Zvyšovat daně je nerozumné. Může to přibrzdit lidi, jejichž plány mohou být přínosnější
Módní civilizační fenomény k nám zpravidla doráží se zpožděním. Představa, kterak nejbohatší Čech Petr Kellner sepisuje petici, v níž Jiřího Paroubka žádá o vyšší daně pro majetné, zní v českých reáliích jako sci-fi.
I on ale možná za pár let podlehne trendu, který teď vyznávají američtí a němečtí miliardáři, hlasitě v peticích a televizních talk show žádající Baracka Obamu a Angelu Merkelovou o vyšší daně.
Odpustky za hamižnost Zní to líbivě, vstřícně a pokorně. Jako snaha „vykoupit“ se ze stigmatu ekonomické krize, kdy se z bohatství zvolna stávalo synonymum hamižnosti. Podobné výstřelky miliardářů můžou ale zrovna teď, kdy mnozí politici o vyšších daních skutečně uvažují, napáchat dost škody. Hodně kreativních a podnikavých lidí by kvůli nim mohlo přijít o přirozenou motivaci a elán.
Před dvěma týdny požádala v talk show na BBC o vyšší daně skutečně těžká váha. Charismatický investor a nejbohatší muž světa Warren Buffett. Bohatí lidé mají podle něj morální povinnost zaplatit společnosti na daních výrazně víc. Úspěch není jen jejich vlastní zásluhou. Kdybychom žili v Bangladéši, nikdy bychom úspěšní nebyli, tvrdí Buffett.
V zásadě má pravdu. Většina lidí neuspěla jen díky vlastní genialitě, výjimečnosti, odhodlání a píli. Nedokázali by to, kdyby nedostali příležitost. Našemu životu udává směr prostředí, kde vyrůstáme. Rodina, škola, čtvrť i celá společnost. V divočině nebo diktatuře severokorejského stylu je šance pro génia nebo miliardáře v podstatě nulová.
Obrovskou roli příležitosti ukazuje v knize Outliers známý americký novinář Malcolm Gladwell. Třeba pro Billa Gatese bylo klíčové, že se na začátku počítačového věku v roce 1968 ocitl ve výjimečné škole Lakeside, kde na rozdíl od mnoha podobně nadaných a pracovitých dětí mohl neomezeně programovat.
Přirozená je i snaha společnosti něco vrátit. Předvádět sociální zodpovědnost zrovna přes vyšší daně je ale dost nebezpečné.
Ne každý musí vidět svět stejně jako Warren Buffett. Hranice, kdy už se člověk považuje za movitého, je velmi individuální. Někdo se může cítit boháčem už s milionem korun, jiný ten pocit nezíská ani s miliardou dolarů. Třeba má ještě dobré plány, jak ji investovat a udělat z ní během pár let deset miliard.
Kdyby mu ji stát zdanil, může to společnost ochudit o řadu dobrých nápadů.
Takže je poněkud arogantní, když miliardář Chuck Collins se svou neziskovkou Wealth for the Common Good (Bohatství pro obecné blaho) vyzývá Baracka Obamu, aby zvedl daně všem, kdo vydělávají přes 350 tisíc dolarů ročně.
Proč se snažit a dřít, když mi stát stejně z každé další tisícovky, kterou si díky dobrému nápadu a úsilí vydělám, sebere 50 nebo 60 procent? Tolik totiž dnes ve většině vyspělých zemí platí na všech daních a odvodech ti, jejich příjmy výrazněji převyšují průměr.
Oživení bez nových podnikatelů Barack Obama daně zvýšil. A možná i proto se Amerika poprvé v historii probírá z recese, aniž by přibývalo drobných podnikatelů.
Od určité hranice samozřejmě přichází dojem, jaký má Warren Buffett. Peněz máte už tolik, že pro vás ztrácejí význam. Naplnění z televizní show, kde se předvádíte jako společensky zodpovědný člověk, má pak výrazně větší hodnotu. Opět je to ale úplně individuální pocit. V daňovém zákoně se nedá nadekretovat hranice, kdy ho získáme. Proto se pod petice tak rády podepisují hollywoodské hvězdy. Nemají sice honoráře v miliardách, ale pouze v milionech, za to jsou však vybaveny výjimečně silnou touhou být za každou cenu ve světlech kamer.
Kde přesně leží body zlomu, kdy vyšší daň člověku sebere energii a aktivitu, žádný sociální vědec nikdy nespočítá. Proto se nevyplatí si s nimi moc zahrávat.
Mnoho lidí má navíc vcelku oprávněný pocit, že stát s jejich daněmi dobře nehospodaří. A rozhodně si nejsou jisti, že je politici využijí k rozšíření příležitostí, jak žádá Buffett. Mají spíš docela oprávněný pocit vyhozených peněz.
Soukromník odhodlaný vrátit společnosti to, co mu dala, je určitě schopen konat dobro výrazně lépe než osvícený politik. Když věnuje miliardář všechen svůj majetek nadaci, jako to udělal Bill Gates, může na rozdíl od Buffetta a spol. žádajícího vyšší daně, jen pomoci.
***
Od určité hranice samozřejmě přichází dojem, jaký má Warren Buffett. Peněz máte už tolik, že pro vás ztrácejí význam. Naplnění z televizní show, kde se předvádíte jako společensky zodpovědný člověk, má pak výrazně větší hodnotu.
O autorovi| LENKA ZLÁMALOVÁ analytička LN e-mail: lenka.zlamalova@lidovky.cz
