Na Consuelině těle si všimnete dvou věcí. V první řadě jsou to ňadra. Nejskvostnější ňadra, jaká jsem kdy viděl - a to jsem se narodil, nezapomeňte, v roce 1930, vzpomíná promiskuitně úspěšný sedmdesátiletý akademik Kepesh, který se od časů Rothova Profesora touhy (1977) stal uznávaným kulturním arbitrem, jenž intelektuálnímu publiku na televizní obrazovce i v rubrikách prestižních deníků zasazuje fenomény do kontextu.
Momentálně však sedí na pohovce newyorského obýváku a s machistickou ležérností znaveného gigola líčí rutinní svádění studentek svého vysokoškolského kurzu „Kritika v praxi“. Během celého vzpomínání si odskočí jen za umírajícím přítelem nebo vedle k telefonu. „Musím přijmout ten hovor, promiňte,“ sugeruje úspěšně čtenáři důvěrnou atmosféru.
Vypravěčův byt, do kterého nás postupně vtahuje, není jen dějištěm vzpomínaných avantýr. Jelikož nezbytnou výbavou zodpovědné analytické mysli bývají i vina a výčitky, Kepeshův hlas se v něm nese jako ve zpovědnici.
Jestliže Rothův Alex v Portnoyově komplexu (1969) ležel na psychoanalytickém gauči, náš bilancující akademik hledá existenciální odpovědi u klavíru (podobně jako letos jeho český vrstevník Ludvík Vaculík) nebo se čtenářova morálního souhlasu dovolává sériemi pochybovačných otázek. „Co máte dělat, když vám je dvaašedesát a jste přesvědčen, že už si nikdy ani na chvíli nepřisvojíte něco tak dokonalého? Co máte dělat, když vám je dvaašedesát a nutkání vzít si, co je ještě k mání, nebylo nikdy silnější než dnes?“
Pygmalion a americká etika
Právě ve vztahu s kultivovanou kubánskou krasavicí Consuelou však hrdý pedagog prohrává ve své vlastní hře a spolu s pečlivě plánovanými rozkošemi získává i žetony pálivé nejistoty. Ne, že by měl potíže s prostatou (jako další Rothovo proslulé alter ego, spisovatel Nathan Zuckerman), začal však na potenciální i minulé Consueliny partnery žárlit: „Jak vím, že mi ji nějaký mladík odvede? Protože i já jsem kdysi byl tím mladým mužem, který by to udělal,“ odpoví si zkoušený Kepesh, který se podle vlastních slov ocitá v „pornografii žárlivosti a vlastního zničení“. A trpí přitom jako zvíře.
Stejně jako byl svobodně bezohledný v milostných dobrodružstvích, je nyní nelítostný i k sobě: „Já sám jsem strůjcem její nadvlády nade mnou,“ konstatuje Kepesh osamělé pokračování svého pygmalionského příběhu, když mu kubánská studentka s kouzelnými ňadry dá po roce a půl košem. Tam, kde v Milostných rozmluvách (1990) nabídl Roth čtenářům kytici dialogů, zavoní jim nyní omamně i stostránkovým monologem. Nebyl by to ale autor Spiknutí proti Americe (2004), aby se svou květinu nesnažil zasadit i do Velké americké zahrady. A tak intelektuálovy osobní vzpomínky elegantně přerůstají do alternativních dějin americké sexuality, které Roth interpretuje jako pokračující souboj svatouškovské morálky puritánských Otců poutníků se svobodomyslnými „przniči indiánek“ od legendární májky na Veselém vrchu v Massachusetts. Tuhle dichotomii naznačil dávno před Rothem i Nathaniel Hawthorne, teprve v kulisách 20. století si však uvědomíme, jak může být schizofrenní. A aktuální. Vypravěč se sice liberalizoval během kampusové sexuální revoluce 60. let, reflektuje však i její důsledky: „Gayové začínají být militantní, dožadují se manželství a služby v armádě. Dvou institucí, které se mi hnusily.“
Odvrácenou tvář americké svobody ztělesňují v novele zejména návštěvy Kepeshova syna, který se otci svěřuje s mimomanželským vztahem, jen aby mu vyčítal někdejší nezodpovědný odchod od rodiny. Liberální profesor mu odpoví: „Pokud žiješ v zemi, jejíž klíčové dokumenty jsou všechny o rovnoprávnosti a snaží se zajistit svobodu jednotlivce, pokud žiješ ve svobodném systému, kterému je v podstatě lhostejné, jak se chováš, pokud tvoje chování nepřekračuje meze zákona, pak veškeré strádání, které tě postihne, sis s velkou pravděpodobností způsobil sám.“ Mohl říct Američan dospělému synovi něco zodpovědnějšího?
Novela Umírající zvíře (anglicky 2001) ale především vypráví o sexu a umírání. Ve vyprávění se tyto motivy přelévají jako ve spojených nádobách a s každou obrácenou stránkou ubývá příběhu jak písku z prasklých přesýpacích hodin. Nechat na závěr zpovědi promluvit i jeho posluchače je jen další ze špílců Rothovy vypravěčské bravury, kterou si teď český čtenář může znovu vychutnat i díky kongeniálně plynoucímu překladu Jiřího Hanuše.
Láska, smrt i nobelovka
Sex Umírajícího zvířete není tak bezuzdný jako experimenty zmíněného Alexe Portnoye, ačkoliv vypravěč například informuje čtenářky o pocitech i potřebách na druhém konci felace. Kepesh však pohlavní lásku pojímá především jako účinnou metodu boje proti fyzickému konci. Zásluhou svého intelektu si přitom uvědomuje, že podobnou válku nikdy nemůže vyhrát: „Ať toho víte sebevíc, ať sebevíc přemýšlíte, kujete pikle, vymýšlíte finty a plány, na sex nevyzrajete. Člověk by neměl dvě třetiny problémů, kdyby se nevydával mezi lidi, aby si zašoustal,“ konstatuje autor s vypravěčem.
Americký prozaik Philip Roth napsal za padesát let skoro třicet románů, a když se před pár týdny ve stolních společnostech spekulovalo o tom, zdali si letos konečně odnese Nobelovu cenu za literaturu, nebylo to jen zbožné přání českých fanoušků. I prestižní britská sázková kancelář Ladbrokes ho řadila ke třem největším favoritům.
Jeho právě vydaná kniha nese v titulu citát z Yeatsovy básně Plavba do Byzance (tou se inspiroval i jižanský prozaik McCarthy pro román Tahle země není pro starý), ve které irský básník líčí své srdce jako „nemocné touhou a přikované k umírajícímu zvířeti“. Rothovo zvíře je jistě tělesné - vypravěč si tento verš vybaví během milostného aktu, před kterým si k pohovce přichystá metronom, jeho sobecké zoufání však s plynoucím příběhem dostává také šanci přerůst až do heroičnosti chybujícího rytíře Lancelota, který chce zachránit Kulatý stůl.
Jedno z nejskvostnějších ňader, jaké kdy vypravěč viděl, totiž zasáhne rakovina. A když je soucitný Kepesh před operací Consuele fotografuje, jako by uchovával symbol někdejší touhy a zároveň alegoricky upozorňoval na prvotní poslání všech kronikářů lásky a spisovatelů vůbec.
Když před třemi lety Philip Roth v televizním interview předpověděl zánik čtenářského zájmu o beletrii během dvou dekád, zároveň upozornil na to, že sám se psaní nikdy nevzdá. Možná bude mít s tou Nobelovou cenou štěstí napřesrok. Evidentně toho o autorských posedlostech ví tolik jako jeho Kepesh o nástrahách tělesné lásky.
BELETRIE KNIHA TÝDNE
Umírající zvíře
Philip Roth Přeložil Jiří Hanuš. Vydalo nakladatelství Mladá fronta, Praha 2007. 120 stran.
O autorovi| JAN ČÁP, Autor je redaktorem Orientace
