když Albína byla ohromně milá, skamarádili jsme se a přátelství trvá. Vycedili jsme krev a pot. Takže když do něčeho vložíte tolik energie, nemávnete nad tím jen tak rukou, když to nevyjde. Navíc já mám soutěživou povahu, takže pro mě bylo těžké se s tím vypořádat, zvlášť když jsem jasně viděl, že to není košer.
* LN Takže žádné pochybnosti, že byste třeba něco nezvládli?
Aby bylo jasno: nemyslím si a nikdy jsem si nemyslel, že jsem tanečník. Mám sice maturitu z tance na konzervatoři, ale to byla pohybová průprava, s tímhle to nemá nic společného. Ve StarDance jsem se snažil dělat show, a to nám bylo paradoxně vytýkáno. Chtěli po nás precizní taneční kroky, a přitom jsem sám v diagonále přešel parket v rytmu slowfoxtrotu a vím, že dobře. Samozřejmě, že ne jako profesionál, tím nemůžu být. Nemůžeme se vyrovnat lidem, kteří odmala dřou, ale můžeme zaujmout tím, že budeme dělat show a bavit. To je i důvod, proč tahle soutěž diváky zajímá, chtějí vidět, zda je osoby, které nikdy netančily, dokážou pobavit. Vždyť diváci vesměs společenskému tanci nerozumějí, kolik je asi tak v republice profesionálů! Lidé dávali hlasy Jirkovi Schmitzerovi nebo Vaškovi Vydrovi, protože si říkali, to jsem zvědavý, co tenhle frajer umí na parketu. A pak je část lidí, kteří si libují, když vidí tančit Vojtka, protože je to ladný na pohled. A tahle porota naším vyřazením první skupinu diváků ignoruje. Jediný člověk, který nás ocenil, byla Quaša, jinak jsem přesvědčený, že jsme je štvali. Vím, že samochvála smrdí, ale tady něco nebylo v pořádku.
* LN Tak co s tím?
Co by, skončili jsme. Bude tam bez nás sice nuda, ale co se dá dělat. Aspoň že tam zůstal Míra Bosák, ten by to mohl zachránit.
* LN A nějaké poučení z toho, co se dělo?
Proboha, to není tak, že bych byl vyřízený a v noci z toho nespal. Kdybych ale věděl, co mě čeká, možná bych do toho nešel. Kdybych to nevěděl, tak ano, protože když nic jiného, potkal jsem bezvadnýho člověka - Albínu. A bavily mě tréninky, ten adrenalin. A měl jsem i trému, což je zvláštní, protože tou netrpím. Ale tady jsem dělal věc, kterou neumím, takže jsem se na sebe nemohl úplně spolehnout.
* LN V poslední době jste dal divadlo k ledu a dělal televizi. Proč?
Nejde dělat obojí. V Ordinaci jsem skončil na jaře, pak jsem ale točil Zdivočelou zemi, Školu na Výsluní - kde bych vzal čas na zkoušky, stačilo, že jsem hrál představení. Ale teď už mám pár nabídek.
* LN Takže se vracíte?
Určitě, ale nikdy jsem neřekl, že už divadlo nebudu dělat. Jsem na volné noze a teď jsem si vybral tenhle druh práce. Abych televizi odmítal kvůli divadlu, mi nepřišlo úplně správně, divadlo tady bude a počká.
* LN Myslíte?
Řekl bych, že jo. Kdybych se opravdu začal zajímat a dal na vědomí, že jsem volný, asi bych jich ještě pár dostal. Teď mi napsal textovku Sergej Fedotov, já vám ji přečtu: „Ahoj braha muj, jak se mas, davno te nevidel, budu hostovat do Prahy v Divadlo na Zabradli. Zojcin byt, uz brze, jak ty s terminama?“ Tak to bych asi bral, ale neklapne to, protože to má dělat v Divadle Bez zábradlí a odtamtud mě vyhodili.
Pokračování na straně 14
Jsem soutěživý typ
* LN Co jste jim provedl?
Asi jsem se jim nelíbil. Hrál jsem i v jiných divadlech a u nich jedno představení, a přesto nebyli schopní naplánovat to tak, aby se to zkoordinovalo. Anebo mně nedokázali včas oznámit, že v polovině prázdnin hraju představení. Moc jsem tomu nerozuměl.
* LN Už jste asi patnáct let na volné noze. Proč jste odešel ze stálého angažmá?
Už jsem to nestíhal. Měl jsem devět premiér za sezonu a hrál sedm hlavních rolí. Navíc to bylo v Hradci Králové, a to je člověk pro jinou práci zabitej - ráno vstanete a jdete do divadla, odzkoušíte a večer hrajete. A takhle to jde den za dnem. Pak jsem dostal nějaké nabídky a nemohl jsem je přijmout, protože jsem měl povinnosti vyplývající ze stálého angažmá a ředitel, i kdyby chtěl, nemohl mě z nich vyvázat. A ve mně to rozhodnutí odejít a dělat jen to, co chci, už nějakou dobu zrálo, ale bavilo mě být součástí divadla v Hradci, tak jsem zůstával. Bylo to moje nejšťastnější divadelní období. Teď hraju dvě komedie, a baví mě to. Je to bez stresu, mně vadilo, když jsem šel na zkoušku a věděl, že na mě režisér bude řvát. Tím ale vůbec nemyslím Vladimíra Morávka v Hradci, to se týká jiných.
* LN A on neřve?
Jasně, že řve, ale na všechny, s ním jsem žádný problém neměl, měli jsme dobrý vztah. To, o čem mluvím, bylo až potom. A pak se ve mně něco zlomilo a řekl jsem si, hergot, nemám zapotřebí, aby mě pořád někdo mustroval a říkal mi, jak jsem špatnej. Jestli mě chceš, tak mě ber, jakej jsem, a jestli ne, tak mě klidně pošli do háje, ale neotravuj mi život. A jakmile jsem si to v sobě takhle urovnal, měl jsem klid. Vždyť už jsem u divadla třiadvacet let a něco jsem odehrál. Už jsem prokouknul režijní fígle, to, jak se dá rozebrat herec, aby byl co nejvíc rozbitý a pak to vypadá psychologicky pravdivé. Což mi připomíná skvělou historku, jak Dustin Hoffman hrál s Lawrencem Olivierem Maratonce. Dustin k němu přiběhl a strašně dýchal, byl vyřízený a on se ho ptá - co se vám stalo, pane kolego? Já jsem tady běhal, abych byl udýchaný, a bylo to autentický. Načež Olivier se na něj podíval a pravil - a nebylo by to lepší zahrát? Herec si musí leccos protrpět, aby to byla pravda, musí mít vnitřek a být schopný něco vydat, ale dá se to navodit jinak - fantazií, představivostí, prožitkem. A to člověk má, nebo nemá, to se blbě učí.
* LN Co je největší výhoda volné nohy, a co naopak problém?
Z volné nohy se dá dobře řešit, když práci nechcete a zároveň byste nerada někoho urazila. Pak ale je člověku trochu úzko, když skončí práci a najednou není nic v dohledu. To není dobrý pocit, ideální je, když to hezky navazuje. A když nastane pauza, říkám si - a sakra, co budu dělat, vždyť nechci mít volno, na to jsem ještě mladej, mě to baví. A hrát něco, kde mám jen dva obrazy? Proč bych to dělal. To mám pak podezření, že tam nechtějí mě, ale jen můj ksicht. A to mě štve, mě zajímá herecký úkol, ne to ostatní.
* LN Taky úplně nechápu stesky herců, že je popularita obtěžuje, když k ní celou svou činností směřují. Jak to vnímáte?
Bezpečně vím, že herci jsou frustrovaní, když je nikdo nezná. Když vás všichni znají, není to úplně nepříjemný, popularita vám třeba otvírá dveře na úřadě, a to zrovna pro mě je báječný - návštěvu úřadu považuju za stokrát horší než nepříjemné vyšetření u doktora - jak já rozumím Kafkovi. Známá tvář je dobrá i pro divadlo. A pak jsou stinné stránky - někde vás někdo otravuje a zajímá se o vás bulvár, zrovna teď jsem se o sobě dočetl, že jsme vypadli ze StarDance, protože jsem den předtím kalil. A já pouze křtil Zdeňkovi Podhůrskému palačinkárnu a šel jsem brzo domů a ještě to bylo ve čtvrtek. Tohle všechno je nepříjemná stránka popularity, ale nic s tím nenaděláte. Můžu ale dát rozhovor, komu chci, a pak si o tomhle můžeme popovídat, takže co napíše bulvár, je mi jedno.
* LN Šel jste na konzervatoř. Neuvažoval jste nikdy o tom, že byste profesně následoval své rodiče?
Tehdy ani ne, nesnášel jsem Rusáky, a že bych šel studovat ruštinu, mně nepřišlo na mysl. Samozřejmě že jsem věděl, kolik slušných lidí v Rusku žije, ale nálada byla absolutně protiruská, nebyla chuť. A jít studovat dramaturgii nebo divadelní vědu, to asi ne, já chtěl vždycky být na druhé straně. Bavilo mě fotit, a tak bych si dokázal představit, že bych byl kameraman nebo filmový režisér, ale divadlo? Nevím, asi by mi bylo líto, že režíruju a nehraju.
* LN Ovšem vašemu otci se nakonec teorii a praxi podařilo spojit.
To mu splnili komunisti. Vždycky říkal, že se bál hraní, měl strach, že by nebyl dobrej. Když mu pak znemožnili dělat jeho profesi, nezbylo mu nic jiného než jít hrát. On už ale hrál předtím - v Praze v Činoheráku, natočil Pět holek na krku, Skřivánky na niti, dělal Nedivadlo s Ivanem Vyskočilem. Kdyby nedošlo k okupaci, tak by u hraní skončil stejně, ale v klidu. Určitě by točil filmy, a ne jen jeden jako Faunovo pozdní odpoledne, protože Chytilová byla statečná a prosadila si ho.
* LN Říkalo se ale, že ho svým temperamentem dovedla k infarktu.
Jednou jsme se s ní i s tátou setkali, už si nepamatuju souvislosti, snad se na mě šla podívat. A tehdy jí táta říkal - a na mě už jste zapomněla? A ona s tou svou nezaměnitelnou dikcí povídá - vždyť se mnou nechcete pracovat. A táta jí odpověděl - prosím vás, to jsou jen taková momentální hnutí mysli. A to mám po něm. Strašně moc vydržím, ale pak když už to opravdu nejde, dokážu se utrhnout a dělám rozhodnutí, která nejsou ani kompromisní. A je to tak, že si mažu dotyčného číslo z telefonu.
* LN Jaký jste měli s tátou vztah?
Byli jsme kamarádi. On v Praze nebyl od roku 1972, kdy šel do Varů, a pak pokračovala jeho pouť po mimopražských divadlech. Dneska to zní skoro legračně, vždyť byl sotva sto kilometrů od Prahy, kam já dnes dojedu za hodinu, ale tehdy to bylo jinak, auto každý neměl, benzín byl drahý. Prostě se odjelo do Varů a ta vzdálenost byla brutální. Pak šel do Ústí, to byla taky dálka. Vídal jsem ho jenom někdy o víkendu, a to s ním přišel ještě Rajmont a další a zase řešili divadlo, pařili, řešili divadlo, pařili, řešili ty blbce na ÚV v Ústí, co jim to nechtěli povolit, a pořád dokola. Pak jsem byl na konzervatoři a jezdil jsem do Ústí s kamarády, kteří měli taky blbej kádrovej profil. Na školu jsem šel, když mi bylo čtrnáct, a jak jsem dospíval, říkal jsem si - proboha, kam já se vrtnu. To už byl konec 80. let amy jsme dělali pěknej bordel, rebelovali a se Suchánkem jsme si připadali jako děsní machři, sháněli podpisy pod Několik vět a v prosinci 1989 jsme podepsali Chartu - až takoví jsme byli revolucionáři.
* LN Takže na vás ale máma v podstatě byla celou normalizaci sama. To asi byl docela záběr?
Byla doma, protože nesměla pracovat, překládala pod krycími jmény, vždycky nějaký hodný kamarád, který na tom byl momentálně o něco lépe, to podepsal, jako třeba Josef Balvín. Byly to zvláštní časy, polodisidentské, a já jsem si rodičů za jejich postoje velice vážil. Ten kamarádský vztah jsem měl s oběma. S tátou jsme chodili do hospody, povídali si a pak spolu i hráli divadlo.
* LN Už jste se srovnal s jeho ztrátou? Nepovídáte si s ním třeba?
První dva roky se mi o něm každou noc zdálo, hodně mě navštěvoval. „Mluvil“ jsem s ním nedávno -byl jsem sám doma a něco řešil a najednou ve svém vědomí slyšel - tak a tak a tak. A já řekl nahlas - já vím, co myslíš, ale to je něco jiného. Najednou jsem si uvědomil, že mluvím sám se sebou, a začal jsem si připadat jako blázen. Jenže já nemluvil sám se sebou, ale s tátou. To ale nebylo něco jako: tak pojď, tati, teď si pokecáme. Z něčeho to vzešlo a já nevím, jestli má můj mozek zakódované, jak jsme spolu mluvili a teď to na mě vytáhl. Anebo je to energie, která nezaniká a navštěvuje nás.
* LN Po otcově smrti se hned vytáhla jeho spolupráce s StB. Zabýval jste se tím?
Nemám s tím žádný problém. Dozvěděl jsem se to ještě za tátova života, když jsem našel Cibulkovy seznamy. Tak jsem se táty na to zeptal a on mi všechno vysvětlil. Táta podepsal spolupráci počátkem 50. let a já se narodil v roce 1965 a vyrostl jsem v absolutně antibolševické rodině, navzdory tomu, že oba moji rodiče byli do roku 1968 ve straně. A ten trest, který přišel, když z ní odešli, byl nepředstavitelný, nesměli pracovat a byli jsme opravdu chudí, nevím, jestli si to někdo umí vůbec dneska představit, a hlavně to lidé zapomněli. Anejde jen o materiální věci, že já mám teď auto, byt, hadry, jde o to, že můžu naplno říct: Paroubek mě sere, a zatím mě nikdo nezavřel. A to je to podstatné. Tenkrát jsem se báli jen pomyslet na to, že Husák je svině. A můj táta řval jak tur z okna, ať jdou komunisti do prdele. Když jsme hráli s Rusama hokej, tak se u nás doma hulákalo a jásalo a pak byl střih a v televizi byl Brežněv. Táta vzal hrnek s kafem a mrštil ho po něm. Naštěstí se netrefil a hrnek se rozmlátil o stěnu, kde pak zůstala skvrna i s lógrem. A ta se léta ukazovala návštěvám a všichni se řehtali. Dědeček z otcovy strany byl Žid a nacisté ho zabili v Mauthausenu. Po válce přišli Rusové a vyprávěli, jak byl děda statečnej, a táta se obrátil jejich směrem, s takovou zkušeností to není tak nepochopitelný. Rád bych viděl, jak by s tímhle na hrbu byl statečnej pan Rejžek, který se musel o tátu po smrti otírat. Nebo pan Cibulka, který vydal neúplné seznamy, a vrhnul tak zlo mezi lidi. V době, kdy si hrál na spravedlivého, už důležité spisy dávno shořely, a všechno s prominutím odsrali Nohavicové a jiní - na těch si teď lidé dokazují, jak byli morální, protože se nezapletli. My jsme ovce, uvěříme všemu, co se nám podstrčí, a proto s námi politici tak bezbolestně manipulují. A ti důležití grázlové už jsou zase zpátky.
* LN Jste prý feminista?
To je trochu jinak, nemám rád, když je chlap macho. Uznávám ve vztahu demokracii, nikoho nedusím. Samozřejmě, že se mi to občas vrací. Mně prostě nevadí, že meju nádobí a žehlím. Umím to, možná proto, že už dlouho žiju sám, ale deset let jsem byl ženatý a problémy mi to nečinilo.
* LN Oženíte se znova?
Docela by mě bavilo mít znova svatbu, pozval bych spoustu kamarádů a udělal prima mejdan. Nevím, třeba když by bylo na cestě dítě.
* LN Vy ale už jedno dítě máte?
Mám dvanáctiletého syna.
* LN Stýkáte se?
Moc ho nevídám, je málo času, ale když jsme spolu, tak si to užíváme. My ale máme s mojí bývalou ženou nadstandardní vztahy. Když to přebolelo, našli jsme normální způsob komunikace. To ale není běžné, naopak ve svém okolí vídám hrozné věci, kdy bývalé manželky odmítají půjčovat děti a bývalí partneři nenávidí ty nové a tak.
* LN Už vám táhne na padesát. Jste moudřejší?
Moudřejší, to zní hrozně. Je ale pravda, že už tolik nehrotím spory, spoustu věcí dokážu vyřešit elegantně, zatímco dřív jsem záležitosti končil radikálně. Je to zvláštní - ve dvaceti si neumíte představit, že vám bude čtyřicet, ale ve čtyřiceti si zase neumíte představit, že by vám bylo dvacet. Já to mám tak - a myslím, že to je taky vlastnost, kterou jsem zdědil po tátovi - prostě si rozumím s mladými lidmi. A není to póza, cítím se mezi nimi dobře, hraju s nimi i fotbal, to jsou takové charitativní akce společnosti Real top a tam jsou moji vrstevníci i úplně mladý kluci. Tím nechci říct, že se domluvím s každým střevem, ale když je někdo o dvacet pět let mladší, není to pro mě problém. Třeba ale žiju v hlubokém omylu a ti mladí si mě za mými zády posílají do hrobu. Ale řekl bych, že spíš ne.
***
V době, kdy si Cibulka hrál na spravedlivého, už důležité spisy dávno shořely a všechno s prominutím odsrali Nohavicové a jiní.
