PRAHA Útočník sprintuje s míčem na branku, ke střele mu chybí už jen jediný krok. Vtom ale přiběhne obránce a v souladu s pravidly soumu vypíchne balon.
Obehraný fotbalista se okamžitě řítí k zemi.
„Faul! Pískej!“ křičí z tribuny příznivci útočícího mužstva. „Co je? Vstávej!“ ozývá se kotel bránícího týmu. Hráč se svíjí na trávníku v předstírané agonii a čeká na reakci rozhodčího.
„Zapíská faul, udělí soupeři kartu a daruje nám penaltu? Anebo to prokoukne a já budu muset vstát a protestovat?“ Hráči s bolestivou grimasou v obličeji se honí hlavou myšlenky o tom, co bude po jeho pádu následovat. Získá-li pro svůj tým výhodu, účel bude splněn. Když se tak nestane, zkusí holt příště upadnout znovu.
Tohle nesportovní chování, kterému se jednoduše přezdívá „filmování“, kazí pověst fotbalu už několik desetiletí.
„Strašně to fotbalu škodí,“ říká bývalý hráč a dnes trenér druholigového Sokolova Martin Hašek. „Diváci chtějí vidět hru, a ne jak někdo na trávníku válí sudy. V některých zemích se to dokonce považuje za chytrost. Když hráč spadne a získá penaltu, spoluhráči i trenér ho ještě plácají po zádech.“
Bývalý reprezentant Anglie Gary Lineker jednou navrhoval, aby se takovým fotbalistům posměšně udělovaly růžové karty. Organizace FIFA zanesla do svých pravidel trestání za simulaci před několika lety, ovšem kartou žlutou. „Každé simulování kdekoli na hrací ploše, které má oklamat rozhodčího, musí být potrestáno jako nesportovní chování,“ píše se v pravidlech Českomoravského fotbalového svazu.
„Jenže pro rozhodčího je nesmírně těžké simulování při zápase posoudit,“ tvrdí bývalý arbitr a dnes sekretář komise rozhodčích Josef Krula. „Dnešní fotbal je hodně atletický, hraje se ve velké rychlosti a kontaktů v něm přibývá. Rozhodčí má na posouzení zákroku setinu vteřiny.“ Trenér Vladimír Táborský vzpomíná, že fotbalisté občas přifilmovali pády už před třiceti lety. „Ale nebylo to tak rozšířené jako dnes,“ vypráví. „O těch hráčích, co rádi padali, jsme věděli a čekali to od nich. Jenže dnes je toho schopna většina fotbalistů. Není to správné. Když upadnete na ulici, řeknete au, zvednete se a jdete dál. Nečekáte tam, až přijde policajt a pomůže vám na nohy.“
Podle mnohých expertů je simulování nešvar, který bývá často do fotbalistů implantován už od žákovských let. „Hodně to souvisí s výchovou,“ míní Táborský. „Už od žáčků křičí trenéři na rozhodčího, že to byl faul, a když to ten malej kluk slyší, lehne si, protože ví, že kouč se ho zastává.“ Krula tvrdí, že i rodiče mají velký vliv na chování mladých fotbalistů. „Při zápasech křičí na rozhodčího a vlastně vychovávají ta děcka k pláči.“ Anglie simulování netoleruje Přestože fotbalové filmování je celosvětovým jevem, některé země jsou jím proslulé více, jiné méně.
„Třeba angličtí nebo skotští hráči nefilmují téměř vůbec, protože jsou od toho odrazováni odmalička. Když si zbytečně lehnou, diváci je vypískají,“ říká Hašek a Táborský s ním souhlasí: „Anglická liga má tempo a rytmus hlavně proto, že tam k simulování dochází jen výjimečně. Více rozšířené je to například v balkánských zemích a v Jižní Americe. Tam jsou hráči temperamentní extroverti, kteří to prožívají. Chtějí dát najevo, že je soupeř atakoval a zranil.“
Jak se tedy tohoto fotbalového zlořádu zbavit? „Zavést myšlení, které to netoleruje. U rozhodčích, trenérů, hráčů i diváků,“ říká přesvědčeně Hašek.
***
Rivaldovo filmování
Mistrovství světa 2002, Brazílie - Turecko (2:1) Rivaldo se chystá kopat roh. Míč přihraný tureckým hráčem ho zasáhne do kolena, ale on se chytí za hlavu a skácí se na trávník. „Lekl jsem se, že mi míč vyběhne nahoru po těle a zasáhne mě do obličeje,“ vysvětlila brazilská hvězda svůj náhlý kolaps.
