Na tu historku z putyky jsem si vzpomněla při čtení červencového sloupku spisovatele Ludvíka Vaculíka s názvem Letní ženy o tom, jak mu vadí uniformní Češky v džínách, které drze zhrdly tradičním půvabem sukní. No, při vší úctě ke slovutnému spisovateli, mě zas vždycky trochu vadilo, jak ve své beletrii stále používá nejrůznější vlastní sexuální historky a skandálky. Jak se dělá chlapec, už díky němu vím do nejmenších detailů. I proto mě v oné pražské putyce napadla jedna mystifikace.
„Takže takhle,“ lokám si po svém vyprávění konečně piva a štrachám z kabelky zrcátko, abych si namalovala pusu. U našeho stolku to v tu chvíli vypadalo následovně: kamarádka se po mém žvanění smála tak, že si sundávala brýle, aby setřela slzy, zatímco všichni mužští se tvářili, jako by spolkli mouchu. Dívali se po sobě, pak nahlíželi do svých drinků, rty zkroucené v rozpačité vlnovce. Namluvila jsem jim totiž, že jsem s PANEM LUDVÍKEM nedávno něco měla. Povídám: „Bylo to fakt rajcovní. Stalo se to na záchodku vmekáči,“ pokyvovala jsem vážně hlavou, když chci, nemám problém tvářit se přesvědčivě.
„V jakym?“ vybafl na mě jeden kamarád. Asi myslel, že mě nachytá. „Na Florenci. Je tam takový to modrý světlo kvůli feťákům, ale nám to připadalo správňácky tajemný. No a pak se vám stalo něco divnýho. Seděli jsme, jedli jsme hamburgry a povídali si o škůdci jménem globalizace a o tom, jak se podle jeho názoru dělá chlapec, když najednou vstal a sedl si do květináče!“ „Co jsou v něm takový ty granule,“ dodala rozesmátá kamarádka, jako by to mělo něco vysvětlit. Kluci na mě jen třeští oči, a tak opakuji: „Chápete? Sedl si zčistajasna do květináče. Vám to nepřijde divný?“ Hoši zvedli půllitr: „No, a to nás jako chceš šokovat tím, že si sedl do květináče, když jsi nám právě sdělila, že jsi s NÍM... V mekáči?
Na záchodku…?!“ Přiznávám bez mučení, nebyla to žádná zrovna sofistikovaná mystifikace, spíš trochu buranská historka a pan Vaculík mně snad odpustí, že jsem ho takto zneužila, ale vystavuji se zde před laskavým čtenářem z jediného důvodu: chci vzbudit otázku, proč mužská část naší stolové společnosti uvěřila raději totálně ulítlé dada historce, než by uvěřili, že by vypravěčka porušila hned dvě společenská tabu: 1) žena si udělala před muži legraci sama ze sebe, 2) vtipkovala o něčem tak choulostivém, jako je její „pověst“...
Možná to pro některé mužské čtenáře bude překvapení, ale ano, některé ženy to dělají. A rády. Po staletí se věřilo, že něžné pohlaví nemá ani molekulu smyslu pro humor a sebeironii.
Americká pedagožka Kate Sanbornová ve své knize The Wit of Women (Ženský důvtip) ze sklonku 19. století napsala: „Žádný muž nemá rád, když je jeho historka trumfnutá lepší a zábavnější historkou z ženských rtů. Ženy nechtějí riskovat pověst sarkastických a nenávistných. Proto si nemohou dovolit vystřelit ostřejší šíp humoru. Ne, ne, je to nebezpečné – pokud ne fatální.“ Časy se ale mění a kašpárek na sebe už může vzít podobu kočky z obálky časopisu. Zahraniční seriály jako Zoufalé manželky, Ally McBealová, Sex ve městě nebo Odpočívej v pokoji odhalují, že ženy mohou být nejen krásné a inteligentní, ale také zatraceně vtipné. A že jejich žerty mohou být i jízlivé a vulgární – jako ty mužské. Z výzkumu českého sociologa Jaromíra Janaty, který analyzoval výpovědi žen v amerických a evropských manželských vtipech, vyplynulo, že ženy v nich nejčastěji projevují nespokojenost se svým partnerem. Nejvíc pak pochybují o jeho inteligenci. Že by pomsta za vtipy o blondýnách?
Komediální ženské postavy v seriálech a filmech mohou dnes už říct vše. Jako v letním filmovém hitu Sex ve městě. „Přijde mi, že se vzdalujeme,“ chce v posteli řešit vztah Samanthin přítel a ona se podiví: „Vždyť jsi ještě ve mně!“ Svou řeč prokládá sexuální dračice Samantha bohatě slovem „kurva“ a působí to kupodivu sebevědomě a při troše dobré vůle i sexy. Nejde ale jen o postavy ve filmech, na Západě se stále více vynořují vtipné ženské scenáristky, literátky, režisérky a přibývají také regulérní komičky. V nejdrsnější humoristické disciplíně, takzvané „stand-up comedy“ se nebojí vylézt se svými postřehy ze života před rozverné publikum na jeviště v baru či divadle a riskovat, že na jejich načesané hlavě přistanou v případě nudy rajčata a pukavce.
Tlusťošky, lesby, židovky
„Nebojím se říct něco, když si myslím, že je to vtipné, ani když je to kruté nebo rasistické. Víte, já si myslím, že o všem, o čem komici mluví na pódiu, o tom mluví i mimo něj,“ říká osmatřicetiletá spisovatelka, zpěvačka, kytaristka, herečka a hlavně jedna z nejlepších amerických stand-up komiček Sarah Silvermanová, která klidně žertuje o znásilnění, depresi nebo potratech („s přítelem chceme jít na potrat, ale nedaří se mi otěhotnět“). A lidé to berou, protože na hrubé vtipy jsou už desetiletí zvyklí od mužských komiků. Sarah má ještě jednu výhodu: je půvabná. Jak se píše v dubnovém čísle amerického Vanity Fair, dnešek velí být „sexy“ ve všem a platí to i pro humoristky. Americká komička Joan Riversová z toho viní zábavní průmysl, který je stále ovládán muži: „Prosím vás, dneska si nemůžete ani otevřít krabici mléka, pokud nemáte prsa minimálně trojky.“
Co platí pro USA, nemusí být tak docela pravda v Británii. Spisovatelka Germaine Greerová, která se v 70. letech proslavila vydáním feministické bible Eunuška, si dnes ve svých neobyčejně vtipných sloupcích pro deník Guardian servítky nebere: „Anglická kultura je v podstatě homosexuální. V tom smyslu, že se muži starají jenom o druhé muže,“ poznamenává a jinde si zvolí za objekt svých úvah ženská ňadra, kterým vždycky „fandila“. „Kojící madona někdy ukázala prso, to ale bylo většinou namalované na úzkém hrudníčku až u krku. A když se podíváte, jaká ňadra namaloval Goja své nahé Maje, je vám jasné, že nikdy žádná neviděl. Leonardo se s ňadry neobtěžoval vůbec, Michelangelo zaparkoval ty svoje jako nějaké žmolky kytu na svalnaté hrudníky svých chlapeckých modelů.“ Kdyby to psal muž, vypadal by jako slizoun nebo rovnou sexista, ale od sedmdesátileté dámy to má svůj půvab. A pravidelný čtenář britských novin mi potvrdí, že v této ostrovní zemi je vtipných publicistek na kila.
A co u nás doma? Na kolik ženských komiček si vzpomeneme? Je tu Halina Pawlowská a její knihy s názvy jako Hroši nepláčou, která vsadila na nekonečné vtipkování o svých rozměrech. Veronika Žilková, která rozverně poskakovala po boku Genzera a Suchánka v Tele Tele a nebála se jít i do hodně bizarních scének: v rodině Kopečkovic si zahrála dceru Pavlínu, která je pořádně do větru a souloží s kdejakým floutkem za garáží (Matka: Ty se takhle necháš zbouchnout! Kdo to vůbec byl? Dcera: A jak to mám asi vědět, když byla tmááá! Matka: Sis měla rozsvítit. Dcera: Jo, já bych rozsvítila a všichni by mi zdrhli!) Vtipná občas bývá textařka a porotkyně v Superstarech Gábina Osvaldová. Humorem se v televizi živí či živily i divadlem Sklep odkojená Ester Kočičková a odrostlý diblík Bára Štěpánová, která si na kapotu svého auta napsala Barborka Štěpánová 75 C jako odkaz na velikost své podprsenky. Za starou školu tady máme Jiřinu Bohdalovou, která psala s Vladimírem Dvořákem zábavné scénky do estrády Televarieté, režisérku „komedie století“ S tebou mě baví svět Marii Poledňákovou nebo Fan Vavřincovou, scenáristku asi nejlepšího socialistického sitcomu Taková normální rodinka.
Je u nás komiček málo, či hodně? Ve srovnání s čím? S Polskem? Sminulým režimem? Tady by měl statistik rébus. Každopádně je zajímavé, že jak Ester Kočičková, tak Halina Pawlowská, Bára Štěpánová, ale jednu dobu i zpěvačka Lucie Bílá těžily humor prakticky jen z toho, že si braly za terč posměchu svůj vlastní vzhled nebo inteligenci. Popravdě, moc jsem se při pátrání po českém ženském humoru nenasmála.
Ve srovnání se slovními hříčkami Tomáše Hanáka a kousavé bezprostřednosti Jana Krause je to trošku bída…
Americký literární kritik Christopher Hitchens napsal nedávno pro Vanity Fair, že „nic jako ženský humor neexistuje: ženy jsou vtipné, pokud jsou tlusté, lesby nebo židovky.
Anebo pokud jsou kombinací toho všeho.“ Ženy jsou prý „vážnější“, protože jejich hlavní biologická výzva – možnost porodit dítě – je sama o sobě vážná věc. Odpovědí byl Hitchensovi článek ve stejném časopisu s názvem Kdo říká, že ženy nejsou vtipné?, v němž spisovatelka a filmová režisérka Nora Ephronová vysvětluje, proč je dnes v Americe víc úspěšných ženských komiček než v minulosti. Je to prý kabelovou televizí, kterou sledují ženy víc než muži. „Kabelovky přinesly tolik vysílacího času, který je potřeba vyplnit, že vtipní muži došli a dostaly příležitost ženy.“ Ale i televizní ženská zábava má zatím svůj strop: do opravdu sledovaných show, jako je The Tonight Show, jsou zvaní téměř jen mužští hosté a jejich scenáristé jsou téměř výhradně (bílí) muži.
Nerušte mou tasemnici
V nejrůznějších českých publikacích o historii humoru zvědavec žádné ženské jméno nenajde. Na jedinou zmínku jsem narazila ve Velké knize světového humoru od Ervína Hrycha, který píše o jisté Sei Šónagon, dvorní dámě japonské císařovny, která žila před tisíci lety a psala si o svém životě deníky s názvem Důvěrné sešity. Paní Šónagon zde třeba líčí, jak ve strachu utekla před pekelnými výjevy namalovanými na novém paravánu své paní do nějakého předpokoje. Vedle zatím bujel jakýsi večírek s hudbou, načež paní Sónagon píše: „Tu jsem vyšla ze své skrýše se slovy: ,Bojím se sice pekelných trestů, ale krásných věcí se nevzdám‘, a všichni se rozesmáli.“ Nutno říct, že i pan Ervín se tomuto humoru poněkud podivil.
Ženská humoristická literatura je sice celosvětově mladá a spíš řídká záležitost, ale když se do toho některá z nás pustila, stálo to zato. Stačí vzpomenout na Tajný deník Adriana Molea od Sue Townsendové z 80. let, který byl přeložen do sedmadvaceti jazyků. Čtenáře okouzlil vylíčením pubertálních dramat: „Knížka Péče o pleť je senzační. Nechal jsem ji otevřenou na stránkách, kde se mluví o vitaminech.
Doufám, že matka tu narážku pochopí. Položil jsem ji na kuchyňský stůl vedle popelníku, takže ji určitě nemůže přehlédnout.“ I popisem traumatických záležitostí: „Potom šel s babičkou do kuchyně a hlasitě se tam dohadovali. Slyšel jsem ho, jak říká: ,Mezi mnou a Pavlínou je to teď moc špatný. Teď zrovna se nejvíc hádáme o to, komu nepřipadne Adrian.‘ Otec to musel poplést. Určitě chtěl říct, komu připadne Adrian. Stalo se to nejhorší, co se mohlo stát. Obličej mám samou vyrážku a rodiče se rozcházejí.“ Koncem 90. let byla hitem kniha (opět) britské autorky – deník frustrované třicátnice jménem Bridget Jonesová. Proč kniha Helen Fieldingové vyvolala tak obrovskou odezvu od žen v různých koutech světa, je jasné: hlavní hrdinka bojuje s nadváhou, závislostí na cigaretách a slabostí pro alkohol a její vztahy s opačným pohlavím se nepřestávají odehrávat v tragikomických rozměrech. Každá čtenářka se v tom musí alespoň trošku najít. Jednou Bridget nečekaně a bez námahy zhubne, takže pojme podezření o výskytu tasemnice ve svých útrobách. Kamarád-gay jí radí, aby si před ústy přidržela misku s horkým mlékem, které tasemnice milují, a vyláká ji tak ven. „Hele, ta tasemnice zůstane tam, kde je. Mám ji moc ráda. Nejenže jsem hubená, ale už nemám chuť ani na cigarety, ani na víno,“ opáčí na to Bridget. K Deníku Bridget Jonesové jakožto oblíbené literatuře se hlásili i poslanci britské Dolní sněmovny. Jeho padesátiletá autorka Helen Fieldingová byla přitom jednou z prvních představitelek nové generace spisovatelek, které zrušily dosavadní stereotypy ženské romantické literatury, v níž šprýmů do té doby nebyl ani mikroskopický výskyt. Podobně jako třeba Američanka Candace Bushnellová se svými sloupky Sex ve městě, které se staly předlohou stejnojmenného seriálu.
Kouzlo drbu
Gynekolog, sociolog a biolog Jaromír Janata ve své knize Dvojí svět píše, že muži si díky neustálému vtipkování vytvářejí mezi sebou „žertovné příbuzenství“. Takové spolky dovolují mužům komunikovat volně a bez obav, zatímco v ženských skupinách údajně nevznikají. Nevím sice, kde na to pan Janata přišel, ale sama mám naštěstí jinou zkušenost. „Tak jsem těmi šaty poškubávala na hlavě a ony fakt nešly dolů. Potom jsem se rozbrečela, vyklopýtala jsem jenom v prádle se šaty na hlavě a prosila prodavačky, ať mě vysvobodí!“ líčila mi nedávno boubelatá kamarádka Lucka šlamastyku z kabinky v butiku. „Dívám se na sebe do zrcadla a dneska bych teda samu sebe nesbalila. Řekla bych si: Hele, ty poblijóne, ty pěkně zalez a umyj se. S tebou bych na rande nešla, ani kdyby Slunce explodovalo a zůstali jsme sami na Zemi,“ psala mi esemesku jedna kolegyně. Drkotala se po nějakém rozjuchaném víkendu na něčí chatě vlakem a pozvracela přitom v kruté kocovině celou koupelničku v první třídě... Myslím, že žena, která se dokáže před jinými ženami přiznat ke slabosti a občasné trapnosti, získává okamžitě ženské sympatie.
Karel Čapek napsal, že skandály patří k ženským mystériím právě tak, jako je vtip mužskou záležitostí. Proto asi ženy často nerozumějí mužskému humoru a obráceně. Ženy zajímá, co se děje ve vztazích v jejich okolí a neustále to vyhodnocují. Jak píše Janata – ženy jednají také více podle kolektivního povědomí a „cítí se být hluboce dotčeny narušením společenských pravidel hry“. Pokud už „udělají vtip“, pak je to zároveň trochu drb. Muž vtipy-drby (ošklivě řečeno „slepičárny“) ze své evolučně-psychologické perspektivy nemůže ani pochopit, natož docenit. Otázkou ale je, co je vtipné a kdo je toho arbitrem.
„Moc se nepředváděj. Muži chtějí spíš klidnou romantickou schůzku, než aby se smáli celou noc,“ radila v 60. letech matka Gail Parentsové, americké to spisovatelce, která se později proslavila knihou Sheila Levinová zemřela a žije v New Yorku, což je taková předchůdkyně Bridget Jonesové, ale na morbidnější notičku. A proč to vlastně? Hlavně proto, že humor je známkou nadhledu, sebevědomí a síly. Což jsou věci tradičně připisované mužům. Muži ostatně používají humor jako zbraň pro ponížení svých protivníků. Takže žena může na svém rande okouzlit potenciálního partnera humorem (natož na jeho účet), jen pokud on je dost velký formát na to, aby to vydýchal.
Podle výzkumu Sama Shustera z britské University of East Anglia je humor většinou mužskou záležitostí i z toho důvodu, že ho působí mužský pohlavní hormon testosteron. Vývoj člověka nejspíš přispěl k tomu, že se fyzická agresivita mužů přesměrovala do agresivity slovní. Do třeba i dost krutých vtipů. Otom ostatně vypráví Kunderův román Žert, kde Markéta špatně pochopí Ludvíkův vtip, a tak se nejen rozejdou, ale mladík je i vyloučen z komunistické strany a odvelen na vojnu. Vtip jako takový je navíc anonymní, a tím abstraktní, což odpovídá mužské tendenci ke generalizaci. „Agrese vtipu nebo smíchu je otevřená, agrese pomluv a skandálů se skrývá pod rouškou porušeného morálního jednání,“ píše doktor Janata. To, jak muž dokáže vtipně (a rychle) reagovat, je pro ženy také důkazem, jak dobře se dokáže vypořádat s životními problémy. Zjistilo se, že na internetových seznamkách je dobrý joke natolik ceněným artiklem, že vtipnému adeptovi na vztah žena odpustí vyšší věk nebo to, že vlastní jenom otřískanou škodovku… Mužova představa ideálně stráveného večera spočívá v tom, že si s partnerkou užije hodně legrace. Rozuměj: aby se ona smála jeho vtipům. I když při bližším ohledání zjistíme, že muži humor používají různě. Klinická psycholožka Bohumila Baštecká, která přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, píše ve své studii Muži a ženy: jak daleko od zvířat?, že muži-lovci, takzvaní machos, bez okolků vyjadřují zájem o ženu; tím se jim pak snáze daří navázat krátkodobý sexuální vztah, kterému dávají přednost před dlouhodobým závazkem. Tito pánové více dbají na svůj vzhled, víc soupeří s jinými konkurenty a – méně vtipkují. Humoru používají více muži se zájmem o dlouhodobější vztah, muži laskaví a příjemní, kteří jsou více partnerští než dominantní. Tento muž je podle Baštecké ale také možná méně zdravý a v živočišné říši by patrně podlehl agresivnějšímu machovi. „Otázkou je, zda machos věkem neztrácejí na přitažlivosti, a jejich genetickou fitness nenarušuje nově objevená dlouhověkost lidí. Pro párový život je macho k nepotřebě,“ píše psycholožka Baštecká.
Pamatuji si, jak mě jednou, když jsem dospívala, otec dobrácky upozornil, že bych NIKDY neměla nosit silonové podkolenky. „To je hotovej erotickej tlumič!“ spráskl ruce nad mým oblečkem. Nabyla jsem přesvědčení, že v některých případech může stejně fungovat trochu peprnější ženský humor. Od té doby už na rande nevyprávím třeba o otci, který když je doma dlouho sám, je tak nepořádný a líný, že namísto aby vynesl odpadky, stříkne do koše krapítek biolitu, ani o matce, která je naopak takový pedant, že ráda češe hřebenem třásně na perském koberci. Mohlo by to v mužském protějšku vzbudit dojem, že jejich dítě musí být nutně regulérní blázen, nikoliv roztomilý vtipálek. Někdy si ale nemůžu pomoct a něco podobného ze mě vypadne. To je pak test, nakolik je chlapík sebevědomý. Ostatně ve studii Evoluce a lidské chování přišli psychologové Eric Bressler a Sigal Balshine na to, že schopnost ženy dělat vtipné poznámky neovlivňuje mužův názor na to, zda se mu líbí či nikoliv. Pro muže bylo spíš důležité, zda ženy „braly“ jejich vlastní vtipy, protože to mohlo značit sexuální zájem. A to je ta věc: někdy muži vůbec vtipní nejsou, ale ženy se smějí, aby uspokojily jejich ego. Stačí se zaposlouchat do hovoru páru u vedlejšího stolku v kavárně.
Na druhou stranu může být mnoho žen vtipných, ale muži si to kvůli své ješitnosti vůbec nepřipustí. Pomyslí si, že ta ženská zas tak vtipná není. A je klid.
***
Na žádost katolické církve byly v pátek zrušeny ohlášené třídenní sexuální orgie blízko Ria de Janeiro. Takže jsem celý víkend uklízela.
- Tina Fey
***
Houpou se houpou mé velké prsy, v touze se koupou milenců trsy. Trs-prs-trs-prs. Klovou se klovou mé báječné prsy, na háčku plavou mých milenců trsy. Mé trsymé prsy! - Ester Kočičková
***
Odmítám o tom přemýšlet jako o chlupech na bradě. Myslím na to jako na zbloudilé obočí. - Janette Barberová
***
Chceme jít s přítelem na potrat, ale pořád se mi nedaří otěhotnět - Sarah Silverman
***
Chcete být vysoká, bystrá a ztepilá? Vemte si malého, tlustého debila! Halina Pawlowská
***
Jsem báječná hospodyňka. Pokaždé, když opustím muže, obhospodařuji jeho dům. - Zsa Zsa Gaborová
O autorovi| LINDA KHOLOVÁ, redaktorka Pátku linda.kholova@lidovky.cz
