Jste smutní? Kupte si medvídka mývala!“ křičíval kdysi v Postřižinách strýček Pepin. Dnes by mohl křičet: „Jste smutní? Kupte si Králíka!“, tedy nějakou knihu brazilského spisovatele Paula Coelha, jehož příjmení přeložené do češtiny znamená Králík. Poslední Coelhův román Vítěz je sám kraluje podle údajů Svazu českých knihkupců žebříčku bestsellerů, a nejen tomu českému. Jeho knihy se během posledních dvaceti let staly globálním fenoménem. A právem. Není totiž možné přehlédnout jednoho z nejpřekládanějších spisovatelů (Coelhovy knihy jsou přeloženy do 67 jazyků) nebo, jak píše český server www.kosmas. cz, „nejoblíbenějšího autora naší doby“. Romány Paula Coelha jsou dostupné ve Vietnamu, nebo dokonce na Kubě, kde se v knihkupectvích nedá koupit téměř nic jiného než nezávadné životopisy Che Guevary nebo Fidela Castra.
Líbí se ti Coelho?
„Líbí se ti Coelho?“ Tak tuhle zásadní otázku mi pokládali známí v Brazílii s neskrývaným očekáváním. Byl to takový test inteligence. Věděla jsem, že je to podobné jako u nás doma, když se mě někdo ptá, jestli se mi líbí Viewegh. Odpovídala jsem bez zaváhání. „Jo, líbí se mi Coelho, protože když mi nic nejde, když jsem smutná a potřebuju nakopnout, koupím si něco od něj.“ Vždycky následovalo lehce znechucené: „Vážně?“ Hodně vzdělaných Brazilců má totiž problém s tím, že jejich nejpřekládanější a nejčtenější autor nepíše vysokou literaturu a pravděpodobně nikdy nedostane Nobelovu cenu. Pro tyto lidi byl ale naprostý šok, když brazilská Akademie (nejprestižnější spolek intelektuálů v zemi) poctila před osmi lety Paula Coelha členstvím.
Coelho je přitom zosobněním moderní Brazílie. Historie země, která se podle ekonomických prognóz stane za nějakých patnáct let pátou největší ekonomikou světa, jako by rámovala osobní příběh holohlavého spisovatele s prokvetlou bradkou. Hipík, rebel bez příčiny, milovník rocku a černé magie, který obtěžoval svým excentrismem vojenskou vládu natolik, že ho společně s jeho přítelem, kultovním brazilským zpěvákem Raulem Seixasem v sedmdesátých letech věznila a mučila, se dožil přechodu k demokracii. A stejně jako Brazílie se i Coelho po pádu diktatury v osmdesátých letech začal raketově drát na vrchol a mohl rozvinout svůj talent. Bývalý hipík Coelho je stejně jako brazilský prezident dnes např. zván na ekonomické fórum do Davosu. Přežil dokonce i výstřelky svých středostavovských rodičů, kteří v jeho vzpurnosti (chtěl se stát spisovatelem, a ne inženýrem) viděli příznaky duševní choroby a nechali ho celkem třikrát zavřít do blázince, kde se sny o literatuře léčily elektrošoky. Coelhova sláva ale započala dávno před tím, než napsal svou první knihu. V sedmdesátých a osmdesátých letech se živil jako novinář, divadelník a hudební producent. Se svým kamarádem, neodolatelným brazilským „Elvisem“ Raulem Seixasem napsal přes šedesát písňových textů a většinu z nich mají na repertoáru další hvězdy brazilského hudebního průmyslu jako Elis Regina, Rita Lee nebo Maria Bethania dodnes. Jejich společně psané texty jsou zajímavým klíčem k pozdější proslulosti Coelha jako spisovatele. Vypráví totiž o tom samém, o čem jeho knihy: o tom, že vždycky má cenu všechno zkoušet znova. Je jedno, jestli se někdo narodí v paláci, nebo ve slumu -důležité je, jestli se člověk pere za své sny, nebo ne. Nejvýrazněji to zaznělo v písni nazvané Zkus to znova, kde dva buřiči říkají posluchačům, ať „pijí a pijí, protože živá voda je ještě v studni, protože nic neskončilo, protože jsi schopen zatřást světem“.
Oba textaři v mládí důsledně požadovali spravedlivější svět. Raul Seixas předčasně zemřel kvůli tomu, že to jako bývalé květinové dítě přeháněl s drogami a alkoholem, ale Paulo Coelho dodnes píše kritické sloupky do francouzského Le Monde (nejslavnější pranýřuje americkou invazi do Iráku a má název Díky, pane prezidente Bushi) nebo romány jako Vítěz je sám, v němž jako zkušený insider vykresluje prázdnotu a hnusný konzum světové smetánky.
Nebezpečná touha po spotřebovávání a vlastnění věcí, povrchnost globalizace, přílišný životní úprk za chimérou slávy, moci a peněz, láska, dobro, zlo, sex, svody ďábla a dobrota Boha, tajemné a magické věci kolem nás, ale i obyčejné perličky na dně malých věcí, kterých bychom si měli vážit. Tohle všechno jsou témata Coelhových knih. Začalo to už prvním vydaným románem s názvem Poutník - Mágův deník (1987), v němž se hlavní hrdina, jenž bloudí v říši pýchy a je posedlý zázraky, vrací ke křesťanskému mysteriu na pouti do Santiaga de Compostela. Tento román se ale nestal nejúspěšnější knihou autora, který je zařazován v knihkupectvích nejen na poličky s názvem beletrie, ale spíše esoterika.
Nejúspěšnější knihou je bezesporu Alchymista, kterého Coelho vydal rok po Mágově deníku. V Alchymistovi zpracovává příběh známý z Příběhů tisíce a jedné noci, noc 351. Stejný příběh o muži, jemuž se zdá o pokladu, zpracoval po svém i jiný latinskoamerický autor Jorge Luis Borges pod názvem Příběh dvou mužů, kteří měli sen. Zatímco však Borges ve svém textu nechává čtenáře hloubat nad dvojznačností reality a opájet se metaforičností svého psaní, Paulo Coelho je ve svých poselstvích ve všech knihách mnohem srozumitelnější. Čtenáři žádné otázky neklade, naopak, čtenářům Paula Coelha (mezi něž se řadí Bill Clinton nebo Madonna) se vždy dostane odpovědí na složité a záludné věci ohledně smyslu života.
V knihách jako je Rukověť bojovníka světla jsou to spíše jakési instrukce nebo rady duchovního učitele vyložené jednoduchým jazykem a naléhavým tónem. V textech Paula Coelha se velmi vzácně vyskytuje humor, zlehčování, nebo dokonce ironie. Přes veškerý patos však jde o velmi dobré literární řemeslo. V Alchymistovi nebo novém románu Vítěz je sám, v němž se Paulo Coelho vrátil ke svižnému vyprávění, je čtenář upoután ke knize, která mu lehce plyne pod očima a jen nerad odkládá příběh na druhý den. Přestože je Coelho Brazilec, své příběhy jen výjimečně zasazuje do své země, ale v jeho tvorbě, stejně jako v Brazílii, se prolíná křesťanství s nejrůznějšími animistickými kulty, černou nebo bílou magií. A ve čtivosti a oblíbenosti jeho knih můžeme vystopovat i vliv brazilských telenovel a jejich vyprávěcích postupů - ostatně i brazilské telenovely s oblibou nechávají do osudů svých hrdinů zasahovat nejrůznější nadpřirozené věci a duchovní učitele.
Coelhovo dílo rezonuje všude. Nejen na Kubě, ale i v pražské tramvaji je možné vyslechnout mladíka, který říká své slečně: „Víš, to máš jako v Alchymistovi: ,když budeš opravdu něco chtít, celý vesmír se spojí, abys toho dosáhl‘.“ Coelhovi čtenáři tedy umí jeho slova nazpaměť. Samozřejmě že takováto moudra si Paulo Coelho nevycucal z prstu. Je to sečtělý člověk, který se zajímá o nejrůznější kultury, filozofické systémy, mystické a čarodějnické tradice. Studoval v jezuitské škole, vykonal cestu do Santiaga de Compostela a všechno toto jako správný globální DJ mixuje a svařuje ve svých knihách. Jeho recepty na štěstí a dobrou mysl jsou ale rozhodně zábavnější než obyčejné příručky osobního růstu. Mají totiž příběh a nápady. Hlavním motivem, jako třeba v Alchymistovi, kdy se mladý pastýř vydá hledat poklad, aby našel životní moudrost, je proměna sebe sama. V knize Veronika se rozhodla zemřít dívka, která trpí těžkou depresí, najde řešení v psychiatrické léčebně, kde by ho rozhodně nečekala. Je však třeba projít zásadní proměnou osobnosti. Adeptka čarodějnictví Brida ve stejnojmenném románu chce pochopit ženskou čarodějnickou tradici, musí ale nejdřív najít odvahu zahodit všechny jistoty. Coelhovy knihy tak nabízí povzbuzení a morální vzpruhu ve světě, kde se mezi miliardami osudů a nezvladatelnými silami globální politiky a ekonomie jeden malý člověk může snadno cítit jako bezmocné zrnko zmítané osudem. Paulo Coelho mu dobře vypráví různými tradicemi ověřený příběh, v němž vysvětluje a vykládá posbírané duchovní moudrosti judaismu, křesťanství, islámu nebo zen-buddhismu. Sám sobě pirátem Přestože je Coelho věřící člověk, nikdy neodevzdává člověka do vůle boží. Naopak, ve svých textech říká, že neexistuje předem daný osud, všechno je v rukách člověka. Sám se angažuje v humanitárních projektech, je mírovým vyslancem UNESCO, jejím zástupcem v projektu Cesty víry, hlásá angažovanost v občanské společnosti, onu schopnost každého „zatřást světem“. A tak jako například Jaromír Nohavica komunikuje se svými fanoušky prostřednictvím moderních technologií. Já ho třeba „sleduju“ na Twitteru nebo jsem si za účelem napsání této eseje stáhla zdarma některé texty z jeho webové stránky. Ostatně Paulo Coelho zjistil, že mnohem lepší než nadávat na pirátské stahování knih bude, když si sám založí vlastní „pirátskou stránku“, z níž si jeho fanoušci mohou stáhnout, co potřebují. Prodej jeho knih stoupl, protože lidé, kteří si přečetli jeho knihy na internetu, šli a koupili si je i v knihkupectví.
V českém kontextu má Paulo Coelho ještě jeden bod navíc. Většinu jeho nejslavnějších knih, jako je Alchymista, Poutník - Mágův deník nebo Brida do češtiny přeložila vynikající překladatelka z portugalštiny Pavla Lidmilová. Překládá nejen jeho, ale také těžké váhy vysoké literatury, jako je Fernando Pessoa nebo Coelhův krajan Brazilec Guimaraes Rosa. České čtenáře oslovují převyprávěné duchovní pravdy, ale také Coelhova snaha o spravedlivější svět, o sociální smír a hlubší poznání sebe sama. Je to jakási literární jóga a jóga byla v Česku populární už v sedmdesátých letech, kdy Paulo Coelho dostával kopance a facky od vojáků. Na tomto Mágovi (tak zní název jeho oficiálního životopisu z pera spisovatele Fernanda Moraise) je zajímavé, že se esoterikou a new age myšlením zabýval v době, kdy takové věci braly pramálo čtenářů. Není tedy pravda, že se svezl na módní vlně, jak tvrdí někteří jeho kritici. Módní vlna se už dvacet let veze na něm, na tomto mágovi masové literatury dneška.
„Líbí se ti Coelho?“ Tak tuhle otázku mi pokládali známí v Brazílii s neskrývaným očekáváním. Byl to takový test inteligence. Věděla jsem, že je to podobné jako u nás doma, když se někdo ptá, jestli se mi libí knihy od Viewegha.
Přestože je Coelho Brazilec, své příběhy jen výjimečně zasazuje do své země, ale v jeho tvorbě, stejně jako v Brazílii, se prolíná křesťanství s nejrůznějšími animistickými kulty, černou a bílou magií.
O autorovi| Markéta Pilátová, hispanistka a spisovatelka Autorka (* 1973) je hispanistka a novinářka. Vydala knihy Žluté oči vedou domů (2007) a Má nejmilejší kniha (2009).
