Je to už taková omletá písnička: Když novináři na ministry a vládní úředníky nemají nic skutečně závažného, zkoumají alespoň, jak jezdí. Na švestkách je nachytají vždycky a veřejnost to také vždycky ráda hltá. Ovšem místo o tom, jak ministři ministrují, to vypovídá, jak jejich šoféři šoférují. Ministr se vždycky snadno vymluví, že nedával pozor na značky, protože studoval spisy, telefonoval nebo spal. Opak mu nedokážete, protože je to nezřídka i pravda – a jací jsou panští kočí, to přece víme i bez testů.
Vrací to ale do hry starou otázku: Jsou ministři v běžných úkonech na úrovni běžného občana? Nebo ještě přesněji: Nemají mít přece jen nárok na nějaké to privilegium? Zvlášť když čtu rozhořčené reakce typu: To bylo slibů na začátku, že budou jezdit tramvají. A už mají zase auta s majáčky!
Obávám se, že chyba se stala naopak na začátku. Když čerství politici podlehli omylu, že se mohou chovat ve všem stejně jako anonymní prodavačka ze samoobsluhy nebo pošťák. Nemusel jsem na rozdíl od svého kolegy Radka Johna okoušet ani ministerský chlebíček, abych věděl, že od určitého stupně moci – a obecná popularita působí v očích veřejnosti také jako moc – je nějaký ten odstup přímo životně nezbytný. Ne proto, aby se člověk povyšoval, ale aby naopak nebyl denně stokrát ponižován.
Všechny mé pokusy jezdit metrem (nebo dokonce vlakem, protože bydlím za Prahou) končily žalostným útěkem před neustálými ataky typu: „Jé, pan Klíma! To je výborné, že vás vidím! Můžu vám odvyprávět svou kauzu, když teď máte chvilku čas?“ Naposled jsem litoval, že nemám nějakou tu ochranku tento týden, kdy čekali před mým domem dva muži tři hodiny v autě s poznávací značkou Frýdku-Místku. A přestože jim vyděšená manželka vysvětlovala, že neví, kdy se vrátím, odmítali jí dokonce sdělit, co mi chtějí. Až když jsem se opravdu vrátil (taky znepokojený, protože mi volala), vylezlo z nich, že potřebují kontakt na bezpečnostní agenturu ministra Bárty. „Neříkejte, že přes pana ministra Johna byste ho nesehnal?“ domlouval mi starší z nich, když jsem se jim snažil vysvětlit, že nikoho z ABL neznám a ani nevidím jediný důvod, proč bych jim měl někoho shánět, když neznám je.
Lidí, kteří si myslí, že když je někdo veřejná osoba, je zároveň i veřejným majetkem, jsou bohužel tisíce a všichni jsou přesvědčeni, že nemáte v hlavě momentálně důležitější program než zabývat se jejich problémem – a to hned! A to mluvím ještě o těch, kteří jsou člověku přátelsky nakloněni, protože ho potřebují. Ovšem čím známější politik, tím víc má nepřátel, takže jízda hromadným dopravním prostředkem ho snadno změní ve fackovacího panáka. Vzpomínám si, jak chudáka bývalého ministra kultury Pavla Dostála v polovině devadesátých let neznámý útočník pořezal v obličeji na ulici. Nikdy nezjistil, kdo to byl a proč mu to udělal, jen byl od té doby daleko víc ostražitý.
Jak se tedy oddělit od té otravné a často i nebezpečné části veřejnosti a zároveň nepůsobit povýšenecky ani nafoukaně? Tuhle otázku sám řeším nějakých patnáct let, a to nejsem žádný ministr, který má starostí a úkolů v hlavě neskonale víc než já, běžný novinář.
Myslím, že auto s majáčkem není v tomto směru žádným luxusem, nýbrž samozřejmostí. A jestli jeho řidič riskuje, měla by ho chytit za ruku policie. Tak jako nás, běžné občany. Nikoli ministr. Jsou přece tací, kteří spí nejen v autě, ale dokonce i v parlamentu…
