Ve svazcích, které na zpěváka vedla komunistická Státní bezpečnost před rokem 1989, jsou podle iRozhlasu k nalezení především složky z období konce 60. a začátku 70. let. Nabízejí tak vhled do Gottova života hlavně v přelomovém roce 1968.
  |
Převoz balíčků přes železnou oponu
Jako jeden z prvních záznamů ve svazku je setkání Karla Gotta s novinářkou ze západního Německa Marion Heimannovou. „Připravoval jsem se k odletu do Frankfurtu. Všiml jsem si, že Heimannová je v hale a na někoho čeká. Těsně před odletem přišla za mnou a žádala mne, zda bych jí nevzal do Frankfurtu pro známé balík,“ vypověděl při výslechu.
Poslední videoklip Karla Gotta už má přes 22 milionů zhlédnutí |
„Nezbývá mi než dodat, že pro příště budu opatrnější,“ řekl Gott v roce 1969 ve výpovědi. Obsah balíčku podle iRozhlasu Gott nekontroloval.
Převoz balíčků přes železnou oponu se ale měl dít podle svazků více než jednou. Už v roce 1964 při zájezdu s Československou televizí měl převézt osobní věci Petru Vilémovi, který emigroval do Venezuely.
O čtyři roky později přišla invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Gott se k roku 1968 oficiálně příliš vracet nechtěl ani po roce 1989. „Po obsazení nechali ještě rok, aby kdo chtěl, mohl odejít. To už samo vypovídá o tom, že to bylo mezi velmocemi domluvené. Viníme jednu mocnost, která nás obsadila – ale pozor, byly domluvené,“ řekl Gott na konci října 2018 ve vysílání Českého rozhlasu Dvojka.
Proč čekali hodiny na loučení s Gottem? Byl sexuální idol, spojoval národ, tvrdí příznivci |
V dostupných spisech je většina momentů, kdy se vymezil proti tehdejší vládě. V první polovině 60. let spolu s dalšími kolegy měl pomocí zmizíku falšovat doklady k přechodu do Západního Berlína. Nepovolený přechod na železnou oponu měl vysvětlovat tím, že měl západoněmecké marky, za které si chtěl koupit gramofonovou desku a zajít do kina.
Tvář normalizace
Dokumenty se podrobně věnují i Gottově emigraci z let 70., ze které se po dohodě s československou vládou vrátil. Kvůli tomu tomu příslušníci StB vyslýchali oba jeho rodiče a tehdejší spolupracovníky.
Známější jsou ale Gottovy dopisy (případně Gottem podepsané dopisy) Gustávu Husákovi a dalším představitelům KSČ ze 70. let. „Nejsem politik, ale zpěvák, který má za všech časů přinášet lidem radost a nikoliv teze. Tomuto poslání jsem se nikdy nezpronevěřil a hodlám je plnit tak dlouho, dokud o to budou lidé stát a dokud k tomuto budu mít potřebné podmínky. Tyto jsme v posledních letech ztratil v Československu,“ píše Gott Husákovi v dopise.
S Husákem pak měl domluvit svůj návrat do Československa. Stal se tváří oficiální kultury normalizačního období a také podepsal Antichartu. Na akci v Národním divadle vystoupil proti signatářům Charty 77.
‚Nejsem politik, ale zpěvák‘
Na oplátku za spolupráci mu režim dal to, co chtěl celou dobu. Mohl dál vystupovat v zahraničí, respektive v západní Evropě nebo ve Spojených státech, ke kterým choval neskrývaný obdiv.
Gottova rodina si ponechá vzkazy a dárky od vily na Bertramce. Úklid byl odložen |
Na konci 80. let měl být Gott podle dokumentů nerozhodný a k ničemu se nechtěl vyjadřovat a ventilovat své názory. Svou nečinnost měl potvrdit i v moment, kdy se podepisovalo Několik vět. „Když se ale o několik měsíců později podepisovalo Několik vět, stál zase stranou,“ řekl ve Vinohradské 12 hudební publicista Pavel Klusák.
Se sametovou revolucí Gott vystoupil až v den generální stávky a s Karlem Krylem zazpíval státní hymnu. „Sametové revoluci uvěřili další lidé a Gott se zároveň začal vracet do veřejného života,“ řekl Klusák.
Gott se objevil i v řadě dokumentů, které nebyly psané přímo na jeho osobu. Spis na Gotta vedla Státní bezpečnost pouze jako zájmovou osobu, nikoli agenta nebo spolupracovníka.
