Než jsem strávila svůj první den s kosou (viz foto str. II), nikdy mě nenapadlo, kolik práce dá posekat obyčejný trávník. Ano, můžete si vzít sekačku, ale tou neposekáte kopřivy za plotem ani odvodňovací příkopy. Když ještě žil můj otec, zdálo se, že udržovat trávník na chalupě je ta nejlehčí věc na světě. Všechna stébla stejně dlouhá, žádné pampelišky, natož kopřivy. Jenže teď už není. Pamatuji si, jak říkával, že perfektní trávník vyžaduje neobyčejnou zručnost.
Což je přesně to, co nemám.
S kosou na civilizační problémy „Nabrus si kosu brouskem a pak jen otáčej trupem, dělej půlkruhové pohyby. Musíš pokosit trávu hned u země, jinak ti zůstane strniště,“ radí mi zkušený sekáč, rodinný přítel Alex. Bublám vzteky. Nesnesu, aby mě chlap poučoval, ale tentokrát si beru jeho radu k srdci.
Brouskem jezdím po ostří kosy rychle sem a tam. Šmik! Kosa mi ukousla kus nehtu! Krev teče, jdou na mě mdloby. Prst zavážu a jede se dál. Přece to nemůže být nic těžkého. Půlkruhové pohyby sem tam… Kopřivy jsou tuhé jako dráty, ať se snažím, jak se snažím, stojí hrdě dál. Ty dvoumetrové mrchy, co se mi podaří podseknout, mi padají přímo do obličeje a žahají. Zkoušeli jste někdy stát v příkopu, který má sedmdesátiprocentní spád, a u toho sekat? Někomu to možná jde. Ale začátečník jako já? V zápalu boje s plevelem jsem ztratila rovnováhu a spadla do příkopu, obličejem přímo do kopřiv. Dcera se už dlouho tak nenasmála.
Po pěti hodinách práce je moje konečná bilance následující: místo anglického trávníku nevzhledné strniště, jeden zraněný prst, dva mozoly. Večer nemůžu bolestí usnout. Pálí mě obličej i ruce. Namáčím se ve studené vodě. Beru si jeden prášek na spaní, vzápětí druhý.
Ráno sotva vstanu z postele. Cítím všechny svaly v těle. Čeká mě další úsek, který musím pokořit. Jsem odhodlaná nevzdat se. Mozek pracuje na plné obrátky, ale není zaměstnán – jako obvykle – hrozícími uzávěrkami a nevyřízenými maily. Šrotuje v úplně jiném modu. Zlepšuji si techniku a mám radost z toho, jak se mi posečená plocha hezky zvětšuje. Opouští mě napětí z práce, celá zpocená se po práci hroutím na lavičku, ale jsem SPOKOJENÁ.
Ta záležitost s kosou mi připomněla článek v britském Guardianu, jenž vycházel z knihy amerického filozofa Matthewa Crawforda: The Case For Working With Your Hands: Or Why Office Work Is Bad For Us And Fixing Things Feels Good, což by se dalo přeložit jako Proč nám kancelářská práce škodí a proč nám práce rukama (opravování věcí) dělá dobře. Crawford má doktorát z politické filozofie a dříve pracoval jako člen think tanku řešícího globální problémy. Filozof opravářem motorek Dnes vede servis na motorky v americkém Richmondu. Jeho kniha vysvětluje jev, který se netýká jen jeho: stereotypní kancelářská práce takzvaných bílých límečků, která má velmi často jen pomíjivé virtuální výsledky (nebo také vůbec žádné výsledky), může být velmi neuspokojivá a frustrující, často vyvolává v lidech pocit zmaru a prázdnoty.
Na druhé straně ta často podceňovaná a devalvovaná práce manuální – jako je oprava aut, instalatéřina, kamenictví, zahrádkaření – může lidem přinášet mnohem větší uspokojení. „Důležitá věc ovšem je, zda práce rukama zahrnuje i prvek kreativity,“ tvrdí Crawford. Asi těžko můžeme čekat uspokojení z práce u dělníka z montážní linky. „Pokud můžete při manuální práci používat mozek, tvořivost, pak budete s největší pravděpodobností spokojení,“ vysvětluje Crawford.
První práce čerstvého doktoranda filozofie byla třídění a sumarizování informací pro jistou informační agenturu. Denně musel Crawford zvládnout 28 stránek. Byl z toho unavený a otrávený. Aby stačil nastavené normě, nestíhal materiály ani pořádně číst. Později se stal ředitelem pravicového washingtonského think tanku. „Byl jsem pořád unavený a vůbec jsem neviděl smysl v tom, co dělám. Neměl jsem pocit, že by někdo z našich doporučení profitoval. Bylo mi divné, že jsem za něco tak neurčitého a neuchopitelného vůbec placen. Vědomí zbytečnosti mé práce mě naprosto demotivovalo.“
A tak se Crawford rozhodl s prací filozofa skončit. Z „kravaťáka“ v saku se stal opravář motorek. Koníček z dob svého mládí povýšil na práci na plný úvazek. Od té doby si připadal jako znovuzrozený. Kritéria úspěchu a neúspěchu byla daná (buď motorku opravil, nebo ne). Jak sám říká, mozek zapojoval měrou vrchovatou. A uspokojení z práce? Nekonečné!
„Když jsem poprvé viděl motorku, kterou přivezli na korbě náklaďáku v nepojízdném stavu, jak po sedmi dnech odjíždí po vlastní ose, byl jsem šťastný. V takové chvíli si člověk neuvědomuje únavu. Najednou vám nepřijde, že makáte celý den, že stojíte na betonové podlaze a ani se nestíháte najíst,“ popisuje Crawford ve své knize a dodává: „Vždycky mám z výsledku stejnou radost jako ten chlapík, jehož motorku jsem opravil.“
Připadá vám Crawfordův krok riskantní? Zdá se vám zvláštní, že člověk s univerzitním diplomem zahodí svoje vzdělání a prestižní postavení, začne se hrabat v motorech a dny tráví ve špinavých montérkách? Jak sám filozof tvrdí, stálo mu to za to. Je teď mnohem spokojenější.
Od mikroskopu k hoblíku Stejně jako Peter Jurkovič (59) z Jílového u Prahy. Někdejší biolog se rozhodl opustit vědeckou kariéru ve výzkumném ústavu a místo toho se pustil do nejistého podniku – stavění elektrických kytar.
„Biologie byla mým koníčkem, práce pro mě byla zároveň zábavou, jenže na počátku 90. let se ve výzkumných ústavech začal uplatňovat systém rutinní práce, která přinášela rychlé výsledky (a rychlý zisk). Na základní výzkum už nebylo tolik financí jako dřív. Přestalo mě to uspokojovat,“ líčí motivy svého odchodu z oboru veterinární parazitologie Peter Jurkovič.
„Hudba a kytary byly mým druhým koníčkem, a tak jsem se rozhodl zkusit se tím živit,“ vypráví muž, který mikroskop vyměnil za hoblík a laboratoř za truhlářskou dílnu. Začátky byly těžké, největší problém byl sehnat dobře vyzrálé dřevo i součástky, zpočátku musel hodně improvizovat. Dnes vyrobí na zakázku vlastníma rukama ročně okolo dvaceti kytar. Jeho nástroje vlastní řada známých hudebníků, třeba Billy Gibbons ze ZZ Top, z našich Vladimír Guma Kulhánek nebo Mirek Linhart a další.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Výdělek není sice podle Jurkoviče nijak závratný, ale uživí se. Důležité je, že mu to přineslo lepší pocit z práce. „Pocit z čehokoli, co člověk sám vyrobí, je úžasný. To vám potvrdí každý kutil nebo modelář, My chlapi jsme ješitní, a když nám někdo výrobek pochválí, dělá nám to moc dobře. A to ani nemluvím o tom, když pak svůj výrobek vidím v akci na pódiu nebo v televizi, to je prostě super,“ vykládá Jurkovič nadšeně.
Biologie je stále jeho koníčkem, s bývalými kolegy se vídá pravidelně, ale zpátky do oboru by už nešel.
„Mě osobně manuální práce uspokojuje víc než intelektuální, ale to se asi liší případ od případu a posoudit to může jen ten, kdo má nadání pro oboje. Když je někdo nešikovný, může být pro něj práce rukama spíš trápení,“ tvrdí.
Z kanceláře do kadeřnictví Gabriela Zobaníková (31) rozhodně nešikovná není, je obratná jako střihoruký Edward – jejím pracovním nástrojem jsou nyní kadeřnické nůžky. Původně ovšem Gabriela pracovala v oddělení marketingu vydavatelství Mafra (pod které spadají i Lidové noviny). Skládala inzeráty a vyjednávala inzertní místa v LN a Mladé frontě Dnes. „Po nějaké době to všechno fungovalo skoro samo. Přestalo mě to bavit. Byla jsem za šéfem, aby mi dal něco zajímavějšího. Tak mi dal nový úkol, ale po čase se z toho stala zase rutina. Stíhala jsem práci rychle a za pár hodin jsem neměla co dělat. Já nesnáším nic nedělat! Navíc mě štvalo sezení na místě. Ráno jsem vstávala s pocitem, že jdu do Kolbenky,“ vypráví.
Jednoho dne se Gabriela rozhodla, že už nebude chodit v kostýmkách a vysokých podpatcích do oddělení marketingu. Udělala ve svém životě střih a začala stříhat lidi v kadeřnictví. „Odmalička jsem stříhala panenky, babičky, strejdu, všechny, co se dali. Práce rukama mě baví. Je úžasné vymyslet hezký účes a pak ho vytvořit. Když se výsledek líbí i klientovi, jsem dvojnásob šťastná,“ líčí s úsměvem žena, která bez problémů absolvovala rekvalifikační kadeřnický kurz (už šest let předtím, než si otevřela kadeřnictví) a dva měsíce poté, co odešla z Mafry, si otevřela vlastní kadeřnický salon Studio G v pražských Dejvicích. „Každý den se těším do práce. Svého rozhodnutí nelituji, je to moje vysněná profese,“ pochvaluje si.
Na rozdíl od Petera Jurkoviče a Gabriely Zobaníkové, kteří se rozhodli svá původní povolání zcela opustit a pracovat rukama, se Martin Kontra (42) rozhodl pro kombinaci. „Už léta prosedím hodiny a hodiny u počítače. Svou práci mám rád, ale někdy mi to připadalo úplně úchylné,“ říká editor týdeníku Respekt. Postupně zjistil, že kromě referování o životě kolem cítí silnou potřebu něco konkrétního udělat. „Protože jsem hudebník a jsem zvyklý pracovat s nástrojem, uvědomil jsem si, že by mi pomohlo manuálně pracovat.“ Martin je „hardcorový městský biker“, člověk, který jezdí na kole v zimě v létě. Při nedávném pobytu v Berlíně ho uchvátila tamní komunitní centra spojená s dílnami, kam lidi přijedou na kole, které si na místě buď spraví sami, nebo jim s tím pomůže mechanik. U toho si třeba vypijí kafe a setkají se s podobně zaměřenými lidmi. „Rozhodl jsem se, že zkusím rozjet podobné centrum v Praze,“ říká Martin. Sám by to nedokázal, a tak prostor s názvem Bajkazyl na náplavce u Palackého náměstí otevřel v červnu s podporou Nadace Vodafone. Je to půjčovna a rychlý servis, ale především centrum, kde se návštěvníci mohou dozvědět kudy, jak a na čem se dá po Praze jezdit.
Umí Martin sám opravit kolo? „Ano, ale moje schopnosti jsou velmi omezené. Měl bych se přihlásit na kurz, abych nebyl horší než naši mechanici,“ směje se a dodává: „Já ale nevěřím v kouzlo samotné mechanické činnosti. Na to jsou tu jiní a lepší. Mě táhne touha proměnit dílnu v otevřené místo, které by mohlo přitáhnout Pražany k cyklistické dopravě. Potom budu spokojený.“ Do budoucna plánuje „Bajkavárnu“, kde se k dílně přidá pohodlné zázemí a dobrá káva.
Martinovi vyhovuje kombinace obou světů, v nichž se pracovně pohybuje – toho s bílým límečkem (i když on je většinou oblečený do trička a kraťasů) a toho mezi koly a špinavými součástkami. „Novinový adrenalin mě baví dodnes a šestnáct let práce rozhodně nechci zahodit. Na kolech je pro mě nové, že je to vlastně hodně kupecká, jasně daná záležitost. Což mě zároveň trochu děsí,“ říká muž, jenž plánuje rozjet recyklaci starých bicyklů. „Láká mě oživit odložený vrak a otisknout do něj svoji představu o designu a pohybu v tomto městě. V tom bych se rád realizoval. Jen najít dostatek času, abych to všechno stíhal.“
A jak to dopadlo se mnou? Mám za sebou čtyři měsíce praxe, ale k dokonalosti v kosení ještě daleko. Přemýšlím, zda se nezapsat do kurzu sečení (ano, i to existuje!). Jedno je ale jisté: po víkendu stráveném s kosou v ruce usínám, jako by mě do vody hodil, a ke svému redakčnímu stolu se v pondělí ráno dost těším.
***
Pocit z čehokoli, co člověk sám vyrobí, je úžasný. My chlapi jsme i ješitní, a když nám někdo práci pochválí, jsme šťastní. Peter Jurkovič
O autorovi| MONIKA MUDRANINCOVÁ „Práce rukama mě baví.“ To shodně tvrdí (zprava): Peter Jurkovič – bývalý vědec, dnes výrobce kytar, Gabriela Zobaníková – bývalá marketingová specialistka, nyní kadeřnice a majitelka salonu, a Martin Kontra – editor týdeníku Respekt a provozovatel půjčovny a opravny kol.
