Jsme 30. generace kompromisů

* O sobě: Povaha, se kterou jsem se narodil, mi pomáhá zážitky v mé mysli udělat snesitelné natolik, že jsem schopen mluvit o nich jednoduše a realisticky. O dětství: Prožil jsem moc hezké dětství. Rodiče byli chudí, nikdy se mě například neptali, co jsem obědval, pro matku bylo důležité, abychom měli aspoň večeři, a trvala na tom, že k večeři se musí všichni sejít. A my děti jsme si na trhu vzali třeba cibuli nebo zkrátka to, co zelináři moc nehlídali, a zapili to vodou a to byl náš oběd. Dětství v Libni mě připravilo na lágr. Záruka přežít to samozřejmě nebyla, ale byl jsem zvyklý na hlad, na zdrženlivost v požadavcích. O Buchenwaldu: Neměl jsem boty, bylo dvacet stupňů pod nulou a vykládali jsme vagony - tak jsem si zabalil nohy do hadrů a necítil jsem se špatně. Aspoň mi nikdo nemohl ty boty sundat a ukrást. Já si s tím moc nelámal hlavu, věděl jsem, jak si poradit. Přikryl jsem se starými německými novinami a zahřál se. Věděl jsem, že je to součást života. Nakonec to k životu patří, že jednou jsi nahoře a jednou dole. A tenkrát jsem byl dole. O jídle v Osvětimi: Sedíme v kavárně a jíme skromnej sendvič na bílém talíři. Když to vidím, jsem okamžitě zpátky v Osvětimi, proti své vůli, naskočí mi to automaticky. Jak nám dali vodovou polívku jednou za dvacet čtyři hodin a někdy ani to ne, protože nechtěli, abychom žili déle než devadesát dva dní. To si propočítali, že otrok s přídělem 242 kalorií denně vydrží 92 dní a pak už nemůže pracovat, tak ať vylítne komínem. V Osvětimi jsme dostávali polívku do ruky. Člověk musel dát obě dlaně k sobě jako misku a do ní mu nalili polívku. Když byla horká, tak ti, kteří ji pustili, dalších dvacet čtyři hodin nejedli. O autorech: Spisovatel je po každé knížce mrtvý. A musí se znova narodit. Pro mě platí stejná pravidla jako pro ty, kteří s psaním začínají, musím vždycky znova objevit zákony toho příštího příběhu. O svém psaní: Vím, že to, co píšu, jednu kvalitu má, a to je autentičnost. Mezi spisovatele, od kterých se učím, jako je Turgeněv, Konrad, Mann, Joyce, Tolstoj... jistě nepatřím. Dosáhnout jejich mistrovství je nemožné, ale musíš se o to snažit. To, o čem píšu, jsem prožil. To nejlepší jsem zatím nenapsal, tohle všechno jsou učednická léta. Ani Tolstoj nebo Hemingway si nemysleli, že píší dobře, výsledek se nikdy nevyrovná představě, jakou autor má, naštěstí to čtenář neví. A mně pomáhá, že můžu pořád začínat. Vlastně si myslím, že teprve teď jsem měl začít psát. O mravnosti: Člověk nikdy není bez volby. Jenže jsme už asi třicátá generace kompromisů, která si zvykla, že uhnout je pohodlnější. Za sebe říkám, že radši bych byl mravnej než nemravnej. Nebojím se být sám sobě soudcem. O světě: Po naší zkušenosti jsme byli přesvědčeni, že se už nikdy nemůže opakovat fašismus, antisemitismus, že to není možné. A je.