O ČEM SE MLUVÍ
Na Zemi se kosmickou rychlostí řítí obrovský kus skály a lidé bojují o přežití. Tento scénář zatím známe z katastrofických filmů. Do jaké míry jsme připraveni na to, že by se mohl stát skutečností?
Touto otázkou se nedávno zabýval časopis New Scientist. Vycházel ze setkání, které vloni uspořádal Peter Garretson, vedoucí výzkumu budoucích věd a technologií amerického letectva. Pozval vědce, zástupce armády a civilní obrany, a položil jim jednoduchou otázku: co byste dělali, kdyby měl za tři dny do Atlantiku spadnout asteroid o průměru 270 metrů a na Washington DC by mířil padesátimetrový kus skály?
Výsledek jednodenního workshopu nebyl příliš přesvědčivý. Odborníci museli uznat, že na teoretické úrovni se o hrozbách z vesmíru mluví hodně, ale praktické scénáře, jak bychom se měli zachovat a co konkrétního bychom měli v případě kosmické hrozby dělat, zatím neexistují. Přitom důsledky srážky vesmírného tělesa se Zemí bychom rozhodně neměli podceňovat. Výbuch nad našimi hlavami Přestože laikové si dopad planetky představují jako náraz velkého kamene do zemského povrchu nebo do moře, ve skutečnosti by probíhal jinak. „To je často rozšířený omyl. Asteroidy jsou velice křehké, protože většinou jsou výsledkem dřívějších srážek kosmických těles. Takže na tělesa o velikosti do pár set metrů působí při průchodu atmosférou tak velké tlaky, že explodují ještě ve vzduchu,“ vysvětluje Petr Pravec z Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově, který se zabývá právě studiem asteroidů.
Vědci se dnes shodují, že právě takto probíhal i výbuch nad Tunguzkou v roce 1908, způsobený asi třicetimetrovým asteroidem nebo kometou. Víc než drtivý dopad skály na zem taková událost připomíná atomový výbuch – včetně tlakové vlny a dalších doprovodných efektů, který dokáže způsobit katastrofu na lokální úrovni.
Na druhou stranu pravděpodobnost, že by takové těleso dopadlo na hustě osídlenou oblast, není příliš velká. „Před sto lety jsme měli štěstí, že zasáhlo neobydlenou tajgu. Ale taková situace je vlastně typická – většina zemského povrchu je víceméně prázdná. Sice nás tu žije šest miliard, ale koncentrujeme se do poměrně malých oblastí, takže tři ze čtyř takových těles vybouchnou nad neobydleným územím. Pokud explodují nad mořem, mají příliš malou energii na to, aby způsobily větší tsunami,“ vysvětluje Petr Pravec.
Pokud by ovšem průměr blížící se planetky přesahoval pár set metrů, pak už to podle slov českého odborníka „začíná být problém“. Při pádu na pevninu není největším rizikem samotný náraz, ale materiál vyvržený do atmosféry. A v moři planetka způsobí vlnu, která může zasáhnout souš do hloubi několika kilometrů.
Planetka, nebo začátek války?
Jestli chceme takové katastrofě předejít, záleží na tom, s jakým předstihem se o ní dozvíme. Vyhledáváním nebezpečných kosmických těles se zatím zabývají především observatoře v Americe. Zároveň se tam připravuje stavba nových zařízení, která budou hledat rychleji a efektivněji. Těles větších než kilometr, která se pohybují poblíž naší planety, znají astronomové už 90 procent. Asteroidů o velikosti kolem sta metrů znají zatím jen několik procent – čím jsou menší, tím hůř se pochopitelně hledají. „S pomocí nových přístrojů chtějí Američané do deseti let odhalit 90 procent nebezpečných těles větších než 140 metrů,“ říká Petr Pravec.
Hledání planetek je důležité nejen proto, abychom je mohli včas odklonit nebo se připravit na jejich dopad – včasné varování může mít i politický význam. Vloni astronomové z NASA zpozorovali několikametrové těleso, které mělo o tři dny později dopadnout do nestabilního regionu Středního východu. Nakonec explodovalo v atmosféře nad Súdánem a na zemském povrchu žádné škody nezanechalo. Přesto NASA urychleně vydala tiskovou zprávu, kde na blížící se planetku upozornila. „Kdyby mířila někam do Tichého oceánu, asi bychom to tolik neřešili. Ale když směřovala na Střední východ, raději jsme vydali varování, aby si někdo výbuch nespletl s jaderným útokem,“ říká Lindley Johnson z ústředí NASA.
Potřebujeme čas Pokud by šlo o větší těleso a chtěli bychom ho odklonit, aby Zemi minulo, museli bychom o něm vědět s předstihem nejméně několika let. Existují různé scénáře, jak to provést – například nabarvit jeho část na černo či na bílo, aby víc pohlcovala nebo naopak odrážela sluneční záření. Rozdílný tlak záření na odlišně obarvené plochy pak způsobí vychýlení planetky z původní dráhy. Uvažuje se také o gravitačním traktoru v podobě kosmické lodi, která by se k asteroidu přiblížila a svou vlastní gravitací ho vychýlila z dráhy.
„Takové koncepty jsou časově náročné, vyžadují dlouhodobé působení na planetku. Kromě toho zatím existují pouze na papíře, takže by několik let zabrala jen jejich příprava a testování. Přicházejí v úvahu, pokud se o srážce dozvíme nejméně deset let předem,“ odhaduje Petr Pravec.
Když bude času méně, dejme tomu v řádu několika let, museli bychom zvolit razantnější metodu. Rozbíjet planetku na kusy nemá smysl, protože by pokračovaly v letu stejným směrem a místo jednoho tělesa by jich na Zemi mířila celá sprška. Vhodnější by byl výbuch v jeho blízkosti, který odkloní dráhu jeho letu.
Časopis New Scientist v této souvislosti připomíná, že existují mezinárodní dohody zakazující vynášet do vesmíru jaderné zbraně a nálože. Jedním dechem ale dodává, že v takovémto případě by snad šlo vyjednat výjimku.
A pokud bychom se o tělesu dozvěděli jen v předstihu několika dnů nebo týdnů? „Pak by nezbývalo, než se evakuovat,“ konstatuje Petr Pravec. Žádné speciální scénáře, které by se touto variantou zabývaly, neexistují. Odborníci se během amerického workshopu shodli, že jejich příprava ani není nutná. Zato by bylo vhodné připravit obecnější plány, jak postupovat při hrozbě „pozemských“ katastrof, jako jsou hurikány nebo zemětřesení. „Jak dokazují události v New Orleansu během hurikánu Katrina, i v této oblasti máme co dohánět,“ uvádí Timothy Spahr ze Střediska planetek v Cambridge v Massachusetts. Nicméně kosmické srážky by se měly stát součástí těchto obecnějších evakuačních plánů, aby se v případě jejich hrozby daly použít.
O autorovi| Eva Vlčková redaktorka LN
