rozhovor EVY Hlinovské
Procházím vrátnicí fotbalového stadionu Sparty Praha a vrátný ukazuje rukou na, jak říkají něžně sportovní komentátoři, „zelený pažit“, kde panu Řepkovi (35) právě končí trénink. Vydávám se tedy skrze parkoviště plné luxusních aut počkat k šatnám. Přímo u nich stojí ten nejzářivější vůz – bílý sportovní mercedes. Patří Tomáši Řepkovi, známému sběrateli rychlých kol. Zatímco čekám na to, až se fotbalista osprchuje a naobědvá, přichomýtne se ke mně holohlavý belgický fotbalový fanoušek, jenž o své dovolené objíždí stadiony. „Ááá, Repka, Fiorentina, West Ham,“ vysype ze sebe kluby, v nichž český fotbalista působil, a ukazuje brožuru s fotkami mužů v bordó dresu. To už mě ale vyzvedává bývalý kapitán Sparty s nevyzpytatelným výrazem v zářivě modrých očích. Pohled mu ale nyní zakrývá černá kšiltovka s bílým nápisem Emporio Armani. Tomáš Řepka, v džínách, sportovním triku a černo-bílé mikině, nepůsobí během povídání tak sebevědomě jako na hřišti. „Jak dlouho to bude trvat?“ zajímá se, „mluvím rychle, půl hodiny?“ Mluví hlavně tiše, nevzrušeně a většinou se dívá na šedavý koberec v salonku v prvním patře sparťanského stadionu. Objímá se rukama, jako by mu byla zima. Občas pronese s kamenným výrazem vtip. A někdy zvýší hlas. To když přijde řeč na jeho „blikance“ neboli úlety na hřišti, za které fasuje žluté a červené karty.
* Český slovník jste obohatil o výraz blikanec. Jak jste na něj přišel?
Ani nevím. Prostě mi blikne v hlavě, přeskočí mi. A jak mi v ní blikne, tak tomu říkám blikanec. Neměl jsem pro ten stav žádné slovo, proto jsem si ho vymyslel. Jsem rád, že se chytlo.
* Cítíte dopředu, že budete mít blikanec?
Ne. (udiveně) Přijde zničehonic.
* O vás je známo, že dlouho vydržíte bez jakýchkoli úletů. A pak, když se děje nějaká nespravedlnost, vybuchnete…
Ano, nespravedlnost. (důrazně, zvedá oči) Když cítím, že se nám ubližuje, tedy nejen mně, ale mužstvu, vybuchnu. Je to špatně. Ale nejsem diplomat. Ve mně se hromadí všechno, jsem introvert. A navíc nejsem jen introvert, mám i další neduhy – jsem třeba melancholik.
* Nemyslel jste cholerik?
Jsem všechno, všechno. (zvyšuje hlas) A dokonce se o mně říká, že jsem Jekyll a Hyde. Jednu dobu jsem měl opravdu dvě hlavy, dvě tváře. Vlastně je mám doteď, ale už je střídám mnohem míň, protože jsem starší a nemám tolik sil. Soustředím se na výkon.
* Chcete říct, že máte dvě osobnosti?
Ne. Spíš to, že v civilu mám jinou hlavu než v práci. Hodně lidí, kteří mě znají, přišlo na můj zápas a nepoznávali mě. (rozhorlí se) Říkali mi: „To normálně nejseš ty, ty vole, ty seš normální magor, blázen, ty vole. Já se nedivím lidem, když o tobě říkaj, že seš hovado, fakt hovadský hovado.“ Byl jsem z těch reakcí trochu udivený, ale asi mají pravdu. A navíc to říkali lidi, kteří jsou mi blízký. A dodávají, ať se nedivím těm, kdo mě odsoudí. Je ale špatně, když někdo někoho odsoudí bez toho, že by si s ním dal kafe… (zarazí se) Ale to bych musel jezdit po republice a všem vysvětlovat, že nejsem takový, jak někdy vypadám. A na to nemám ani čas, ani chuť.
* To nepochopení vás mrzí?
Ne. Každej je nějakej. Jsou tady psychopati, vrazi, úchyláci, pedofilové.
* Nikdo vás přece nesrovnává s úchylákem.
Chtěl jsem jen říct, že oproti týhle sortě lidí jsem andílek! (zvyšuje opět hlas) Dělám svou práci naplno a dělám ji, jak ji dělám. Každý má v práci nějaký výraz.
* Nemá na váš výraz vliv i to, že jste obránce?
Možná. Hodnej obránce – žádnej obránce.
* Mluvíte o tom, že na protihráče děláte „hudry hudry“. Zkusil to někdy někdo na vás?
Nikdy! Nepamatuju se.
* Ani třeba ve West Hamu nebo Fiorentině?
Ne. V zahraničí byli útočníci, který byli hodně nechutný. To ano. Ale všechny souboje byly fér. A mě to o to víc bavilo.
* Udělal někdy někdo na vás nepříjemný faul?
Nikdy, musím zaťukat. (klepe na stolek) Většinou si výrony nebo natažený svaly způsobím sám.
* Na hřišti máte pro strach uděláno. Čeho se bojíte v životě?
(vypadá udiveně) Asi se bojím o svou rodinu, bojím se tragédií, jako jsou nemoci a smrt. Jinak se nebojím, dokonce bych řekl, že strach je lidská slabost. Ale samozřejmě jde o intuici, pud, který patří k životu. Nemám strach rád.
* Věříte na intuici?
Ne. Co se má stát, to se stane. Čím víc člověk přemýšlí a bojí se, tím spíš přivolá katastrofu. Nehraju na to, jak lidi chodí k čarodějnicím, jak věří na křišťálové koule a karty a jak jim pak vědmy předpovídají různý blázince. Kdyby věštci měli opravdu nějaké schopnosti, léčili by lidi, pomohli by jim od rakoviny a nekoukali by do koule.
* Kdy jste se vlastně stal fanouškem Sparty?
Jako malej kluk jsem Spartě nefandil, vyrůstal jsem na vesnici. Byl jsem fanoušek menších klubů, v té době Gottwaldova. Pak jsem přestoupil do Baníku. A tam se to u mě lámalo.
* To se ve vás lámalo, když jste hrál za Baník?
Ne, to ne, ježišmarjá! (vyděsí se) To jsem byl zarytej baníkovec. Jenže jakmile jste chvilku ve Spartě, tak ten klub vám strašně přiroste k srdci. Jsem tady sedm let. I když jsem byl v cizině, sledoval jsem Spartu. A vždycky jsem se do ní chtěl vrátit.
* Byl pro vás návrat z Anglie těžký?
Nemyslím. Věděl jsem z vyprávění, do čeho jdu. Malinko mě překvapila mentalita lidí. Myslel jsem si totiž, že lidi budou fotbal víc chápat a víc vnímat. Jaká je společnost, takový je sport. To mě trošku zaskočilo.
* Teď mluvíte o korupci?
Ne, o celkovém klimatu – je to tu tak, že lidi chtějí fotbalu spíš ublížit, než mu jít naproti a vyzdvihnout ho. Také mi přijde, že úspěch se tu neodpouští. Čím víc malérů, tím líp. Myslím, že média a bulváry by se měly snažit pozdvihnout fotbal ve společnosti na vyšší úroveň.
* Poznáte při zápase, že je někdo zkorumpovaný?
Ne. Nikdy jsem nehrál v manšaftu, který by to udělal. Samozřejmě jde i o jednotlivce. A ta osobní korupce mi přijde hodně nefér vůči klukům. Jsme přece na jedné lodi.
* Popularitu si u české veřejnosti získala rozhodčí Dagmar Damková. Jak vy vnímáte ženu-rozhodčí?
Jako zpestření pro fotbalisty i pro lidi. Paní Damková je fér, chová se slušně a já jí fandím. Chtěl bych, aby takových žen bylo víc. Smekám před ní, jakou má kuráž – jít na plac a získat si respekt.
* Viděla jsem vaši rozlučku ve West Hamu. Vy jste byl oblíbený nejen u anglických fanoušků, ale i u fanoušků Sparty. Proč?
Je to tím, jaký jsem, mám svůj názor. Lidi mají rádi, když se někdo nebojí svůj názor vyslovit. Jenže na druhou stranu se k takovým lidem moc nehlásí. Rádi vás poslouchají, ale jsou přitom schovaní někde za rožkem. Co kdyby náhodou... (odmlčí se) Jsem taky bezprostřední.
* Kdy jste zjistil, že vás baví fotbal?
Hned. Dělal jsem fotbal od pěti let. Samozřejmě jsem nemohl tušit, že se dostanu na tuhle úroveň.
* Kdo vás přivedl k fotbalu?
Moje tety. Mám velkou rodinu, moje máma má osm sourozenců, ale to je na Moravě úplně normální. Tety se mi hodně věnovaly.
* Jaké jste byl dítě?
(přemýšlí) Nebyl jsem moc oblíbenej, byl jsem vyloženě rošťák. Asi jsem nebyl takové to vytoužené dítě… (zarazí se) Neřekl bych, že jsem byl úplně dítě ulice, ale určitě se na vesnici výchova brala jinak než ve městě. Byl jsem raubíř a učitelky mě moc rády neměly. Chodili jsme třeba krást třešně sousedům nebo kedlubny na školní pozemky.
* Máte 15letou dceru. V čem ona je jiná, než jste byl vy v jejím věku?
Neřekl bych, že je jiná než já. Je stejná. Chytla městský móresy a obecně bych řekl, že obě moje děti jsou kultivovanější, než jsem byl já. Snažím se je vychovávat tak, aby měly svůj názor. I když se to třeba nenosí. Chci, aby byly hodně přímočaré, aby neskláněly zbytečně hlavu, když nemusí. Já se svou přímočarost musel učit. Byl jsem vychovávanej úplně jinak.
* Váš syn hraje fotbal. Poznáte, že má talent?
No, hraje za Spartu. Je ještě malinkej, bude mu devět. Něco v sobě má, ale bude mi podobný – není to úplně talent od Boha, jako mají jiní kluci, bude muset hodně trénovat. Doufám, že až přijde ta opravdová fotbalová práce, nezalekne se. Zkrátka musí jít fotbalu naproti.
* I vy jste musel?
Tak. Musel jsem všechno vydřít, musel jsem do toho hodně šlapat, abych se přiblížil ostatním. Víc jsem trénoval a víc se musím soustředit na hru. Velký fotbalisti v sobě mají cit pro hru i kombinaci. A taky si myslím, že ti fotbalisti, co to mají vydřený jako já, si fotbalu víc váží.
*
Říkáte o sobě, že jste rodinný typ. Pomáháte manželce s domácností?
Ne, to vůbec. Vůbec. (vypadá zaraženě)
* Kam spolu chodíte?
Určitě spolu někam chodíme. Nejsem ale typ na divadla, že bych si vzal motýlka a vyrazil někam na operu nebo muzikál. Mám rád hudbu, kromě černý muziky a housu, co tady poslouchají naši teenageři. Teda ještě kromě Moravanky a těchhle blázinců. Když je nějaká povedená písnička, i v opeře, mám ji rád. Miluju taky filmy pro pamětníky. Líbí se mi na té době, jak se k sobě lidé chovali, jak vše fungovalo. Spousta lidí, když jim vyprávím o starých filmech, se na mě dívá, jako bych zaspal dobu. Ale já obdivuju, jak jsme žili na úrovni. Já tu dobu znám od dědy, byl kulak a fungoval na tý nejvyšší společenský úrovni. Měl se dobře. Pak mu komunisti všechno vzali. Nebyl schopen v novém režimu fungovat, pamatuju si dodnes, jak nadával na komunisty.
* Kam tedy chodíte s manželkou? Do restaurací?
Tak. Tady v Dejvicích chodíme do jedné italské, je to moc fajnová restaurace. Má ji Ital Emanuel, říkám mu Mano. Byl fanouškem Fiorentiny, když jsem tam hrál. Chodil na naše zápasy, já o něm ale nevěděl. Pak si vzal Češku a zůstal tady.
* Máte rád pizzu, nebo těstoviny?
Někdy jo.
* Takže všechno?
Všechno.
* Jakou životosprávu dodržuje fotbalista?
Žádnou. (směje se) Dodržuju ji v tom smyslu, že moc nepiju alkohol. Kdybych ale řekl, že nepiju vůbec, kecal bych.
* Co pijete? Víno?
Ne, to vůbec.
* Pivo?
No, a vodku. Ale v jídle se nehlídám. Jím, kdy mě napadne, klidně v jedenáct ve dvanáct v noci. Mám asi dobrej metabolismus. A co nespálím, to vyběhám.
* Nebyl byste výkonnější, kdybyste jedl zdravě?
To ne. Hubenější. A to by nebylo moc dobrý. Mám volnej režim. Rozhodně nejsem ten typ komunistickýho sportovce – že bych denně vypil dva litry mlíka, spal deset dvanáct hodin a dával si odpoledne šlofíka. A ještě jedl zeleninu a ovoce.
* Jak tedy spíte?
Na svůj věk spím málo. Maximálně šest hodin. Když je hodně dobře, tak osm. Jsem noční pták. Občas taky zajdu někam večer s klukama, ale to není pravidelně. Ale když už jdu, tak to má grády. Nejsem totiž člověk, který dělá něco napůl, jdu do všeho naplno. Když jdu, tak jdu. Když piju, tak piju. Ale je pravda, že na tréninku si umím odpočinout. Doufám, že ve svém věku na to mám právo. Jsou dny, kdy jsem hrozně unavenej. To pak buď na plac nejdu vůbec, nebo jdu a udělám si to volnější. Ale nešidím to.
* Kouříte?
No. Je to individuální. Já říkám, že každej je z jinýho těsta. Někomu by kouření vadilo, někoho by zabilo. Někomu nevadí. Kouřím dlouho, od mládí. Miluju fotbal natolik, že nepřestanu kouřit. (zvedne zrak, zvýší hlas) Takhle bych to řekl.
* Jak to myslíte?
Když jsem zkoušel přestat, spíš mi to ubližovalo, než pomáhalo.
* Chcete říct, že jste byl méně koncentrovaný na hru?
To si nemyslím. Když kouříte dlouho jako já, vaše tělo si navykne. Když to tělu vezmete, začne se s tím nedostatkem prát. Vadilo mi, že jsem začal přibírat, byl jsem dýchavičnej, nervózní, nasranej, potil jsem se. Tak jsem si řekl: Asi si ubližuju tím, že kouřím, ale nebudu si ubližovat tím, že nekouřím.
* Kolik kouříte?
(odmlčí se, přemýšlí, vzdychá) Adekvátně tomu, že dělám sport.
* O fotbalistech je známo, že o sebe velmi dbají. Přemýšlíte nad oblečením?
Neřeším to. Mám rád věci, v kterých se cítím dobře. Kdybych se cítil příjemně v pytli od brambor, klidně bych si ho vzal. Prdím na módní policii. Ať si každý chodí, v čem chce. Není na místě, aby jeden člověk hodnotil to, co nosí ten druhý.
* A to nechodíte ani na solárko? Ani na pedikúru?
No… (prohlíží si své opálené ruce a upravené nehty) Teďka jsem byl. Jednou za čas sem chodí ženská na manikúru a pedikúru. Je to individuální. Ale samozřejmě je pro fotbalistu hodně důležité, aby měl v pořádku nohy. Nohy nás živí.
* Jak ve svém věku regenerujete?
Občas chodím na masáže. Saunu nedělám, bazén, vířivky nedělám, mně voda nedělá dobře. Druhej den po zápase jsem zbitej, ale to si radši dám den pauzu, než abych se někde válel ve vodě.
* K vašemu životnímu stylu patří auta. Plánujete nějaký nákup?
Už nebudu kupovat, už toho bylo dost. (skoro šeptá) Už se zasekávám. Stojí to hodně peněz.
* Podepsala se na vašem zacházení s penězi nějak ekonomická krize?
Ne, žiju pořád stejně. Peníze budou, my nebudeme. Nejsem úplnej kaskadér, ale že bych šetřil, protože se někde něco děje, to ne.
* Investujete?
Neinvestuju. Radši. Kdybych investoval, o všechno bych přišel, protože byla krize. Spousta kluků měla problémy, investovali do cenných papírů – a ztratili spoustu peněz.
* Máte rád knížky?
Vůbec nečtu. Ne že by mě to nebavilo, ale nemám čas. Pořád to čtení s sebou musíte tahat a v autobuse je dost legrace i bez knížky. Různě se bavíme, jsme taková směska. Pořád si máme o čem povídat. Ale nemůžu vám říct o čem.
* Co vás po zápase bolí nejvíc?
(mlčí)
* Nic?
Nemám partii, která by mě bolela. Jsem unavenej celej.
* Můžete po zápase spát?
Spím málo, pořád se mi to honí v hlavě, jsem napumpovanej. Když hrajeme v devět večer a skončíme v jedenáct, usnu ve tři ve čtyři. Jsou ale typy fotbalistů, kteří usnou hned.
* Zdají se vám sny o fotbale?
Zdálo se mi třeba, že jsem byl mistr světa, že jsem vyhrál Champions League. (směje se, náhle ožije) To byl vtip. Zdá se mi, že hrajeme zápas a vyjde nám to.
* Žádné noční můry? Jste optimista?
To jsem, velkej. Až je to někdy na škodu.
* Proč myslíte?
Člověk je pak zklamanej. Pak si v hlavě přehrávám, kde se stala chyba. Je to opravdu dost náročný na hlavu. Navíc čím jste starší a máte opotřebovanější tělo, tak máte i unavenější hlavu. Tělo dáte dohromady, ale dát dohromady hlavu je o hodně těžší.
* Vy jste citlivý člověk?
To určitě ne. To určitě ne. (zvedá ke mně oči) Slyšel jsem, že jsem z kamene! Jsem z kamene, jsem celej kamennej, tak to bylo míněno.
* Tak fyzicky určitě...
Jsem kamennej na duchu. A fyzicky taky samozřejmě.
* Bývalá žena Tomáše Ujfalušiho vyprávěla, jak jí manžel dával ve spánku hlavičky. Co vy?
Já to nedělám. Někdy kopnu nohou, ale to asi každej.
* Nebráníte ve spánku?
Nebráním, to se bráním já. (rozveselí se)
* Přemýšlíte, co budete dělat, až ukončíte kariéru?
Zatím ne.
* Jak dlouho ještě vydržíte tempo? Pět let?
(kroutí hlavou) To ne, jsem starej, to by mě museli na place zastřelit. Upřímně říkám, že nad tím nepřemýšlím. Až skončím, tak to budu řešit. Dělám, co dělám. A co bude, bude.
***
Vůbec nečtu. Ne že by mě to nebavilo, ale nemám čas. A v autobuse je dost legrace i bez knížky.
O autorovi| Eva Hlinovská, eva.hlinovska@lidovky.cz
